DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Chvíli jim to zabralo, ale nakonec vzkaz přečetli. Česťovi se v očích objevil tvrdý pohled.
"Ne. To ti nedovolím." Zašeptala Veronika a vykročila k němu.
"Verunko, některé věci prostě za to riziko stojí."
"Ale..."
"Ale nic. Otoč se, prosím."
Poslechla. Šustění látky, šumění deště a trávy. Žbluňk.
Otočila se zpět, voda z nebes i z rybníka bičovala Česťova nahá záda. V hloubi duše doufala, že ví, co dělá.
Magie ve vodě se zbláznila. Víry, vlny. A mezi nimi Česťa, nahý jak ho pán Bůh stvořil. Obnažený na kost. Nejen na těle. Bolest, jediná možná vstupenka pod hladinu. Klíč nebo smrt?

Temná, přetemná obloha věští zlé proroctví, vznášející se nad malým nevinným anglickým hrabstvím, nad roztomilou, mezi kopci skrčenou vesnicí, kde je neustále dokonalé počasí.

Nervozita by se dala krájet. Tupým, zubatým nožem z maminčina šuplíku.

Přepadení - asi úplně nevyšlo. Rozhodně ne tak, aby si toho dotyčný přepadený nevšiml.

"GRRRRR VRRRRRR UÁÁÁÁÁ!" zařve děsivý PESOPES NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH PSŮ na pánovu obranu, nicméně z roztomilé tlamičky wannabe vlkodava se ozve jenom "knííííík".

"A teď - VŠICHNI NA ADAMA!!!" zaječí Pepřenka, která se rozhodla situaci vyřešit po svém, a vrhne se vpřed jako první.

Kouzlo okamžiku mizí.

A Adam mizí taky.

V křoví.

Můj dědeček byl zřejmě posledním Adamitou v Čechách a svoji původní komunitu přežil o několik století. Bydlil poblíž Tábora. Což se pro jeho další osud stalo vlastně zcela zásadním. V Táboře a okolí (jak se dá jistě čekat) bylo totiž relativně dobře rozšířené povědomí o husitech. Nebylo zcela dostatečné, ale pro účely dědova počínání rozhodně dostačující. Dědeček totiž preferoval pobyt v přírodě jaksi oblečení prost. Což v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století nebylo zcela jednoduché zrealizovat.
Při každé kontrole VB ovšem tvrdil, že pouze rekonstruuje vystoupení Adamitů (v jednom). Když mu to nakonec uvěřili i na MNV, měl vyhráno.

Adama poznám dlho.
Nikdy toho veľa nepovedal.
Vždy ale povedal všetko.
Adama mám veľmi rád.

Dnes slávi tridsiate narodeniny.
Príjhemná oslava v príjemnej spoločnosti.
.. premýšľam, kedy mi bolo naposledy tak krásne.

Z myšlienky ma vyrthne pokrik: „Pripíjam na Adama!“
„Na Adama!“ zaznelo zborovo.
Adam sa len usmieval. Nič nepovedal.
Napriek tomu povedal všetko.
Adam je proste super.
Aj keď dnes pôsobí akosi nervóznejšie...

Mal totiž pripravené vo vrecku prekvapenie.
Doslova.
Keď udrela desiata večer, vstal, pokľakol k svojej priateľke
a požiadal ju o ruku.

„ANO!!!“ zvýskla.

A žili spolu štastne, až do smrti.
Pretože aj to sa, vďakabohu, občas stáva.

Q okamžitě poznal, že něco nehraje. James se vrátil z mise ve špatně padnoucím obleku.

„Sundej to. Všechno.“

„Nepočká to po večeři?“

Q před ním mlčky stál.

„Nechtěl jsem tě vyděsit. Ale je to JEN škrábnutí. Pár modřin.“

James sundal sako. Vestu. Kravatu. Košili. Nátělník.

„Směšné,“ Q si neodpustil komentář.

Nakonec zůstal ve spodním prádle.

„Tohle má být pár modřin? Jako kdybys spadl autem z útesu a teď se to snažil zakamuflovat. Žalostné, 007. Pořiď si raději milenku. A neříkal jsem náhodou, že si máš svléknout všechno?“

James neměl rád, když mu lidé říkali, co má dělat.
S jedinou výjimkou.

Seděli společně u břehu rybníka. Petr líně házel kamínky do temné hladiny, osvícené dorůstajícím měsícem. Nemluvili a ticho tak přerušovalo jen občasné šplouchnutí nebo zabzučení komára. Vzduch kolem nich byl těžký tím, o čem mlčeli.
"Pojď si zaplavat," navrhl najednou Marek.
"Cože?" odvětil zděšeně Petr. "Vždyť je noc! A nemáme plavky."
Marek však neposlouchal. Místo toho vstal a svlékl si tričko i kraťasy.
"Nebuď suchar," lehce Petra kopl do stehna a odešel k vodě. Petr pozoroval, jak se v měsíčním světle pomalu odhalují poslední kousky nahé kůže.
"Tak jdeš?" zeptal se Marek.
Petr mlčel. Ale pak se ho rozhodl následovat.

Celé ty roky se na mě Adam díval trochu skrz prsty.
Protože jsem byla holka (a to je přece trapný).
Protože jsem neměla Lego (a to vaše společenské postavení dost ovlivní, hlavně když vám je sedm).
A protože jsem neuměla slepovat modely autobusů.

Přesto jsem byla jeho nejlepší kamarádka.
Protože jsem zvládala stavět domečky z klád (a nebála se bahna).
Protože jsem byla chytrá (a chápala matiku).
A protože když ve třetí třídě založil třídní knihovnu a začal v ní půjčovat vlastní dvoustránková veledíla, okamžitě jsem se přidala.

Takže dneska tady vlastně jsem jenom díky němu. Tak tedy - na Adama!

Marie Valerijanovna byla ledová kráska s velkým osobním kouzlem. Znali se delší dobu, ale sňatek uzavřeli až šestého března jedenadvacátého roku. Do Československa přicestoval bez ní. Snad by bylo v souladu s jejími představami, kdyby jí psal láskyplné dopisy, kdyby ji žádal, aby za ním přijela, kdyby pro něj byla jediná na světě.
Emílie byla usměvavá zrzka, prostá ale chápavá. Dala se mu sama a oplátkou nic nežádala.
Hloupý kdo dává...
Na svatou Lucii se ještě neznali, na Adama byli svoji. Rozvodem se neobtěžoval, o Marii Valerijanovně jí neřekl. A proč by měl, vždyť se nikdy nezeptala.
...hloupější kdo nebere.

Martina probudili rámus. Vylezl z postele,zapálil lucernu, u dveří popadl sekeru a vyšel z chalupy na náves.
I jeho sousedé vycházeli z okolních stavení do noci a při svitu loučí a lamp se snažili zjistit co ruší noc.

Pak to uviděli.

Přes náves se ze tmy blížili lidé, nesli zbraně, svítili si plameny na cestu a byli... nazí. Dočista nazí.

Martinovi zatrnulo. Věděl dobře kdo to je.

Adamité! Kacíři.

Rychtář k nim vykročil s rukou napřaženou v gestu, aby zůstali stát. Ale jen se dostal na dosah prvního z naháčů, dotyčný mu zarazil sekeru do hlavy.

Rozpoutalo se peklo.

Žhnoucí slunce.
Dav lidí.
Někteří se vzrušeně baví, další se hádají, jiní jsou zticha. Pár jedinců neúspěšně bojuje s pláčem. Jedna žena zničeně klečí na zemi a vzlyká.
Všichni zírají stejným směrem. Není to veselý pohled.
Bezvládné lidské tělo.
Tak podobné prvnímu člověku. Je zahalené jen v kusu světlého plátna stejně, jako Adamovo bylo oděno pouze do fíkového listu.
Stejně křehké jako okamžik po stvoření.
A přitom by nemohlo být více odlišné.
Při pohledu na zkrvavené dlaně proťaté kovovými hřeby člověku tuhne krev v žilách.
Do vlasů jsou vpleteny ostré hroty trnové koruny.
Na kříži stojí: Ježíš Nazaretský, král Židovský.