Krutá realita

Bestie se vrátila. Zřejmě toho neměla dost. A to jsem ji naposledy hnal pryč doslova svinským krokem. Tohle musí skončit. Už mě nebaví každý týden svádět boje a bránit své teritorium. Dnes se to rozhodne. Dnes se ukáže, kdo je tu pánem. Přikrčím se za skříní a budu potichu vyčkávat. Už se blíží! Slyším její burácení. Támhle je! Sune se s břichem po zemi, dlouhý obnažený krk má vysunut daleko vpředu. Skočím po ní, zakousnu se jí do krku a budu trhat a trhat!
Adéla vypnula vysavač. „Co zase do toho zatracenýho čokla vjelo? Sotva začnu vysávat, musí takhle vyvádět!“

Táňa odtáhne záclonu. Vidí už jen odjíždějícího cyklistu. Šouravým krokem se plíží do zahrady. Opět nezklamal. Krásná kytka, která musela stát majlant a navrch další milostné psaníčko.
Asi by mu už měla říct, že…
Ke květině bude čichat celé dopoledne, pak z ní ale sundá ty umělé berušky, a vyhodí ji. Psaníčko večer spálí, protože je tu Pavel, který nejezdí na bicyklu, ale na vytuněné hlasité motorce. Pavel ji nikdy neobšťastňuje květinou, natož aby si hrál s psaníčkem. Napíše jí jednu z těch jeho panovačných sms zpráv, v kolik a kde má být a ona za ním vždycky slepě půjde.

Osoby:
-Ona
-Syn
-Soused
-On
Bar
On: Slečno, nechcete si zatancovat?
(tančí, polibek)
Byt
Ona: Jene, jsem těhotná.
On: Jak? Já... Ty nebereš prášky?
Nemocnice
(On kouří cigaretu)
(Ona přichází s dítětem v náručí)
On: To má být můj syn?
Ona: Ano, podívej, jak je krásný.
Narozeniny
On: Tak, fracku, tumáš lízátko.
Soused: (přichází s balíkem) Martine, mám tu dárek k tvým narozeninám. (Soused a syn se široce usmějí)
On: Co mi to rozmazluješ fakana?
Podzim
On: Opouštím tě, krávo blbá. (bouchne dveřmi)
Syn: Maminko, konečně můžem být s mým pravým tatínkem.
Ona: Ty o tom víš?
Syn: To každý.

Tahle byla blond, modrooká, jmenovala se Ilse. Skoro dokonalá, ale moc velký nos. Bála se mě. To bylo dobře. Nakonec jsem si to užil.
Tahle byla ještě lepší. Nos akorát, cizokrajné jméno Rosana, ale divné protáhlé oči a pořád se hádala. Vždycky chtěla víc a neuměla se smát, jen slzy uměla dobře. Taky šla.
Co tahle? Rebeka se jmenovala, myslím. Měkká, poddajná, myslela si, že to bude stačit. Nestačilo.
Krysztyna. Vybledlá Polka, divně mluvila, měla ohavný přízvuk, takhle němčina znít nemá, wissen Sie. Taky ne.
Žádná mi nezůstala.
Všechny shořely.
Dnes jsem však potkal Annu.
U příkopu.
Možná neshoří.
Uvidíme.

Rozespalá cesta ještě nočním autobusem. Přibližně 70% cestujících klimbá. Čtyři desetiny drze snídají.
„Dobré ráno!“ 5 z 10 odpovídá, dvě desetiny dokonce s úsměvem.
Natahuje se pro tlustý pakl Veveří. Každý třetí dopis končí na podlaze. „Do háje.“
Je šest pryč a 89% kolegyň je v plné práci. Sto procent telefonů vyzvání, chuť utéct se zvyšuje geometrickou řadou. „Číslo 35! Slečnooo!“ Hlas vedoucí je vysoko nad aritmetickým průměrem co se volume týče.
A tak dál a dál...
Počet rekomand: 114.
Počet odsloužených, vyběhaných a zpocených hodin: 14,5.
Přesně 99,9% pošťáků jsou masochisté. Ta setina procenta si to jen nechce přiznat.

Nadporučík Jiříček nenápadně zapraskal klouby a upřel pohled na muže na druhé straně stolu. Byl to pohled skeptický. Sušší než Sahara uprostřed léta.
Čekala je dlouhá noc.
„Tak znovu,“ řekl tiše. „Co se dělo?“
Mladík v propocené košili popotáhl. Kravatu měl celou nakřivo.
„Klasická předváděčka, že jo. Jsme staříky ožrali a vyndali smlouvy, a,“ zajíkl se.
„Pak ta baba zničehonic vytáhla kvér.“
„Osmdesátiletá invalidní paní? Děláte si ze mě srandu?“
„Máš ty smlouvy, mámo?“
„To víš, že jo. Všecky neplatný,“ zasmála se stařenka. „Šlápni na to, Alois.“
Co si z vnoučkovy knihovny půjčila Noční klub, měl ten život zase grády.

„ Evropa 2 vysílá dál!“ ozvala se z rádia Zorka.
„Američtí vědci zjistili, že každý desátý muž se líčí.“ doplnila ji Iva.
„Bože to jsou dnes zase kraviny.“ povzdechl jsem si.
„Mnohem zajímavější by bylo zjistit, kdo nosí jaké spodní prádlo! “ obratem odpověděla kolegyně.
Najednou, jsem dostal geniální nápad.
„Máš ho barevně sladěný?“ nenechal jsem si ho pro sebe.
Chvilka napětí a postranní pohled: „Ne!“
„Fajn, tak já oběhnu ostatní!“
„Míšo? Prosím tě, dělám si statistiku...“
Po deseti minutách:
„Mám to! Ale byla to fuška! Nechtěli mi to říct, potvory!“
„A?“
„Z dvaceti dotázaných respondentek má 25% sladěno a 75% ne!“

If the statistics are right, there should be at least one more person like me on the team, probably more. Except of course none of us would ever say it out loud, or even share our secret with our closest mates.
Yet I keep wondering which ones of you feel sick like me whenever somebody makes a fag joke that is not quite a joke, which ones of you would punch me in the face if you caught me staring at your ass in the showers... well, of course all of you would, because nobody is gay in professional football.

Zíráme na spoustu čar, jedna stíhá druhou, některé jsou rovnoběžné, jiné kolmé, dohromady tvoří barevný obrazec se spoustou čísel. Někde je jednička, někde dvojka, někde trojka, vyznáme se v tom všichni, jak jen je ta matematika přehledná! Někomu to možná nic neřekne, ale to je nezasvěcenec, nějaký usmrkánek, co neocení sílu podaných informací, vždy ta jména u čísel, ta mluví za vše!
Jenže… Nikdo neví, co se za tím schovává, vždyť nějaká jednička, to je fuk. A při tom se rodí nový umělec, nová kreativní duše, slovy udělal radost dalším jménům!
Čísla jsou nuda, ale ta slova, která ukrývají... Poklad.

„Proč ten tragický výraz?“
„Podívej,“ otočí monitor, „první komentář k té novince…“
Milá autorko, z tvé povídky o oslabeném orgasmu a mizerném smyslu pro tumor nemůžu samým napětím ani kýchat.
„Překlepy?“ ujišťuju se a padám v záchvatu smíchu pod stůl.
Cizí neštěstí vždycky potěší. Dívá se s jemnou výčitkou.
„Potřebuju nový počítač, trpělivou betu nebo obraceč času, abych po sobě ty hrůzy zvládla opravovat…“ povzdechla si.
„Budu ti dělat betu,“ navrhnu vstřícně. „Když mi seženeš alfu z třídy savců.“
„Cože?“ vyhrkne poněkud vyděšeně a pak útrpně dodá: „Letos ti to začíná lézt na mozek nějak brzo, ne? Duben sotva začal…“