Krutá realita

Já? Já že jsem do větru? Já, která jsem seděla doma s dětma, když ty ses musel realizovat po hospodách? Já, která jsem pracovala a vydělávala přes den a domácnost musela zvládat po večerech a nocích, když tys takzvaně sháněl práci a lezl po fuškách, ze kterých jsi domů nepřinesl ani korunu? Tak to prrr, panáčku. Jen jsem po těch dlouhých letech zjistila, že to taky jde jinak. Že si zasloužím něco hezkého. Že si proboha můžu jenom lehnout a nechat se hýčkat. Je mi naprosto jasný, že se ti to nelíbí. Ale už je pozdě; kufr máš za dveřma.

Když ho poprvé potkala, napadlo ji pro něj jediné označení: alfasamec. Urostlý, sebevědomý, živočišnost z něj přímo sálala. Že byl dominantní, to k tomu prostě patřilo a ona to přijala jako samozřejmost. Když se sblížili, a pak i prvních několik let manželství, přidala k jeho popisu označení další: alfasavec. Co ten s pusou dokázal! Že musela chodit i v létě v dlouhém rukávu, to byl jen nepodstatný následek. Teď se dívala, jak leží na gauči, a marně v něm hledala alfasamce i alfasavce. Obtloustlý, apatický, v trenýrkách a s lahví piva v ruce. Pasoval na něj už jediný popis: alfanasávač.

Stojíme zamyšleně u Vaškova hrobu. Znali jsme ho od školky..krásnej, kudrnatej, galantní od malinka. S heroinem začal před dvěma lety. Podle statistik měl vydržet dýl. Možná další dva roky.
To Vláďa se naopak do tabulek nevešel. Oběsil se dávno potom, co měl být dle vědeckých výzkumů po smrti. O jeho deprese se postaral pervitin.
Odcházíme ze hřbitova a zamíříme ke mě domů. "Máš toho dost?" zaslechnu z koupelny, když připravuju nářadíčko. Mám - pomyslím si. Mám dost na to, abychom se alespoň na pár týdnů posunuli ve statistikách trochu dál. Nebo níž? Rozpouštím na lžičce bílou smrt.
Necháme se překvapit.

Další náročnou operaci má za sebou. Vyčerpání přebijí dobrý pocit. Zachránili malé pacientce život. Únava mu trochu sklonila hlavu, oči ho pálily a tělo škemralo o odpočinek. Nohy se vlekly uložit vyoperovaný předmět do vitríny.
Uklízečka zase zapomněla vyleštit skla!
Mezi knoflíky, špendlíky, mincemi, bateriemi a drobnými hračkami tentokrát vévodila dezertní vidlička. „Jak jí to dítě vůbec mohlo spolknout?“ nechápavě kroutil hlavou.
Už se těšil domů. „Ještě musíš vyplnit ty, údaje,“ přesvědčoval sám sebe. PRÝ NUTNÉ! SPÍŠ NUDNÉ! Láteřil, hromoval a nadával. „Co si to zas vymysleli?!“ sáhl po formuláři Statistika o spolknutých cizích tělesech a s nimi spojených výkonech.

Embroidered dress, gold like the evening sun, covering up the bruises on his lithe body from when they touched too hard (always too hard). Their dancing boy. Their toy.
Not for much longer though, he will be too old in a year. And then-
No one to save him. No one who cares.
For you, a thousand times over.
Sparkly bracelets, little bells around his ankles, crimson lips. Thick layer of powder to conceal the deep scar above his eye.
Now he looks beautiful. Now it's time to dance.
No amount of powder can hide the scars he carries inside.

„Je to tady! Už je to tu!“ vtrhla kolegyně do kanceláře a okamžitě se hrnula ke svému stolu, natěšená jako dítě.
„Co?“ zeptal jsem se přiblble.
„Nová zásilka od Avonu. Lucka mi ji teď přinesla!“ usmívala se, jak měsíček nad hnojem.
„Aha.“ protáhl jsem znuděně a sledoval, jak dychtivě vyklepává pytlíček s ne zrovna levnými proprietami.
„Jo! Jo! Jo!“ začala nadšením poskakovat na židli.
Zakroutil jsem hlavou. „Ukaž!“ nechal jsem se zviklat jejím nadšením a vzal do ruky malou tubičku.
„Perfekt faces printer?“ schválně jsem zkomolil název, „to si jako natiskneš novej ksicht?“ jen tak, tak jsem uhnul letící sešívačce.

Vlasy pořádně rozčesat, hlavně ty neuvěřitelné chuchvalce vzadu. Trochu laku, ať to má nějaký objem. Pak zakrýt nedokonalosti trochou make-upu, hlavně kruhy pod očima. Určitě trochu přibarvit tváře, na zombie apokalypsu nikdo není zvědavý. Které stíny použít? Nálada by odpovídala tmavě šedým, tolik toho zamaskují a krásně drží. Chvilka napětí, přichází na řadu tužka. Černá, pokud možno čerstvě ořezaná. V tomto okamžiku obvykle oči přestávají vypadat jako malé, zarudlé zraky prasátka. S řasenkou opatrně, nechci stávit dalších deset minut u zrcadla pokusy odstranit černé ťápance okolo očí.
Ano, přesně to jsem měla ráno udělat, říkám svému odrazu ve dveřích metra.

Pacient ve velmi vážném stavu přijde k doktorovi:
Doktor: „Dobrý den, pane Včelička. Tak konečně přišly z laboratoře vaše výsledky a já mám teď pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou budete chtít slyšet jako první?“
Pacient: „Tak mi řekněte napřed tu špatnou.“
Doktor: „Je mi líto, ale máte opravdu velmi vážnou nemoc. Statistiky říkají, že devět z deseti lidí, kteří trpí touto chorobou, zemře.“
Pacient: „Proboha, a mám vůbec nějakou šanci, že se uzdravím?"
Doktor: „Ano, to je ta dobrá zpráva. Máte jistotu sto procent! Vy jste můj desátý případ a všech devět před vámi zemřelo."

Je to jednoduchý, nejíst. Na začátku má Jana potíže, ale tělo si zvykne a když je nejhůř, namočí se kus vaty ve vodě nebo džusu a sní se - pocit je to sice odpornej, ale naplní žaludek a je to. Nic není tak odporný jako bejt tlustá a hnusná.
Lhát taky není žádná věda, "jedla jsem ve škole", "jdeme potom s Míšou na pizzu", "sním si tu snídani cestou, tak pa!" - Jana to má pod kontrolou a kila jdou dolů, ale pomalu, furt ty hnusný špeky v zrcadle, ach jo.
A tak dál…
Umřít je tak snadný, ale Jana najednou nechce.

Rozbiji nevěrná ústa, vylámu proradné zuby,
lepidlo nanesu, všechny značky, všechny tuby,
jen aby další lživá slova z jámy lvové nevylezla,
aby klamná slova nešla ven, sírou prolezlá.
Jsi ďábel a na bělostné tváři, rudé fleky udělám,
zmodrají, zfialoví, zežloutnou… jizvy solí ti zadělám.
Bolí to, že? Vidím ti to v hnědých studánkách,
prázdných schránkách,
ale já ti dám, ta tvoje nádherná tvářička,
víš, jak kouzelně v ní bude vypadat ta ostrá jehlička?
Jedna, dvě, třetí, po ní stéká rudá krev,
nůž zaráží se do zabarikádovaných střev,
vidíš, k dokonalosti si to, milá, dohnala,
když si před ním oblečení sundala!