DMD č. 22. pro 22. 4. 2021. Téma: V cizích botách

"Tak Morganko, dnes si procvičíme přeměnu v obratlovce," řekla jednou Morgavsa.

Morganka se soustředila, pak vyslovila zaklínadlo: "Saryplaptoboj" a přeměnila se v krkavce.

"Jak vypadám," zeptala se.

"Ujde to. Až na ty nohy," řekla Morgavsa.

"Takhle vypadám jak blbec. V cizích botách. Morgančiných. Chachá," chechtal se Krákal.

"Přestaň, Krákale," řekla Morganka.

"Co to? Dělá se bouřka," řekla Morgavsa, "Morganko, přeměň se zpět!"

"Obojptplarysa," řekla Morganka zaklínadlo a byla zase normální.

(NAJEDNOU ZAHŘMĚLO, BLESK SE TREFIL ROVNOU DO KRÁKALA, SPÁLIL HO A OPADALO MU PEŘÍ)

"Chachá. Růžový Krákale," řekla Morganka, "jak praví přísloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp,"

„Ještě jednou mi ukradneš boty a...“ je přerušeno sestřiným „Bože, pospěš...“.

Úryvek slunce ať nezapadá nad vaším hněvem působí poněkud paradoxně. Nejenže už je dávno tma, ale házíme po sobě s bratrem zlé pohledy už od druhého verše, protože jsme se neshodli na rozdělení chórů.

Sestřino "Vesel se, nebes..." přechází v půlce sloky do forte a zase se vrací zpět v závislosti na tom, jak se mladší provokatér opět natahuje po cizích bačkorách.

Bezprostředně po doznění poslední prosby se ozve tupá rána, jak vzal jeden bratr druhého breviářem.

Promiň, Bože, jestli je to neuctivé. Ale když se modlí čtyři sourozenci...

Rodney McKay zamžoural do tmy. Kde je? Co tam dělá? Aha, včera do noci opravovali s týmem dálkové senzory a asi usoudil, že cesta do vlastní postele je moc námahy a usnul na místě. Poslepu nahmátl boty a bundu a v polospánku vyrazil na snídani.
„Ahoj Rodney! Jaká byla noc?“
„McKayi, ty kanče!“
Rodney se zmateně rozhlédl po chichotajících se spolupracovnících. Asi nová sázka.
„Prejže makal na senzorech,“ ušlíbl se Ronon, když dosedl k týmovému stolu v jídelně.
„Co dneska všichni máte?“ nevydržel už to Rodney.
„Je mi líto, McKayi, ale to, co máš na nohou, rozhodně nejsou tvoje kanady…“

Znáte takovou tu debilní hru, kde poslepu hledáte boty? Hru všemi nesnášenou, jelikož půlka lidí pak odejde s botami někoho jiného? Tak přesně tahle hra měla za několik minut proběhnout. Nenápadně jsem se plížil okolo pódia, kde hra měla probíhat.

S mým neštěstím jsem narazil do zrzky, která se vzápětí nadechla a spustila: ,,Trevore, když mi půjčíš svoje kroksy, nikomu neřeknu, že se schováváš před touhle debilní hrou. Radši zajistím, že neodejdu v cizích botách."

Sklopil jsem zrak a okamžitě se vyzul. Zrzka chňapla kroksy a mrkla na mě.
,,Spojenci i pro příští hru?" zeptala se a bez odpovědi odběhla.

A-Yao bolestně sykl.

Když naskakoval na meč, nepomýšlel na pád. V minulém životě létal na čepeli HenShengu, proč by to v novém těle mělo být těžší? Zlaté jádro tohoto chlapce bylo už v mladém věku silnější než jeho dřívější… Problémem ale nebyla duchovní moc, nýbrž rozptýlení a ztráta rovnováhy.

„Li HuiYine,“ oslovil zraněného chlapce Lan Wangji.

Lan XiChen k němu přiklekl.

„Beru zpátky, Lan Zhane, možná junioři vaší sekty nejsou tak nadaní, jak jsem si myslel,“ smál se Wei WuXian.

A-Yao se otřásl. Pomalu otevřel oči.

„ZeWu-June,“ vydechl cizím hlasem. Pokusil se usmát – zbytečně. Ani nevíte, jak rád vás vidím…

„Jsem princ, pusťte mě!“ opakoval naštvaně.

Domácí služebnictvo nevěřilo vlastním očím. Na statek vletěl šlechtický holobrádek na koni s nudlí u nosu.

„Které zdejší spanilé krásce…“

…Smrk, smrk…

„…padne tento střevíc, stane se mojí ženou!“

…Smrrrrrrrrrrrrrrrrrk…

Utřel si nudli do rukávu.

Lomoz desítek seřazujících se nohou zavalil nádvoří.

To už macecha svázala Popelku a vzala její plesové šaty. Nevlastní sestra – nová Popelka – si zkusí střevíc… a padne jí. Macecha vládne mocnými kouzly a střevíce zvětšila na velikost své dcery.

Princ odjede s novou nevěstou a koná se svatba.

Popelku osvobodí místní kovář, zamilují se a žijí šťastně až na věky.

Olena zůstane sedět stočená v křesle s hrnkem čaje. Všichni už spí, ale nezůstala sama.
Karel*, teď už spíš rébus než člověk, napůl voda, napůl oheň, napůl on sám, napůl někdo jiný, napůl živý a... polomrtvý, když ho viděla naposledy. Jeho magii stále nedokáže rozluštit, natož opravit.
Taras. Rádobyochranitelský rádobysilný rádobychlap. Nejasně povědomý záblesk černých kouzel.
Naďa. Žádná ušlápnutá chudinka, přesto se - nešťastně těsně před vraždou milence - poněkolikáté vrátila. K hezkému domu? K hedvábným šatům, které měla na sobě? K drahým botám a kabátům ve skříních v zádveří? K dalším modřinám?
Nedává to smysl.
Když odbije půlnoc, okna protnou praskliny.

Stojím na úpatí hory, odhodlaná vyrazit dál a stoupat vzhůru. Sápat se k vrcholu, k nekonečnému nebi, tlouct na bránu a dojít až tam, kde konečně uslyším.
Mnoho cest bylo s vypětím všech sil vyšlapáno, cesty moudrých rodičů, trpělivých učitelů i laskavých svatých. Možná by bylo zbožné tiše kráčet v jejich stopách - ale já nejsem oni!
Každý jdeme - na nohách vlastní boty, v srdci vlastní příběh. Opravdu věřím, že každý z nás je pozván k vrcholu - jenže ne po cizí vyšlapané stezce, ale přes hlubokou řeku, trnité křoví a vysoké skály.
S úctou se nechávám inspirovat. Ale jít musím sama.

“Ty bláho, brácha! Dneska jsem na schodech potkal Zuzanu z pátýho,” hlásí Adam.

“Von zase nejezdí výtah?” Ptá se Kája.

“Nejezdí, potkali jsme se v zatáčce u Vozábalový. Mimochodem, to byla Zuzanina velká smůla, že ten výtah nejezdí, protože to by se jí jinak nestalo, co se jí stalo!”

“Co se jí stalo?” Kája vypadá zaujatě…

“No, vydala se na špacír voháknutá věcma svý mámy. Měla máminu koženkovou sukni a lodičky na vysokým podpatku. Jenže v nich neumí chodit ani normálně, natož dolů po schodech, žejo. Už to vypadalo, že to dá, ale nakonec se rozplácla u Štefkovejch na rohožce."

Mám to dokonale promyšlené. Počkám, až ten bídák půjde dozadu, kde jsou záchody. Pak už to bude snadné.
Dneska ještě naposledy omrknu situaci a zítra… Vychází to skvěle, sedí u svého oblíbeného stolu, po nějaké době vstává a odchází dozadu. Přesně jako každý den. I ty krásné kovbojské boty má na sobě.
Zítřek je tady. Procházím sálem a jdu rovnou na záchody. Nebude to už trvat dlouho.
Zavrzání dveří. Koutkem oka zahlédnu kovbojské boty. Vytáhnu zbraň a přes dveře kabinky střílím. Pád těla na podlahu. Otevírám dveře a srdce se ve mně zastavuje. Ve stejných botách je někdo úplně cizí.