DMD č. 10 pro 10. 4. 2022. Téma: Dál než jsme chtěli

Možná to je neodvratné.
Pamatuješ si, kdy tě naposledy vzali rodiče za ruku na přechodě?
Nebudeš si pamatovat, o patnáct let později, kdy jsi naposledy potřebovala rodiče vedle tebe, aby jsi usnula. Kdy jsi poprvé šla sama do města. Kdy sis poprvé sama uvařila.
Jednou ráno se podíváš do skříně a zjistíš, že všechno oblečení v ní sis koupila sama. Nevíš, kdy se to stalo.
Jdeš stále dál, a najednou nedohlédneš na konec cesty, která kdysi vedla jen od tvého domu na hřiště. Jednou se ohlédneš a zjistíš, že jsi se nějak ocitla mnohem dál, než jsi se ocitnout chtěla.

Chlapec je zvídavý. Líbí se mu matematika, fyzika. Kouzelný svět nadpřirozených jevů ve vodě, vzduchu, na zemi. První jiskry poznání.

****

Jeho bystrost a inteligence všechny udivují. Jeho potenciál je spalující. Ve dvaceti letech bakalář, ve dvaadvaceti doktor. Výbuch radosti, když se mu zdaří uvést do chodu první vynález.

****

Kariéra startuje chybným směrem. KE HVĚZDÁM.
A zakrátko, nakrátko, shoří jako - jako papír.
Musí začít znovu.

****

Bylo by chybné zabíjet v nadaných dětech ambice?

I přesto, že někdy dojdou dál, než jsme chtěli?

I přesto, že si nikdy nebudeme jistí tím, co vytvoří?

Život, nebo smrt.

****

Raketa na měsíc.

Raketa dlouhého doletu.

Neandrtálec Goru se zamyšleně podrbal na hlavě. Potravinová jáma byla plná sotva způlky.
Otočil se k Hahamovi:
„Zásob být málo. Ty vědět, co stalo?“
Haham zamumlal:
„Haham nevědět, asi myš sníst zásoby.“
Goru mu nevěřil.
„Být tak způsob, jak vědět, kdo kolik dát a kolik dostat,“ pomyslel si.

***

„Johne, Daňové chce do zítřka ty D45 a C19.“
„Budou, Tome, nejdřív ale musím dodělat ty B37,“ zaúpěl John zpoza hory papírů. Bylo mu jasné, že dnes tu zůstane přinejmenším do půlnoci. Vrhl toužebný pohled na zeleň za oknem.
„Nezavedla nás evoluce příliš daleko? Nebylo by nám líp na stromech?“ pomyslel si.

Take a swan-dive off the roof and hope for a quirk in the next life.

Katsuki clenched his teeth. Stuffed his fists deeper into his pockets. Kicked at a can, and listened to it clatter.

The two extras following him wouldn’t fucking stop yammering.

Take a swan-dive.

Deku was a useless waste of oxygen that needed to be put into his place over and over because he was stupid and never fucking learnt, but… saying that was going too far. Katsuki hadn’t… meant to.

He kicked at a plastic bottle.
.
.
.
Katsuki always felt like he had deserved what happened next.

Rychle pobídnu Alana k trysku. Nechce se mi po smečce střílet a riskovat Alanovo zranení. Tak věrného oře už nenajdu! Alan, válečný kůň, který se ke mně dostal čirou náhodou je naštěstí mnohem rychlejší než hladové drápy šelem. Už je to dobré. Vlci to vzdali. Ach, domove. Můj milý Jacku a krásná Abigail, proč jen jste tak daleko. Musím od vás odcházet tak často. Do dálek, které jsou pro mě i Alana tak únavné. Alan, tentokrát souhlasně, odfrkne. Už svítá a já slyším čvachtání pod kopyty. Už jsme u bažin. Lístky stromů se třpytí. Už jenom kousek a budeme doma.

I když se to zprvu zdálo takřka nemožné, pravidelné cvičení zpevnilo Ledňáčkova křidélka natolik, že mu posloužila alespoň ku plachtění. Denně trénovali s Tatínkem, a zatímco první pokusy končily vývrtkou a natlučeným zobákem, po pár dnech se Ledňáček odvažoval na vyšší a vyšší větve.
Pocit svobody byl opojný a návykový. Brzy se Ledňáček šplhal do korun dubů, nedbaje nebezpečí, které mu hrozilo. A vskutku, skočil, roztáhl křídla a tu ho silný vítr odvál směrem od rybníka. Ledňáček neplachtil, jen doufal v bezpečné přistání.
Naštěstí se nad alejí vítr uklidnil.
Ledňáček musel domů po svých. A že to byla nějaká štrapác.

„Celý Kyjev naruby. Všechno přejmenované. Kde mám hledat tuhle ulici?" zoufala si pošťačka.
Knihovnice pohlédla na obálku. „Ale... vždyť to je pro nás!"

Přijeďte, psal strejda Karel, postarám se o vás.

Marie, Jarka a Mařenka sbalili kufry, nezapomněli Františkův domovský list obce Libně, který jediný NKVD nesebrala, když ho sebrala, a nadějně nasedli do vlaku.

„Papíry v pořádku. Ale co Totaleinsatz? Mládenec a slečna si přestoupí a pojedou do Reichu. Vy, paní, můžete pokračovat."
„A opustit svoje děti?" naježila se Marie. „Ani náhodou!"
Němec pokrčil rameny. „Tak se k nim klidně přidejte."

Přestěhování do Prahy se odkládalo na konec války.

„Harry, musíme s tebou mluvit,“ vyhrkla Hermiona a tvářila se provinile.

Harry sebou trhl a vyděšeně se podíval na Rona, který se tvářil nezvykle vážně.

„Jestli jde o ten včerejšek, tak jsem nic neviděl. Vážně. Teda skoro nic, ale…“ začal blábolit a nevědomky couval dál od Rona, který ale vypadal, že vůbec netuší, o čem mluví.

„O tom ne,“ vyhrkla Hermiona a trochu zčervenala. „Budeme se stěhovat,“ dodala rychle, dřív než se Ron mohl začít vyptávat. Už to Harrymu vážně museli říct. „Do Ameriky. Dostala jsem tam nabídku ke studiu. A Ron se rozhodl, že tam chce jít se mnou.“

Rána. Chvíle ticha. Dětský pláč.
„Zlatíčko!“
Syna našla v knihovně, zasypaného svazky, vedle převrácená židle.
„Cos tu dělal?“
„Nedosáhl jsem na knížku.“
„Tvoje jsou přece tady dole.“
„Chtěl jsem nějakou tvojí,“ vysvětlil chlapec, v ruce sevřel Matematickou analýzu.
S úsměvem ho objala.

„Musíme mu dát trochu prostor, je jen zvídavý,“ dohadovala se s manželem.
„Málem to tu vyhodil do vzduchu!“
„No vždyť to říkám - zvídavý.“

„To nám ani nenabídneš čaj?“
Kde při výchově udělala chybu?
„V kuchyni. Neotvírej lednici.“
„Proč… Sherlocku! Hlava?“

„Nemyslíš, že to s tou zvídavostí došlo trochu daleko?“
„No, tu Anatomii člověka jsem asi tehdy mohla vynechat.“

Nervózně přecházela po otcově draze vybavené pracovně.
"Už to zašlo moc daleko. Tohle jsme přece nechtěli!"
Otec na ni tázavě hleděl.
"Jen jsem chtěla, aby o sebe dbal! Zaplatila jsem mu posilovnu, trenéra... Nechtěla jsem, aby jen seděl u televize a cpal se chipsama!"
"Jistě, chtělas někoho reprezentativního, hodného naší rodiny," povzdychl si otec.
"Ano! Někoho, kdo by se k nám hodil!" skočila mu do řeči. "A jak se odvděčil?"
Zakroutil hlavou. "Dcero, možná jsi ho předělávala až moc."
"Všechny kamarádky se mi smějí!" propukla v pláč. "Nastěhoval se k naší uklízečce. U televize a s chipsama teď sedí spolu!"