DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Doufal v pochopení. Že jeho otec někde hluboko v sobě najde zbytky toho nadšeného mladíka plného očekávání, kterým jistě jednou, jako Neil, byl.

...

Co mohl očekávat? Odhodlal se otevřít a být šťastný. A to ho teď úplně zničilo. Byl zase úplně sám, navíc s hlubokým šrámem v duši, který jako by se nikdy neměl zacelit.

...

Chtěl jenom, aby ti kluci nepromrhali své mládí. Aby si nenechali utéct všechny krásy života, verše a víno a smích a jaro a hvězdy a lásku a hudbu a pocity tak silné, že je člověk cítí až v morku kostí.

Takhle to nikdy nemělo skončit.

Posledním normálním místem bylo zářivé noční Tokio. Pak tma, kroužící mrchožrouti, monstra z kovu a masa. A nyní stáli na ostrově plovoucím ve vzduchu.
Ujiie Ryou měl pocit, že bude zvracet. Před třemi dny byl ještě obyčejný manager v Japonské firmě, s tou nejnudnější budoucností před sebou. Teď se ocitl na místě, kde fyzické zákony neexistovaly a telefony neměly signál.
Jeho společník pokrčil rameny. "Trochu jsme přestřelili. Ale jsi mnohem lepší mág, než vypadáš!"
Ryou chtěl křičet, že žádný mág není, ale a) byl to on, kdo je sem teleportoval a b) hádat se s válečníkem jak vystřiženým z antiky?

V podpalubí bylo nervózní ticho. Občas si někdo odkašlal, ale zase rychle zmlknul.
Všichni věděli, o co tu jde.
Nakonec to jeden z nich nevydržel.
"Generále, jsme na moři už měsíc, a každý den dostáváme ten stejný rozkaz. Jak dlouho to ještě potrvá?"
Iroh mávnul rukou. Usmál se. "Nemějte starost. Je to teprve chlapec, brzy na celou tu věc zapomene."
Jeho podřízený se zatvářil nedůvěřivě, ale nakonec přikývnul. Uvěřil mu.

Teď jen musel doufat, si Zukův otec si celou tu hloupost s vyhnanstvím zapomene a povolá je domů.
Protože jeho synovec dřív obepluje celý svět, než aby přestal hledat Avatara.

Sharmská delegace se setkala s tristenolským králem a královnou ještě ten večer. Pokud při setkání s Rykem Irena zachovala dekorum, když uviděla Simeonova maličkého synka, vypískla a zakryla si ústa rukou.
„A já jsem myslel, že se k vám zpráva o narození našeho dědice dostala,“ poznamenal Simeon s úsměvem.
„Připadá mi to jako ještě včera, když jsem tě učila, jak se drží meč,“ hlesla. „Od té doby jsme oba urazili kus cesty, viď?“
„Možná až moc velký,“ odvětil Simeon. „Omlouvám se, Výsosti,“ obrátil se ke králi Leandrovi, „vím, že přítomnost dítěte je proti etiketě, ale chtěl jsem ho Ireně ukázat.“

Za zádí jejich se táhla bílá čára jakoby se natahující až ke křídovým útesům, jejichž bělost dala vzdalujícímu se ostrovu Albion jméno.
Nikdy ji neviděla, ale věděla, že daleko na severu stojí zeď se jménem dávného pohanského císaře Hadriana, hranice civilizovaného světa
Podle jiných to bylo nejzazší místo, kam byly římské caligae ochotny zajít. No a teď, když jsou Germáni i v Itálii je prý načase, aby se i britští Římané starali o sebe.
Otec se rozhodl přestěhovat na jih.
Když říkal, že se domů na ostrov vrátí, jen co se ty nesnáze s Germány v Itálii vyřeší, věřila mu.

Tenhle synek zbohatlé úřednické rodiny rozjel opravdu závratnou kariéru. Vysoký úřad královského intendanta znamenal nejen prestiž, ale také zdroj závratných příjmů.
Jako symbol si zvolil veverku. Tvora, který šplhá po stromech. K němu charakteristické heslo: Kam až mohu vystoupat?
Tak vysoko, že skvělé, promyšleně vybudované sídlo se zahradami a jezery ohromilo i mladého krále. Ještě víc přepychová slavnost s ohňostroji.
Tahle hvězda poněkud stínila vycházející slunce.
A zdroj toho ohromujícího bohatství byl zjevný.
K tomu pevnost na pobřeží s vlastní gardou. To vzbuzovalo obavy.
Nakonec vystoupal jinam než chtěl.
Do odlehlé horské pevnosti. A odtamtud už jenom na onen svět.

S Corou jsem zkoušky neplánovala. Měla být klasický rodinný pes. Ale velký pes musí být ovladatelný, jinak je život s ním peklo. Tak jsme začaly chodit na cvičák a Coru cvičení docela bavilo. Když už jsme tam nějakou dobu chodily, přišel za mnou výcvikář a oznámil mi:
„Budeme pořádat zkoušky, ale je nás málo. Půjdeš s Corou. ZZO zvládnete. Máte na to měsíc.“
Nechala jsem se přesvědčit a tu zkoušku jsme, k mému překvapení, udělaly. A pak ještě dalších pět. Na to, že Cora byla modelka z nepracovní linie a nic takového jsme neplánovaly, to dotáhla celkem daleko.

Nestihl jsem ji chytit. Výbuch nás rozdělil. A teď jsme dál, než jsme chtěli. Odloučeni a stále se vzdalujeme.
*
Neustále vidím její tvář, úsměv, jímž se na mě směje. V očích se však odráží smutek, který tolik zraňuje mé srdce. Jen malý krůček, malý posun a už bychom nalezli cestu k sobě navzájem. Zákony nám v tom brání, musíme udržovat trajektorii.
*
Cítí jen můj dech, který šimrá a čeří vlnky na jejím povrchu. Blízko a tak daleko. Neboj, lásko má, najdu k tobě cestu. Jsem tvůj Měsíc a ty má Země. Hvězdy jsou slzami prolité společným osudem.
*
Počkej na mě.

Plavali spolu už celé míle: zelenočervený a červenozelený. Poulili oči na míhající se sousedy a zdravili se, dobrý den, dobrý! Pořád dokola, protože si na sebe navzájem nepamatovali.
Co si ale pamatovali byla cesta řekou, na které se kdysi vylíhli.
"Dobrý den!"
"Dobrý, jak se plave?"
"Bezvadně! Voda chutná?"
"Chutná! Jsme tu správně!"
"Správně!"
Zelenočervený zamířil ke břehu, ale červenozelený plaval dál.
"Kam plaveš?"
"Nahoru!"
"Nestačí ti to sem?"
"Ne! Nahoru přes vodopád!"
Voda kolem žaber pěnila, ryby se tlačily jedna na druhou, uhni, pozor, skáču!
"Určitě až nahoru?" Kdyby nebyl zelenočervený lososem, pochyboval by víc.
Takhle bohužel taky skočil.

Fabian a Gideon Prewettovi. Silná dvojka od narození, kamarádi na život a na smrt, nejlepší bráchové, jaké si pro sebe navzájem mohli přát. Už jako kluci se spolu dohodli, že dokážou co nejvíc, že dojdou tam, kam ještě nikdo z rodiny.
Stali se špičkovými bystrozory. Viděli, jak se jim svět mění před očima a rozhodli se, že to zastaví. Neuspěli. Přežili mučení, přežili Azkaban. Přežili Molly. Prošli si peklem a vrátili se k boji, jen aby viděli zmasakrování vlastních synovců.
Gideona jako zázrakem stále držel humor. Fabian věděl, že došel příliš daleko.
Už nechci dál žít, napsal na kus papíru.