Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Tak máme pět minut po. Jestli tam máme být včas,“ vrčí řidič, „musíme vyrazit!“
„Vydržte chviličku,“ prosí třídní třeťáků a majitelka trojek, „paní Skokanová ještě letěla pro bezinfekčnost… Malé, neškodné zdržení!“
„Vám se to řekne,“ mračí se Jan Novák, „ale já jsem zodpovědný za dopravu!“
Jedou necelé dvě hodiny, když zezadu k učitelskému dozoru doručkuje bledá studentka.
„Potřebuju na malou,“ šeptá Denisa, že slyší i volant, „nebo tady udělám velkou škodu!“
„Soudruhu řidiči,“ naklání se třídní.
„Slyšel jsem. Slečna musí vydržet. U nejbližší pumpy zastavím!“
Nakonec z toho je třicet minut, než se všechny holky vystřídají.
Pro Jana osudná půlhodina.
Evžena zamrazilo, až musel pevně stisknout zuby, aby nedrkotaly.
Začal se tichounce sunout podle zdi. Doufal, že brzo narazí na nějakou postranní uličku, v níž by mohl zmizet.
Těsně vedle prošel muž s příšerně zjizvenou tváří. Nevysoký, drobnému Evženovi dosahoval stěží k ramenům, ale jeho mohutné svaly budily respekt. Muž odvrátil pohled.
Evžen se vtiskl do hlubšího stínu. Pomaličku, milimetr po milimetru zvedl ruce do obranného kříže.
Nejspíš udělal chybu. Možná právě jeho magie vyvolala v davu neklidné zavlnění.
Všechny hlavy se rázem otočily.
Na zděšeného liškomága zíraly stovky žhavě rudých očí. Ze všech hrdel se vydralo ohlušující nelidské vytí.
„Měl jsi jít, Janku,“ usmívá se maminka, „s námi.“
„To byla úroda,“ zvedá košík plný hub sestřička Zdislava.
„Bude šmaženice!“ hlásí nejmladší Klárka.
Je mu teprve osm, ale otec za katrem, takže v patriarchální rodině nepsanou hlavou.
„Ženy,“ praví laskavě, leč důležitě, „všechny houby zkontroluju, jednu po druhé!“
Není odborníkem, ale hltá tady na statku každé písmenko, včetně těch v atlasu hub.
„Co je tohle?“ zarazí se.
„Přece žampion!“ vysvětluje znejistělá matka.
„Moc mladý,“ rozhodne náhle, „rozlišit od muchomůrky zelené navýsost obtížné! Malá škodná!“
„To ale vyhodíme půlku hub,“ děsí se Zdislava.
„Tak ať,“ dí nesmlouvavě, „kvůli tátovi riskovat nesmíme!“
Rodina Jana Zahradníčka se v roce 1956 otrávila houbami, konkrétně muchomůrkou zelenou. Obě jeho dcery zemřely. Básník sám byl propuštěn až v květnu 1960 na základě všeobecné amnestie, již v říjnu téhož roku na následky věznění zemřel.
Sedí v restauraci a pohrává si s menu.
Předkrm – mrkev v medu.
Hlavní jídlo – ryba s houbovou omáčkou.
Na stole přistanou malé misky. V jídelně panuje soustředěné ticho.
Med je od včel, které opylují výhradně rododendrony. V čisté formě obsahuje tolik jedu, že nesprávným zpracováním může způsobit nevolnost až kóma. Stejně tak omáčka, připravená z muchomůrek.
To vše je nic vedle hlavního chodu, masa z ryby ježíka - čtverzubce neboli fugu. Játra, žluč i jikry má smrtelně jedovaté – jedna ryba dokáže zabít na třicet lidí.
Odloží hůlky a chvíli napjatě čeká.
Rty netrnou, jazyk nebrní. Kuchař umí.
Adrenalinová večeře se vydařila.
Podobné menu samozřejmě v běžné japonské restauraci nedostanete, museli byste si najít restauraci speciální - v Japonsku je jich kolem tisíce.
Maso z ryby fugu se musí připravovat vysoce odborně, proti jeho jedu neexistuje žádný protijed – a kupodivu právě díky tomuto nebezpečí je fugu na gurmánských večírcích tak vyhledávané a populární. Přípravu ryby smí dělat jen vyškolený kuchař – ovšem není to školení na jedno odpoledne, školicí proces trvá dva až tři roky a licence není zadarmo – jakmile udělá jedinou chybu, končí. Je to logické – ta chyba by měla v běžném provozu fatální konec. K usmrcení člověka totiž stačí jedu asi tolik, jako je špendlíková hlavička.
Otrava fugu jedem se projevuje zpočátku jemným trnutím rtů, jazyka a brněním prstů.
Jed zvaný tetrodotoxin nakonec způsobí ochrnutí veškerého svalstva a následné udušení. Říká se, že v případě smrti hosta by měl kuchař spáchat rituální sebevraždu, ale časy se mění a zřejmě by skončil jen ve vězení, navíc s pořádnou pokutou.
Rybu kuchař připravuje speciálním nožem fugu hiki a všechny jedovaté části se odkládají na speciální tác, který nesmí přijít do styku s jinými potravinami nebo nástroji. Jedovatý odpad se pak přesype do uzamykatelných nádob a na určeném místě se spálí.
Dnes už existuje i ryba fugu vyšlechtěná tak, že jed neobsahuje (jed se do těla ježíků dostává díky pojídání některých jedovatých měkkýšů). Kupodivu tyto nejedovaté ryby moc na odbyt nejdou. Gurmáni tvrdí, že maso ježíků, kteří v sobě nemají jed, nemá tu charakteristickou chuť, pro kterou jsou tyto ryby vyhledávány.
A cena jedné porce? Cca 2 500 korun…
Pramen: Michael Largo – Jak odejít na věčnost, Epochální svět – Ryba fugu aneb pořádný adrenalin na talíři
Dneska jsem dohrála AC Origins, takže téma bylo tak nějak jasné. :-)
Těžký, prachem nasáklý vzduch je štípal v očích a lepil se v plicích. Páchlo to tam po plísni, přední komora nesla stopy vykradačů hrobek. Ale příčku z rákosových stvolů za velkým bojovým vozem zloději přehlédli. Vstupovali tedy do neprobádaného prostoru, srdce v krku a nohy stále jeden krok na útěku.
Druhá komora a zlatá výbava, jaká se doposud nenašla, ale na průzkum bude čas později.
Třetí komora a konečně sarkofág. Abdul se vrhne k víku, ruce už ho nestihnou zastavit. Vykřikne cosi o malých démonech a couvá.
Carter posvítí a zanadává. "To jsou vešebty, hlupáku, malí služebníčci. Zcela neškodní."
Zcela.
Řekněme, že ten závěr je taková malá úlitba všem pověrám o prokletí faraonských hrobek. A řekněme, že Carterovu výpravu sice nestihl hněv faraónů, ale nakonec ho život stála a tenhle nejslavnější objev v dějinách egyptologie většina vlád, akademií i muzeí pěkně po*rala. Ask google for details.
Za statečnou betaci děkuji KattyV a Toře, za název Toře
Pokusy z elektrostatiky jsou velmi vděčné pro každou věkovou skupinu.
Pořídíte je za pár drobných - stačí brčka, balónky a provázky, bublifuk, a ještě - nůžky, papír a alobal. Vydovádí se s tím každá věková skupina, od mateřinky po dospělé. Takže to bývá jedna z prvních věcí, kterou strčíte svým dětem jako zábavu, když se snažíte o home office.
Nabíjení vlasů při sundávání oblečení už znají, tak to zdokonalíte - nabijete balónek třením o vlasy a přilípnete ho ke stěně. Pak navrhnete, že si uděláte vlasy Lepivky a vlasy Netýkavky. Lepivky jsou třásně z tence nastříhaného papíru - když k nim přiblížíte nabité brčko, přilepí se k němu. Netýkavky jsou z alobalu - od brčka odskočí.
Najednou zazvoní telefon. Šéf. Vezmete to a děti se ohleduplně odklidí z dosahu. Skončíte co nejrychleji a se zlým tušením popadnete lopatku a smetáček.
A zíráte. Teorie už je aplikována v praxi. Děti se pokoušejí dostat všechny ty malé protivné odstřižky z koberce elektrostaticky pomocí brček.
Jestli to byl oharek od ohně neopatrných pastýřů, to už dnes nikdo neví. Jisté bylo jen to, že nádherný les na úbočích Ídy zachvátil strašlivý požár. Prastaré stromy se jeden po druhém řítily k zemi, a černý kouř by byl málem vidět až z Olympu, kdyby byla Dióné neseslala hustý a vytrvalý déšť.
Smutně bylo všem, co se pomalu a váhavě vraceli do lesa změněného k nepoznání, ale nejsmutnější byli muži a ženy z prstů Rhei zrození, jimž byl les domovem.
Ale právě oni tehdy ve spálených zbytcích lesa objevili rozteklé loužičky podivného kovu, mnohem tvrdšího než ten nejlepší bronz.
Daktylové, trpaslíci z řeckých bájí, se objevili když Rheia, rodící Dia, zaťala v bolestech prsty do země. Ve spáleništi na úbočích Ídy tehdy nalezli železnou rudu, a naučili se ji zpracovávat málem lépe než Héfaistos.
Takže byli rozhodně neškodní, a nakonec nebyli ani škodní :-)
V městském parku ve stínu cedrů vyspává zbloudilý Středoevropan. Opodál ve křoví se děti ke hře chystají.
„Házej první, Marco, jsi nejmenší. Nebo mám raději házet já?“ kasá se Mouřenín.
„To ne. Už jsem vsadil euro,“ brání se prcek.
„Tak se ukaž.“
Rošťák přimhouří oko. A kamínek letí.
„To nebylo špatné. Sedm čísel, řekl bych.“
Na jeho místo se chystá další. Manuel z přístavu.
„A co když se vzbudí?“
„Tak jsi prohrál.“
Manuel zamíří. Zadrží dech. A hodí. Kamínek přistane přesně na pupku.
„Paráda!“ zaraduje se. „Bank je můj!“
Ostatní zklamaně odfrknou. Kapesné v trapu.
„Nebojte. Koupím pasteis pro všechny!“
Někteří je máte doma. Jsou malí a neškodní. Většinou. Ale když jste s nimi čtyřiadvacet hodin denně, začnete mít ponorku.
Miminu je šest dní a už hrdě visí samo.
Oddech jsem potřebovala. Bolí mě cecíky a chci se najíst v klidu.
Mimino se rozhodlo, že chce jíst taky. Neomylně se mně pokusilo přisát nad křídlo. NAD KŘÍDLO! Po kom to dítě je?
Chvíli jsem diplomaticky uhýbala a zvedala křídlo, ale mimino soustavně upalovalo za mnou a snažilo se přisát na záda. Nakonec se mi začalo dobývat pod křídlo.
Do toho ještě přilítla člověk a zvedla pokrývku. Vynadala jsem i jí.
„Co se mi to tady snažíte namluvit?“ vyjede Mirka Jovanová na mladého čaroděje z Karlova oddělení. „Kde je moje dítě?“
Tabitha převrátí v ruce pergamen s překládacím kouzlem. Neskrytě. Občas je třeba někoho zasvětit do tajů kouzelnického světa. Někdy neexistuje způsob, jak to udělat správně.
„Umím česky jen pár slov,“ promluví Tabitha. „Tohle mi pomáhá se s vámi domluvit. Umíme přemluvit realitu. Každý takový zásah zanechá otisk. Většina je neznatelná a neškodná.“
Většina.
„Tenhle ne. Je to trhlina mezi dimenzemi. A já jí můžu projít.“
„Proč vy?“
„Protože…“ Tabitha zaváhá, vyhledá očima Karla. „Mně neublíží.“
„Jdu s vámi,“ prohlásí Mirka.
