DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

Nevím, kde jsme se narodili, první z nás vozili od čerta k ďáblu, asi hledali příbuzné, co se o nás postarají. Příbuzných teda máme hodně, to je fakt. Pak nám asi našli vhodný domov, protože nás konečně vysadili v jedné zemi a tam se nám začalo doopravdy dařit. Sourozenců začalo přibývat.
Jsme slavní. Píšou o nás denně noviny celého světa. I fotky nám do těch novin dávají a musím uznat, že na nich vypadáme fakt skvěle.
Ale označovat nás za zabijáky? My sami jsme úplně neškodní. Ale když si u známých uděláme mejdan, třeba u Herpes simplex, nebo u Picornaviridae…

Třetího prosince konečně dorazil do Československa. Něco ho překvapilo příjemně (na přeplněném nádraží ho nikdo neokradl), něco nepříjemně (jedno slovo? ubytovna!) a něco vůbec.
Do poslední kategorie spadalo zejména veškeré papírování. Nikomu tu pochopitelně nerozuměl a navíc polovina jeho dokladů zůstala kdesi u čerta. Jestli je nechal v Rostově, v Polsku nebo v některém z vlaků nevěděl.
Teprve po týdnu zoufalého obíhání úřadů mu nějaký dobrotivec pověděl o ZEMGORu. Věci se tím značně zjednodušily, přesto ho armáda mrňavých úředníčků v oblecích strašila ve snech. Doklady, potvrzení, průkazy, fotografie...
Pokud bylo na těch prvních dnech něco příjemného, byla to dozajista Emílie.

„Co to tady šustí?“ Maruška zkoumavě naslouchá.
„Dělám si pořádek v papírech.“ Alex u stolu přehazuje dokumenty sem tam.
„Ne, to je něco… Holky! V koši je myš!“
„Blbost, držím ji v ruce.
„Mrká na mě!“
„To bude Darji, má optickou.“
Maruška jihne: „Ne, živá! Šedá! Nádherná!“
„Bibi! Okamžitě vypadni z mýho stolu a přestaň mi tancovat v rešerších!“
„Vodneste to hrozný zvíře! Nesnáším krysy!“
„Bibi, seš normální? Rozšláplas mi myš!“ Alex zvyšuje hlas.
„Uááá! To jako další???“
„Další nemám a touchpad nesnáším!“
Bibi zavříská: „Punťo! Pocem! Chyť ji!“
„Ježíšmarjá! Von se jí bojí taky! Slezte mi ze stolu, VOBA!“

Pár kroků mezi stromy, louka...
"Verunko?"
"Česťo, díky Bohu! Co jste to zase vyváděli? Jste jak malí!" Obejme ho, div mu nezláme žebra.
"Ale neškodní." Obejme ji stejně silně.
"Neškodní? Neškodní?! Víš vůbec, co všechno jsem poslední týdny kryla?" Odstoupí, nevěřícně vrtí hlavou.
"Víš, co všechno Karl udělal?"
"Vím dost. A slibuju, že najdu způsob, jak to ukončit. Jen se musím dostat do vody."
"Hladina je pro mě uzavřená, Česťo. Karl se trestá. Nevím, jak se k němu dostat."
"Nějak to jít musí." Sedne si na břeh a přejede rukou po rozbouřené hladině.
Na bouřkou zmáčené trávě se objeví vzkaz.

Když Risu začaly svědit vlasy, nejdřív přemýšlela, čím to asi může být. Zpočátku si myslela, že je to od sluníčka, proto si nezapomínala na každé zastávce dávat na hlavu letní klobouček. Ale svědění neustávalo ani další dny, takže využila zastávky v hostinci, kde si dala pořádně teplou koupel a tam na to přišla. Měla ve vlasech takové malé a na první pohled neškodné potvůrky, malé broučky. Jediným způsobem, který znala, a který pomáhal se jich zbavit, byl olejový zábal a hřebínek. Pověřila Brenta, aby ji v místním městečku sehnal tyto věci a poprosila místní šenkýřku o pomoc s vyčesáváním vlasů.