Krutá realita

*Prosím, rozhodně, jsem nchtěl nikoho urazit, nebo se ho dotknout. Já si tohle opravdu myslel.*
"Ledová voda, ledová voda. Kdo vymyslel tak blbé téma," sedím nerozhodně na posteli s klávesnicí přede mnou. "To má mít navíc 200 slov! Nedokážu vymyslet, ani 100."
Rozhodím rukama a lehnu si. "Kdyby mě ale čekalo jenom tohle. Pak ještě Danajský dar. Minulý rok, byla naprosto nemožná témata někdy ke konci. Ne takhle uprostřed!"
"Už vím," rozhodnu se najednou.
"Přečtu si co kdo napsal a nechám se inspirovat. Takže, nejdřív kdo? Lejdynka? Fajn," chvíli hledám na internetu.
"Vltava," dočítám do konce, "fajn tak to byl špatnej nápad. Píše úžasně. Potřebuju něco, po čem si nebudu připadat jako pařez.
"Profesorku? Ta vždy potěší," zase chvíli hledám.
"Co? To jako vážně? Hej jasně! Všichni pište skvělé věci na takováhle témata! No i když, někteří píší dobře na všechna témata."
"Co asi napsala Jana Varga. Vsadím se, že Pána prstenů," vítězné zavýsknutí. "Sem fakt borec! Ale co od ní čekat jiného že? Aspoň to není deprimující."
"Už vím, co napíšu. Napíšu o tom, jak blbě se tohle téma psalo a co jsem si u toho myslel. Sice tam toho moc o vodě nebude, ale můžu napsat že ji u toho piju. A sakra studenou!" Chůze do kuchyně, pro sklenici vody.
"Jdem na to!"

„Mamí, proč nejdou prdy vidět?“ ozvalo se mamince za zády, když zrovna míchala čočkovou polévku.
„Nevím, zlatíčko,“ zkusila to. Tušila ale, že tak snadné to nebude.
„Ale já to chci vědět!“ postavil si malý ďáblík hlavu.
„Asi aby se lidé nestyděli,“ napadlo ji.
„Hm. A když je hodně zima, jdou prdy vidět?“
Maminka se rozesmála. Nevěděla, co mu odpovědět.
„Nesměj se! Když v zimě dýcháš, jde to vidět. Jdou teda vidět i prdy? Třeba za polárním kruhem?“ nedal se zvědavec jen tak odbýt.
„To víš že jo. Ještě že tam nejsme. Po téhle čočkovce bysme měli celý zadek v mlze.“

Stihl už házet mrtvým prasetem, skákat po parapetech jako Batman, rozřezat veškerý nábytek v obýváku, chodit do kina na Kung-Fu Pandu, vyrábět kečupové graffiti na stěně Mollyina bytu, tulit se k Molly v posteli, mlsat Mycroftovy bonbony, mlsat Johnovy bonbony, nechat se zbít Johnem, polévat Johna vlažným čajem, líbat Johna…
A to měl za sebou teprve třetinu dubna.
Ty činnosti samy o sobě mu nevadily. Koneckonců se příliš nevymykaly jeho běžným způsobům zabíjení nudy.
K smrti nerad tancoval, jak kdo píská. Jenže co jiného mu coby oficiální mrtvole zbývalo?
Čtrnáctiměsíční dovolenou workoholikovi radost neuděláte, pane Gatiss. Skutečné důsledky vypadají takhle.

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Je půl čtvrté odpoledne. „Anton, nějak ti ty necky tečou,“ dřevaři pospíchají, ale když zahlédli pramínek vody vytékající z hráze, přece jen jim to nedá.
Přehrada je úplně nová, ještě ani není plná. Nový je i hrázný. Ale je mu jasné, že tohle není dobře. Voda má ještě přitékat, ne aby někde zase tekla ven. Odkládá chleba a termosku.
Chvíli kouká – pramínek vody, asi jako prst silný. No, raději to nahlásit. Ještě že sem zavedli telefon a nemusí nikde běhat.
„Říkáte vypustit, pane správče? Všecko?“ opakuje zpitoměle. Ještě pár slov a běží k havarijním uzávěrám, ani termosku nezavřel. „Chlapi, rychle sem!“
Několik dělníků položilo nářadí. „Pojďte se mnou, máme malér“. Jenže šoupátková místnost je plná ošklivě znějících zvuků… a v jednom rohu roste vlhká skvrna. Teď už nikdo nemyslí na nic jiného, než jak co nejrychleji otevřít šoupě. Ještě půlku… „Pozor! Pryyyč!“ Hnusný zvuk desítek kubíků pohybující se zeminy. Budou čtyři hodiny.
„Honem zavolejte do Desné!“
Jsou čtyři hodiny. Na poštovní úřad v Desné přichází varování, že korytem poteče víc vody. O čtvrt hodiny později zazní hrozivá zpráva: hráz nad obcí se protrhla. Okamžitě evakuovat!
Ledová voda přehrady přišla vzápětí. Vzala sebou téměř celou Desnou a šedesát dva lidských životů.
Tohle se opravdu stalo. Na místě, kterému se říká Protržená přehrada, dnes nenajdete skoro nic.

My father had called it a Gift when he injected my mother's egg with something that wasn't regular sperm. I prefer the word "curse".
My body is like memory foam. Whatever you do to it, it returns to its original state and becomes immune.
My father started testing when I was four. By age seven, my skin was impervious to abrasions, cuts, burns. I was immune to angina, meningitis, typhus. By age nine, acid wouldn't hurt my throat, axes couldn't break my bones.
When I killed my father at age thirteen, I didn't feel remorse. Hate had made me immune.

Dlouho jsme plánovaly, dlouho jsem se těšila. Pokaždé se ale něco zhatilo, už jsem začínala být zoufalá. Tolik jsem chtěla na dovolenou do teplých krajů, prohlédnout si angkorské chrámy.
Pak jednou přiběhla kamarádka a celá zářila.
„Mám pro tebe dáreček! Vyřídila jsem letenky!“
„Super!“ zajásala jsem. „Slunce, památky, pláže… prostě pohodička.“
„Byly v akci, levné,“ pochlubila se.
„Fakt?“ podivila jsem se. „Teď je v Kambodži přece hlavní turistická sezóna.“
„Však taky odlétáme až na konci března.“
„Aha…“ hlesla jsem a radost opadla.
„Co se děje? Říkala jsi přece, že můžeš kdykoli.“
„To jo… ale nestihnu začátek DMD,“ odpověděl nešťastný závislák.

“Ty jsi ale vyrostla. Už jsi velká slečna, viď?” žvatlal na holčičku, která ho ignorovala a dál se věnovala obrázkové knížce.
“Něco jsem ti přinesl,” řekl a vytáhl papírovou krabici.
“Dáleček! Dáleček!” Konečně upoutal její pozornost. Dítko popadlo krabici a jalo se ji demolovat, aby se dostalo k obsahu. Uvnitř byla umělohmotná panenka a spousta hadříků.
“Panenka... no není krásná?” pokračoval dárce. “A má spoustu oblečků, abys ji mohla převlékat.”
Je otázkou, jak velká je náhoda, že po nějaké době si obarvila vlasy na blond, měla nepočítaně kabelek a bot a jediné, o čem byla ochotna se bavit, byla móda...

Fandom: krutá realita a BJB jak noha
--------------------
„Tys mu vážně dala...“
„Fakt?!“
Jeden udivený výraz vystřídal druhý. A třetí. A tak to šlo pořád dál. Na věc v ozdobném papíře zíral snad každý. Přitom na ní není nic zvláštního, soudila. Ona ji kdysi taky dostala, k narozeninám, a žije. Nic podstatného se nezměnilo. Pravda, jeden nebo dva známí se na ni dívají divně, ale to přece není chyba „té“ věci.
Jeho kamarádi jsou zvláštní. Jako by „to“ nikdy neviděli. A to museli! Přece neexistuje nikdo, kdo by tak okázale ignoroval!
„Víte co, já jdu domů, s takovými 'avanturisty' čas ztrácet nebudu.“ Popadla Slovník cizích slov a odkráčela.

Když jsem přemýšlela nad tímto tématem, vzpomněla jsem si na povídku, kterou jsem začala psát (asi na 15 stran) a nedopsala před pár lety... Tohle je její velmi zkrácená variace.

Název drabble je čínskou verzí rčení "like father like son" aneb "jablko nepadá daleko od stromu".
I never wanted to be like Father. I moved halfway across the world, made a living delivering pizza. I was poor - not swathed in luxury. Gay - not married to a daughter from another yakuza clan. I was ME. Only the katana on my wall reminded me of my family.
I met Josh on a delivery. He was rich, spoilt… and I was madly in love. He promised to come out, be mine.
At his wedding, I wasn't the boy delivering pizza and sex, two for one. I was my father's son as the katana dripped blood on the church floor.