DMD č. 22. pro 22. 4. 2021. Téma: V cizích botách

Veronika je jako v Jiříkově vidění. Jako by byla obutá v cizích botách. O dvě čísla větších. A má běžet maraton. Necítí se vůbec dobře a na Matěje se nechce ani podívat. Dostala je do průšvihu, zase. A tentokrát evidentně zbytečně.
Protože Karl je momentálně výměnou za to, že magická policie přivře všechny oči, tajný agent. A Česťa taky. Jednou se z těch staříků pomine. A ze sebe taky.
Nikdy by ji nenapadlo, že se z Krátkého vyklube krysa, ale asi je to tak. Každý má své slabé místo. Její jsou Karl, Česťa a Matěj. U Krátkého to byla matka.

Lily hůlkou jemně naznačila devítku.
„Nedělej to!“ varovala ji Hermiona přísným hlasem, ale bylo již pozdě. Z Liliiny hůlky vytryskl proud růžového světla a jako chumel cukrové vaty obtočil Hermioniny kotníky.
Slečna Grangerová pronikavě zaječela, což samozřejmě přitáhlo pozornost všech ostatních studentů i profesora Kratiknota.
„Tak to jsem ještě neviděl, slečno Mustonenová!“ zavrtěl překvapeně hlavou, když spatřil, co má Hermiona na nohou. „Že zrovna vy máte sklony k takovým šíleným kouzlům.“
Hermiona totiž neměla na nohou své boty, ale velké, huňaté, sytě růžové, skrz naskrz roztomilé papuče s mohutnými, plyšovými králičími hlavami na špičkách. Ta levá na Lily rozpustile mrkla.

Evangeline si opatrně zula botu. Na patě ponožku barvila krev. Sykla bolestí, když se látka odloupla od rozedřeného puchýře. Boty, které podědila po Lilje Douglasové, jí na nohách nadělaly pořádnou paseku.
Bylo teplo, a tak střešním oknem prolezla bosa. Vyšplhala po střeše za komín, kde schovávala plechovou krabici od sušenek. Odklopila víko a z hromádky dokladů a rodinných fotografií vytáhla obálku s penězi. Vložila do ní to, co po zaplacení nejnutnějších výdajů zbylo z poslední výplaty, a připsala částku zvenčí na obálku. Po chvíli počítání se usmála. Pokud zvládne udržet svoje hospodaření, příští měsíc si bude moct koupit vlastní boty.

„Jak je možné, že si nás vůbec nevšímají?“ zkusil ji Doktor zapojit do hovoru a zároveň se něco dozvědět.
„Jsou to primitivní tvorové vycvičení s jediným cílem – najít a zničit. Jedí pouze v boji, těla nepřátel, aby je líp vyčenichali. Vy jim nijak nevoníte, jste pro ně jako vzduch.“
„A ty?“ položil zásadní otázku Greg.
„Myslím…“ řekla a neklidně pohlédla na válečníky masakrující se jen pár metrů od jejich skupinky, „že mě ochránilo to kouzlo, kterým jste mě spoutali. Jako kdybych se oblékla do vašeho oblečení nebo obula vaše boty. Jsem pro ně neviditelná…“
„Takže budeš spolupracovat!“ uzavřela spokojeně Lisa.

Dobrý den, milí studenti. Vítám vás svých sbírkách. Dnes budeme pracovat v uličce korýšů. Je zapotřebí otřít a zatřídit exponáty se zde nacházející.
Rád bych vaší pozornosti doporučil tuto instalaci. Jedná se o rekonstrukci vzhledu raka poustevníčka ve schránce mořského plže.
Raci poustevníčci zahrnují asi pět set druhů korýšů, kteří mohou být mořští, semiterestričtí, což znamená, že žijí částečně na souši, a suchozemští. Mořští schovávají svá měkká těla do schránek cizích organismů. Schránky mění, když z nich vyrostou, stejně jako když děti vyrůstají z bot. Jsou-li v symbiotickém vztahu se sasankou, stěhují ji ze staré schránky na novou. Šikovné, že?

Tátu jsem vždycky obdivoval. Jeho naostřený meč, slušivý klobouk, statečné činy i šibalský úsměv, kterým lámal dívčí srdce. Nejvíce mi však, stejně jako všem ostatním, učarovaly jeho boty.
Vyrůstal jsem ve snu, že jednoho dne půjdu v otcových šlépějích. Každé ráno jsem mu podával onu slavnou obuv, podle které získal své jméno, a obdivoval se té velikosti. „Až vyrosteš, budou tvoje,“ sliboval vždy Kocour.
Já dospěl a táta zestárl. Zdědil jsem po něm leccos – zrzavý kožíšek i jeho čest; a mým posláním se stalo chránit město. V naplnění mého snu však stále lpěl jeden zádrhel: Jeho boty mi nikdy nebyly.

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Běžím. Jako vždy běžím. Mám pocit, že od chaty strýčka Damiána nedělám nic jiného. Nejdříve do vesnice, pak pryč. Daleko od všeho. Vstříc Plzni. Tam jsem se snad nezastavil. Neustálé úprky před Mrtváky a Popelnicemi. A teď také běžím. Neustále prchám. Teď už ale s jasným cílem. Problém však mám já i Jonáš, a to s oblečením. Po několika měsících přespávání venku v přírodě, bez jediné šance se vysprchovat, vyprat, nebo si alespoň vyspravit rozpadající se oblečení, začínáme vypadat jako dva bezdomovci. I smrdět. Při tom všem pochodování a úprcích jsem šťastný za jedno. Boty po Jonášově otci se hezky rozšláply.

„Miláčku, prosím tě, pojď mi pomoct, potřebuju odnést rajčata do skleníku.“
...
„Opravdu sis musel vzít moje plážový pantoflíčky?“

*

„Zlato, doneseš nám tu marinádu? Teď se od toho grilu nemůžu hnout.“
...
„Děláš si legraci? Moje pracovní balerínky? Vždyť mi je vytaháš! Já tě asi zabiju!!!“

*

„Bejby, zajela jsem autem do garáže, ale ještě tam jsou tři tašky, skočil bys pro ně? Já si tady potřebuju uklidit to maso.“
...
„No jako bych to nevěděla. Proč ses jako narval do mejch novejch konverzek? Přešlapal jsi mi komplet celý paty. Opravdu, už po tobě nikdy nebudu nic chtít!“

U přítele v hlavě: „Mission accomplished!“

Jeden z těch večerů na vodě, kdy o vodu nezavadíte, ale ve vypitém pivu by se dalo koupat. Kdy jsou cizí lidé vmžiku vašimi nejlepšími přáteli a řeknete jim do nejmenších detailů i to, co se nestalo. Kdy plaché dívky za hurónského řevu tančí po stolech a se zázračným štěstím opilců neskopnou jediného panáka. Kdy cesta do stanu může trvat celý večer, nebo se tam taky můžete octnout, aniž byste tušili, jak. Kdy vrcholem slušnosti je nekonat potřebu vevnitř, ale rozepnout si zip vstříc vlahému ránu. Kdy ráno couráte v o tři čísla menších botách, protože do vašich někdo nazvracel.