DMD č. 22. pro 22. 4. 2021. Téma: V cizích botách

Pomalu přejdou k zastávce, aby počkaly na autobus a mohly se vrátit na sídliště.
„Jede to až za dvacet pět minut. Nemůžeme tam prostě dojít pěšky?“ povzdechne si holka bez sluchátek otráveně.
Julinka prudce zavrtí hlavou.
„Mě by bolely nožičky!“
„A mě záda,“ přisadí si dáma s kloboukem, „vy mladí ani netušíte, kolik dá stáří práce! Jen si to představte - kyčle bolí, nohy bolí, sednout vás nikdo nepustí, důchody pořád nerostou a když už se jednou do něčeho pustíte, skončíte na policii!“
Holka bez sluchátek radši neřekne nic. Možná jsou v životě věci, které prostě vědět nepotřebuje.
„Směr školka, nastupovat!“

Vlastně to byla docela zajímavá zkušenost. Když tedy pominul tu nepříjemnost s únosem a soudem a tak dále. Při vzpomínce na Peklo se otřásl. Démoni, špína, chaos… Tohle Crowleymu vážně nezáviděl.
Samotná představa, že by si mohl zkusit, jaké je být v útlém těle disponujícím náznaky nedbalé elegance, byla lákavá a vzrušující. Od té chvíle s Gabrielem v parku hodně přemýšlel, jestli by se svou hmotnou schránkou neměl něco udělat.
Ale teď, když si to vyzkoušel na vlastní kůži, usoudil, že tohle není nic pro něj. Jakmile byl zpět ve svém měkoučkém těle, spokojeně se zavrtěl. Tohle byl on, Azirafal.

Toulali jsme se krajinou zdánlivě bez cíle. Jen můj mistr zlovec věděl, kam máme namířeno a jaký je náš úkol. Ne, že by nás někdo někam někdy posílal. Mistr se vždy ráno probudil a věděl.
Jenže toho rána se probudil, oblékl se, připoutal si svůj opasek s různými vychytávkami a vzal si na sebe boty naší hostitelky.
Nevadilo mu, že mají podpatky a že jsou křiklavě červené. Nejspíš si toho vůbec nevšiml.
Nepřekvapovalo mě to.
Později toho dne si v nich zlomil kotník.
A já konečně pochopil, když jsem ho utratil, že už nejsem učeň.
Nyní jsem mistr zlovec já.

"They're the wrong size."

Now what. Sam glances over at the television, then to Bucky's face. Unreadable as granite, like always, but the eyebrows are twitching slightly. "What are you talking about?"

"Boots."

It takes Sam a moment. Currently, the view on screen has shifted from a closeup of that smug, white face, to a full figure view of John Walker in front of the roaring crowd.

"Okay, there is no way you could possibly know that."

"They grew. You know, after."

Sam frowns. Looks at John Walker's feet.

"We talked about it."

"Yeah." Sam nods, keeps watching. "All right."

Denisa prováděla novou sestřičku Merry pohotovostí.
„Sesterna – garantuju ti, že tam se za šichtu nepodíváš. Lékařský pokoj – tam je kávovar, jedno kafe stihneš vždycky. Vyšetřovny 1 až 8, osmička je izolace pro případ nakažlivé choroby. Lékárna – přístup na identifikační kartu. Naše šéfka, doktorka Potterová – v práci od rány, v soukromí příjemná. Její syn Harry – medik, moc roztomilej. Doktor Diggory – místní hezounek, nesnaž se, chodí s Changovou z neurologie. Severus Snape – zhmotnění sarkasmu, sestrám ale vždycky poděkuje.“
„A tohle je kdo?“ ukázala Merry na muže v dámských kozačkách.
„To je pan Fletcher, pacient z psychiatrie. Zase někomu ukradl boty. Mundungusi, stůjte!“

„Týme, mám žhavé novinky!” vyhrkla Garcia, odpouštíc si pro jednou rozverné laškování. „Ve Východní nemocnici dneska postrádají tři lékaře, kteří se měli dostavit na směnu - Sarah MacDonaldovou, Iana Rentoula a - tipnete si? Ano, Jareda Smithe! Nebrali si volno a ani jeden z nich není k sehnání na telefonu.”
Hotchův výraz ztvrdl: „Musíme je najít co nejrychleji.”
Penelopa pokračovala: „Ještě něco. Já, kdybych unesla dva rukojmí, asi bych je neschovávala v paneláku s papírovými stěnami. Takže Smithův byt nepřipadá v úvahu. Ale nebojte, myslela jsem na všechno! Seznam míst, kde by je Smith mohl držet, už by měl být u vás.”

“Marie,” zajíkl se mladý spisovatel a v další chvíli objímal svou Múzu.
“Hmm…” broukla zaujatě a odtáhla se. “Hádám, že se známe?”
“Oh... Ty jsi...”
“...ztratila paměť? Jop.”
Mladík polkl. “Fajn, nevadí, nevadí. Zvládli jsme to předtím-”
“Počkej. Jak předtím?”
“No… Ztratila jsi paměť loni-”
“Cože?!”
“Trochu telenovela,” řekl omluvně.
Koutek úst jí cukal v úsměvu. “Takže, ty seš můj José Armando?”
“Navždycky, Esmeraldo.”
“Dobrá,” odvětila pobaveně. “Mimochodem, za oblečení vděčím tobě?”
Přikývl.
“Děkuju. Alespoň nemusím jít domů v cizích botách… tedy jestli… nějaké doma mám?”
“Máš, věř mi.”
“Věřím.”
“Opravdu? Proč?”
Něžně se usmála. “Protože ti oči září štěstím.”

Dávno padla tma. Dvojčata v jedné posteli dočítala napínavou knihu o stopování. Elrohir ji vybral dobře. Byla o přírodě - a přesto nebyla. Byla plná dobrodružství i hraničářského vědění. Bavila je oba. Stopovali se v ní zejména skřeti.
Elladan zívl. "Já si říkal, že tě přeci musí bavit i něco víc z války! Když jsme bratři."
"Baví mě, jak si tam poradili. Ale pořád přemýšlím... Jaký by bylo, být naším tátou. Nebo Glorfindelem. Nebo Celeamin. Pochopíme to někdy?"
"Jednou ano! Až budeme sami bojovat. Ale teď jdu spát."
Elladan se odkulil a vydal se k vlastnímu loži.
"Brácho... Máš moje bačkory."

Ivanovi se na party moc nechtělo. Holky měly v plánu bazar svršků. Přesto vyzbrojen generálem Chenetem vyrazil vstříc kocovině.

„A ještě tady máme tyto lodičky." Viktorie vytáhla z igelitky červené lakované boty.
„Ty chci," prohlásil Ivan a hned si je zkoušel. „Akorát moje velikost," pochvaloval si.

Saša se zrovna vrátil z balkonu a zahlásil: "Došly mi cíga. Jdu do nonstopáče. Kdo jde se mnou?"
„Já," přihlásil se Ivan. „Ale potřebuji se obléct.
Rolák, minisukně, punčochy a pár ponožek posloužil jako vycpávka na hrudi. Červená rtěnka a korále tomu dodaly šmrnc.
„Jdeme, zlato," řekl Ivan a našpulil rty na konsternovaného Sašu.

Můj soused byl cvok no ouvej. Nedalo se říci, že jsem ho nesnášel, ale v lásce jsem ho zrovna neměl. Jako ztřeštěnec vyřvával do noci vyvolávajíc duchy, jako bačkora nechodil do práce a neměl rodinu, byl svobodný jako pták.
Tuhle za mnou jednou přišel.
,,Dobrej!" křikl na pozdrav.
Moje žena byla zrovna na pracovní dovolené, poněkud dlouhé, takže jsem byl doma sám.
,,Ahoj, sousede..." pronesl jsem suše, jeho to ale neodradilo. ,,Jsem si říkal" pokračoval ,,ty musíš mít ale nudnej život, vyměníme si je, jo?"
Neměl jsem na výběr. Dost mě ale děsilo, že se můj život ani trochu nezměnil...