DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Během ptačího juniorského mistrovství v atletice došlo ke zranění jednoho ze závodníků. Nadějný bažantí sportovec, který byl od začátku mistrovství horkým kandidátem na medaili, při skoku dalekém přeletěl doskočiště a dopadl až několik metrů za něj, přičemž si lehce poranil kotník.
Záznamy z kamer rozhodčích ukázaly, že bažant při svém neuvěřitelně dlouhém skoku nepoužil křídla. Díky tomu se stal držitelem nového světového rekordu.
„Trenér mi řekl, že ranní ptáče dál doskáče,“ vysvětlil atlet. „Proto jsem před závodem pro jistotu ani nešel spát a už od dvou ráno trénoval.“
„Opravdu jsem nečekal, že to bude mít takový efekt,“ dodal překvapený trenér.

Tardis divoce házelo časovým vírem, zatímco se Dvanáctý pevně držel řídící konzole, blikající všemi barvami. Kontrolky bzučely a naměřené údaje se mu vůbec nelíbily.
„Abnormální výkyvy interdimenzionální energie… narušené hranice Prázdnoty?!“
Doktor přemýšlel. „Reality se otřásají. Hrozí zhroucení časoprostorových struktur.
Ať jde o cokoli, zašlo to příliš daleko.“
Napříč vesmíry řádily bouře chaosu, ukryté na nejhlubší subempirické úrovni. Jejich účinky pociťovaly na vlastní kůži. Pán času slábl, štíty Tardis skřípaly od námahy…
a pak náhle všechno ztichlo. Tardis zvolnila. Chaos ustoupil, ale ne docela. Konzole ukázala tři formy života, vymrštěné trhlinami do jeho vesmíru.
„Ještě to tady chybělo, nechtění návštěvníci.“

Každý se na tu chvíli těší, každý si představuje, jaké to bude vidět úplně poprvé věci, které dosud znal jen z bájí a pověstí, protože už dávno nežije nikdo, kdo by pamatoval žár slunce na tváři, vítr ve vlasech nebo třeba déšť.
Ale ne každý výstup na povrch zvládne. Hlava se točí, mysl marně hledá záchytný bod – obzor je bez konce, prostor je otevřený, dálky jsou nedozírné.
Někdo pláče. Někdo zvrací. A někdo prchá zpátky do důvěrně známého objetí Metra jako se dítě utíká pod ochranu matky.
Carterovi a Rece pomáhá držet se za ruce, sepjaté dlaně jsou kotvou jistoty.

„Posádko Promethea, vítejte doma,“ pronesl plukovník Pendergast do lodního mikrofonu po tom, co loď vystoupila z hyperprostoru a spokojeně se usadil na můstku.

„Co bude první věc, kterou na Zemi uděláte, podplukovníku?“

Carterová se zamyslela.

„Víte, pane, vlastně jsem chtěla pokračovat v průzkumu toho antického modulu.“

„Ale jděte, dejte si chvíli pohov. Užijte si Sluníčka,“ odbyl ji Pendergast s úsměvem a pokývl k rozpálené hvězdě v dáli.“

„Možná má-, okamžitě zkontrolujte a nahlaste naši přesnou polohu!“ Carterová prudce vstala a přešla až k přednímu sklu.

„Se vší úctou, pane, ze Země jsem zvyklá, že Slunce na mě svítí pouze jedno."

Původně měli v plánu zhlédnout, čistě ze studijních důvodů, pouze pár dílů V rouše Evině (seriál, pojednávající o vraždícím transvestitovi, který rád nosí kozačky. Pouze kozačky.)
Jenomže se jim to nějak vymklo a následovaly Vraždy v Midsomeru, Sběratelé kostí a Sherlock (Draco u něj teatrálně lomil rukama, vykřikoval, že jsou amatéři a můžou se jít zahrabat.)
Někdy okolo páté ráno, zrovna když rozkoukali druhý díl Komisaře Rexe, Draco zamumlal, že to už je na něj moc, následně mu upadla hlava na Harryho rameno a usnul.
Harrymu to z nějakého důvodu přišlo docela roztomilé. Kouzlem přivolal deku a oba je přikryl.

„Neville, co tu děláš? Už je po večerce!“ hartusil Hagrid, který na chlapce narazil v Zakázaném lese.
„Ahoj, Hagride, hledáme s Lenkou ...“
„S Lenkou? Kde je?“
„Tady,“ z křoví vylezla dívka, „zdálo se mi, že vidím strachopuda, ale byly to jen světlušky.“
„Co tady děláte, do Zakázaného lesa se nesmí chodit.“
„My víme, ale mandragory profesorky Prýtové napadly superžravé mšice a na ty zabírá jednorožčí trus. Vydali jsme se ho hledat, jenže jsme zašli dál, než jsme chtěli. Málem jsme se ztratili.“

Večer v posteli se Neville svěřoval Trevorovi: „Lenka líbá skvěle, jen si příště musíme dát pozor na Hagrida.

Srpnové slunce trápilo vyschlou trávu. Malý Charlie z úkrytu za kamennou zídkou pozoroval předstíraným dalekohledem lodě dole v přístavu.
Spokojení rodiče seděli na lavičce ve stínu, dlaně přívětivě spojené.
"Myslela jsem tenkrát, že jsem tě nadobro ztratila."
"Na moři?"
"Ne, když si všichni mysleli, že se zasnoubíš s Louisou."
Vydechl. Pořád to byla záludná vzpomínka.
"Přitom jsem už v tu chvíli sám poznal a ztratil svou vlastní naději. Pan Elliot ti byl příliš blízko, má drahá."
Teď se zase Anne otřásla.
"Na poměry nás obou jsme byli strašlivě lehkomyslní, nemyslíš?"
"Ani se nemůžeme vymluvit na mladý věk."
Smáli se společně.

Ctibum se netvářil příliš nadšeně. Vedle něj stojící Leonardo da Quirm se naopak tvářil velmi nadšeně. Úplně nenadšeně se tvářil Mrakoplaš a to i přesto, že to nebyl on, ale Zavazadlo, kdo byl umístěn do koše Rychlostního-přesouvače-lidí přestavěného z trebuchetu.
"Ujišťuji vás, že je to bezpečné. Výpočtem se přesně určí místo přistání a speciální brzdící plachty zabrání, aby to přistání bylo prudké. Učinil jsem mnoho pokusů."
Co se dalo dělat. Mágové zapnuli omniskop, aby mohli sledovat místo přistání, Sto Lat a trebuchet spustil.

"Chyba ve výpočtech?" navrhl Arcikancléř, když pozorovali Zavazadlo hrabající se ze zelného pole několik mil na Střed.

Tichý byt plný zaprášených knih, špinavých talířů, přeplněných popelníků a zatuchlého vzduchu, kam se, když má zrovna štěstí, každý večer vrací, vypráví v chladných nočních hodinách rozvíjejícího se jara příběh o osamělosti, zmaru i beznaději a je v překvapivém kontrastu k jejím dnům, jež jsou naplněné lidmi a shonem a v poslední době i myšlenkami o novém kolegovi, který, ač ho zná teprve pár dní a nemělo by to být možné, začíná být nedílnou součástí její rutiny, kamenem, na němž může stavět, skálou, o níž se chce opřít. Neví proč, ani jak se to stalo, ale je jí nějak blízko.

Nameless sebou házela... vlastně už ne. Nameless plula vesmírem hladce jako po hladině rybníka. Jen ta příroda nebyla vůbec jihočeská. Hvězd pomálu a asteroid aby pohledal.
"Mám z toho špatný pocit. Jako kdybych se měl ztratit v temném lese. Bez stromů," řekl Mossi.
"Takže na temné poušti?" zeptal se Tyros.
"V temném čemkoliv. Byl to fakt blbej nápad."
"Byl tvůj."
"Jo a blbej. Uznávám. Nechci tu být."
Mossi se odvrátil od bezútěšného pohledu ven.
"Come? Zařaď tam zpátečku."
Provedu, mně se tu taky nelíbí, řekl počítač.
Nameless se obrátila a urychleně zamířila zpátky domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny...