DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

"K zemi!" vykřikl manažer, když sekretářka vstoupila.
Nestačila se ani rozhlédnout a už ji strhl za křeslo.
Do dveří se zakouslo několik nábojnic do sečívačky.
"Přeskupili se," ukázal její šéf směrem ke svému stolu u okna.
Zadívala se směrem, kterým ukazoval.
Chvíli mžourala proti slunci.
Po stole pochodovaly kancelářské sponky vyzbrojené špendlíky.
Některé obsluhovaly sešívačky a ládovali je nábojnicemi.
Další sponková jednotka skládala z papírů stíhačky.
Výzvědná družina právě šplhala na stolní lampu.
Paragáni s padáky z vizitek se chystali na kraji stolu.
"Pozor!" nad hlavami jim zasvištěla další salva.
"O co jim jde?" pokrčila zvědavě sekretářka rameny.
"Ovládnout skartovač."

Zaklínač jen poslouchal a přikyvoval. Nechtěl je přerušovat, už tak koktali a zadrhávali se. Pochytil z toho, že místní spolek vydal prohlášení, že každý, kdo se pokusí zaútočit na draka, půjde sem. Stane se v podstatě otrokem. Geralt je chtěl najít a promluvit si s nimi. Když dokončili vyprávění, tak se jich zeptal: „Jak ten váš spolek najdu?“

„Tož, jsou to tací pidižvíci. Ty poznáš na první pohled.“

„Díky za pomoc, já půjdu.“ rozloučil se s nimi a odkráčel.

Připadalo mu to celé přitažené za vlasy. Proč by někdo zavíral lidi jen proto, že se pokouší na někoho zaútočit? Zlosyni.

Brett využil chvíle, kdy Robin odvedl pozornost a rychle se přesunul. Potřeboval se ukrýt a jedno místo se zdálo jako dokonalé. Takže ho vůbec nepřekvapilo, že to bylo to nejhorší místo, které si tu mohl vybrat.

Během chvíle mu po celém těle lezly stovky malých potvor. Brett netušil, jestli jde o mravence nebo jiný hmyz. Jedno však věděl jistě. Ty mrchy se rozhodly se ho sežrat zaživa. Během chvíle mu zalezly pod kalhoty a košili a nepřestávali ho štípat. Nejdřív to bylo jen nepříjemné štípání. Po chvíli se ale změnilo v neskonalou bolest.

Brett mlčky trpěl a vůbec se nehýbal.

... útržky z denníka zosnulého Tomáša Závadského.

Deň tretí:
Sú užasní! O všetko mám postarané!

Deň dvadsiaty:
Neviem si ich vynachváliť...
... sú tak malí a neškodní...

Deň sesťdesiatyôsmy:
... rozbili moju obľúbenú vázu. Nevadí, sú aj horšie veci. Sú krásni.

Deň sedemdesiatypiaty:
Dnes sú akýsi neposední.
... stále sú tak krásni. Trochu ma ale desia.

Deň osemdesiatytretí:
Prichytil som jedného z nich, ako fajčí na balkóne. Sprosto mi vynadal. Čo doňho vošlo?

Deň devädesiatyprvý:
Dnes som prichytil celú bandu fajčiť na hajzli. Už ma začínajú srať.

Deň stoôsmy:
Tí malí zmrdi ma skúsili zabiť. Povychadzoval som ich za brady z okna. Mám strach.

„Jé! Ty vypadáš!“
„Pst.“
„Proč?“
„Když budeš ticho, koupím ti pak zmrzku.“
„Dvě. A bonbony.“
„Spratku vyděračská.“
„Tatí, Adam mi říká spratku.“
„Adame!“
Otec stane ve dveřích jak bůh pomsty.
„Co to máš na sobě?“ zaburácí.
„To je kámošky. Taková legrace,“ pokusí se Adam.
„Tak legrace!“ Otec se zjevně moc nebaví. „Předevčírem's dorazil jak hastrman, dneska jak obecní blbeček. Ale já ti zatnu tipec. Týden zaracha. Do školy a domů, jinak ani na krok, jasný?!"
„Jasný,“ zamumlá Adam a po straně hodí škleb na sestru. Prý co je malé, to je milé. Kdo to vymyslel, ten určitě neměl mladší sourozence.

První jarní návštěva chaty přinesla překvapení. Na skříňce nad umyvadlem se nahromadily kusy dřev, mechu a podobně.
Příště už z toho bylo hnízdo. Na něm ptáček a několik vajíček. Okno do místnosti, pravda, zůstávalo odklopené. Nepatrná mezera, ale očividně mu stačila.
Na ty veliké tvory si zvykl. Jen když se někdo těsně přiblížil, vyletěl a poděšeně třepetal křídly.
Přesněji, byli dva, střídali se.
Později se od hnízda ozývalo tichounké pípání.
Jednou už ale uvnitř poletovalo hejno. Samozřejmě také zanechávalo stopy. A tak šla rodinka z domu.
Přežila bez úhony.
Občas potom přes zahradu přefrčela letka hnědých ptáčků s červenými ocásky.

Malí a neškodní, říkali.
Lhali?
Tajili, že jsou to ďáblové malí?

Vnesou světlo do života, tvrdili,
zřejmě byli samou láskou opilí.

Jsou drahým pokladem svěřeným zdarma,
vynechali slova: starost, zodpovědnost, karma.

Zamlčeli kila navíc, natrženou prdel,
jen "pořiď si taky jedno" znělo ze všech hrdel.

Neřekli, že role matky krev jim občas pije,
že na hrudi chovají si dobrovolně zmije.

Vynechali nevyspání a porodní bolesti,
že se život "se zázrakem" o radosti oklestí.

Tenhle text je varováním pro svobodné ženy,
zvažte, jestli přes práh domu vpustíte své geny.

Vaše já na druhou - synáček Jarda
může být totiž i pořádná darda.

Billy Peltzer trávil Vánoce v rodném městečku. Na klíně měl malou dcerku, syn si hrál na koberci.

„Tati, proč ta paní říkala, že se máme bát zelených ještěrek?“

Otec vzdychl. Sousedka Futtermanová mu pobyt příliš neusnadňovala. Navíc slíbil ženě, že o Gremlinech pomlčí.

„Povím vám příběh. Žil kdysi pan Wing, vlastnil obchůdek se starožitnostmi. Jeden muž od něj koupil bytost, chlupatou a roztomilou. Nesměl ji ničím polít, brát na sluníčko a krmit ji po půlnoci.“

„A dodržel to, tati?“

„Ehm... ne, nedodržel.“

Žena ho volala. Sykla mu do ucha: „Nakrm Gizma, je hladový... a hlavně ho už, prosím tě, nezalévej.“

Gwen seděla a dost dobře se bavila. Situace totiž nebyla tak závažná, jak vypadala zpočátku a kromě toho, Nameless byla v bezpečí, měla obranné systémy a k tomuhle by prostě nedošlo. Ani s Hvězdou Smrti (která ještě neexistuje, ale pššššt!) ne.
Kluci vzali nepřátelskou základnu šturmem. Berek držel pod krkem hlavního lumpa a křičel na něj. Bennar a Tyros se dostali dovnitř. Kolos se otřásl a zastavil. Za chvilku měli landspeeder pohromadě a zloději místo domova hromadu šrotu.
Gwen se přiloudala k Trinsovi.
"Takže?"
"Ano, Gwen. Už nikdy nebudeme nechávat věci bez dohledu."
"Zvlášť?"
"Zvlášť, když jsou v okolí jawové."

Všech pět úlů bylo podezřele tichých, včely schované uvnitř. Dědeček to nechápal, podrážděně pochodoval po dvoře. Co se to stalo? Před čím se schovávají? No tak, holky moje, poleťte ven.

Maminka občas z legrace prohlašovala, že dědeček své včely miluje ještě víc než babičku. Nikdy jsem tomu nevěřila - milovat jen o trochu víc by znamenalo samou láskou zemřít. A on tu byl, zdravý a čilý.

V rádiu běžel jeden zábavný pořad za druhým. O katastrofě se mlčelo, nikdo nic nevěděl. Ale ty včely - malé, většinou neškodné, tolik užitečné a vnímavé - ty včely to poznaly.
Vyletěly až třetí den po Černobylu.