Krutá realita

“Co to děláš?”
Chlapec v nažehlených nedělních šatech se zastavil u zabláceného břehu potoka a pozoroval druhého chlapce podobného věku hrabat se v blátě.
“Stavím sněhuláka!” druhý chlapec odpověděl a pleskl hroudou bláta.
“Není tu žádný sníh…” chlapec se znovu podíval po okolí.
“Tak bláťuláka. Chceš se přidat?”
PLESK, PLESK, PLESK, druhý chlapec ukoulel menší hroudu z neidentifikovatelné hnědé hmoty.
“Maminka říkala, že se nemám hrabat ve špíně. Že to není vhodná zábava pro hodného chlapce.”
“A moje máma říká, že si mám jít hrát a nevracet se do večera. Chceš se přidat?” zopakoval otázku.
“Jo!”
Výprask doma dostali oba.

Notář se odkašlal a rozhlédl se po místnosti. Tak za prvé tu byl muž v nemocniční posteli napojený na přístroje. Potom tu byli natěšení příbuzní. A Doktor kterému čouhala obálka s penězi z kapsy pláště.
“Začneme. Sešli jsme se kvůli změně závěti. Zde přítomný, při plném vědomí, odkazuje veškerý majetek svému třetímu synovi s manželkou.”
Notář vytáhl desky se závětí a položil je do klína pacientovi. Příbuzní přiskočili, vložili do bezvládné ruky pero a podepsali.
Cestou z místnosti slyšel doktora určit čas úmrtí. Něco by se mělo udělat s tou korupcí, pomyslel si. Obálka s penězi v kapse ho netížila.

Začali nenápadně, sladkými přísliby, budoucností.
Pak přitvrdili. Bolest, hluk, přehozený den a noc, žízeň a hlad.
Přiznala bych všechno, ale neptali se.
Pokračovali po dobrém, klasická metoda cukru a biče, smáli se na mě. A přitom mě plíživě připravovali i o přátele, vlasy, o pozornost, o postavu, všeobecný rozhled, jazykovou vybavenost. Změnili mi genetickou informaci. Vytáhli ze mě spoustu peněz, postupně, ale cílevědomě. Nakonec jsem radši utrácela za ně než za sebe. Všechno při plném vědomí, dobrovolně, aniž bych si toho všímala.
Zatím po mně nechtěli nic podepsat. Ale cítím to ve vzduchu. Jsou větší. A s jídlem roste chuť.

Pád z výšin vždycky bolí víc, než když se téměř nikdo stane nikým. Bez přátel na vyšších místech si teď k němu dovoloval ledaskdo. Ti slušnější přecházeli včas na druhý chodník a odvraceli zrak, nechtěli se s ním setkat ani pohledem, aby neponižovali jeho ani sebe. Ti méně slušní bývají vždycky troufalejší, snad aby přebili svojí dřívější zbabělost, pokřikovali na něj do německých sviní, odplivávali si, když ho míjeli, strčili do něj ramenem, nastavovali mu nohu a smáli se, když se těžce sbíral ze země a oprašoval si klobouk. Město bylo těhotné nahromaděnou agresí, léty ponížení. Čekalo na první krev.

Na nemocniční posteli leží to, co ze mě zbylo
Jsem tu třikrát déle, než by mi bylo milo
Průdušnice je celá bolavá z intubace
Jen další pokus o udržení cirkulace
Vím, co bych chtěl, kdybych byl při vědomí
Ne masáž srdce, co mi opět žebra zlomí
Chybím vám, jsem pryč a přesto stále tady
Doktoři, rodina, nikdo si neví rady
„Protokoly, dělejte vše, co se dá."
O klidné smrti se mi už jen zdá
Mozek nepracuje, navíc je zdrogovaný
Na mě však nezáleží, když je postup daný
Zas čára na monitoru
Nekončící píííííííp
Chci to
Nadešel čas
Nechte mě jít

“Já ti říkám, že jsme se ztratili.”
Na břehu potoka stáli dva čundráci s usárnami na zádech, jeden držel mapu a druhý se tvářil zmateně.
“Jdeme dobře, ještě kousek po modré a budeme na rozcestí,” řekl ten s mapou.
“Značku jsem už nějakou dobu neviděl a tohle nevypadá na cestu.”
O několik zákrut později se zastavili na místě, kde se potok potkával s dalším z vedlejšího údolí.
“No a tady zahneme na tu druhou modrou…”
Dej to sem,” došla druhému trpělivost a vytrhl mu mapu. “No ty kráso. To není modrá značka. To je voda - celou cestu sledujeme koryto potoka!”

Zde leží počátek všeho, velký flám. Tys byla samé protřepat, nemíchat a já sama, dolévala sis a odhazovala pracovní boty na podpatku. Protože vrána k vráně sedá, i já jsem pil, ačkoliv víno chutnalo jako otrávené jablko.
Jenže babské uši byly nastražené. Ozvaly se hlasy z tvojí slepičárny, konstanty moderní doby, že jsem podvodník, uplatňuju na tebe herní princip, jsem na pěst a máš na mě uhodit, proč nemám žádné kamarády, že spolu máme zúčtovat.
Tak jsi mi řekla, že chceš bezpečnou známost a spustit kotvy. Že jsem sobec, mám opustit obec, už mi jede poslední vlak domů. Učiněná defenestrace!

Kdysi dávno žila v překrásné zemi jménem Francie hodná a milá dívka jménem Marie.
Jednoho ošklivého dne udělala tu chybu, že se vydala sama do hor. Daleko od vesnice potkala tlupu zlých chlapců. Utíkala před nimi, jenže cesta najednou končila hlubokou propastí.
Co dál? Násilníci se blížili. Marie se pomodlila k panence Marii a potom se raději vrhla ze skály.
Tu se začala pomalu snášet dolů. Měkce dopadla a byla zachráněná.
Doma nikdo nechtěl věřit tomu, co zažila. Marie se rozhodla, že to sousedům ukáže. Dovedla je k propasti a skočila znovu.
Tentokrát spadla dolů a rozbila se o zem.

Je monstrum, říká se mu tak. Někteří byli chlapci, sotva vyrostli z dětských střevíců.

„Byl to fakt fešák. Podívejte se na na náš Instagram, pak vám tam hodíme fotku!”

Terorista. Má na rukou krev několika desítek lidí. Ti, kteří přežili, jsou poznamenáni dodnes.

„To se nedivím, že s ním ty holky jely, koukněte na něj.”

Pět zavraždil a další znásilnil. Ani slza neukápne. Ale u jeho popravy náhle cítíme lítost.

Kdo jsou oni, víme. Známe jejich jména. Fascinují nás. Točíme seriály, posloucháme vyprávění, hltáme příběhy. Jsou to hrůzostrašné celebrity.
Ale co ti, kteří se stali jejich oběťmi? Co jejich jména?

“Můj otec zemřel na infarkt. Jistě rozumíte, že ho nechci následovat.”
“Zajisté. Ale bude to nebezpečné. A drahé.”
“Můj otec byl velmi bohatý, peníze nebudou problém. Zařiďte to.”
Muž podal doktorovi velmi naditou obálku.
***
“Pacient po zákroku při vědomí. Tělní činnost v normálu. Před desátou hodinou stížnost na bolest hrudi. Krátce na to závratě a necitlivost. Diagnostikováno nedostatečné prokrvení. Sken ukazuje abnormální arytmii. Pacient kolabuje, postupně modrá. Čas úmrtí: desátá hodina ranní. Pokus neuspěl.”
***
Student medicíny na pitevně otevřel tělo. Co našel, ho mírně překvapilo.
“Hm, zvláštní. Někdo mu voperoval druhé srdce… Třeba by to fungovalo, kdyby ho nepřišili naopak.”