DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Rytmus pulzoval celým tělem. Krev tepající ve spáncích. Absolutní kmenový rauš, který se přeléval z jednoho konce Teras na druhý. Vibrovalo to uvnitř hrudníku jako neposedný démon. Bubeníci se svíjeli v transu. Jejich dlaně dopadaly na napjatou kůži tamtamů s železnou pravidelnosti.
K. tiskl orosenou plechovku piva k podlitině na rameni. Laskal ten chladivý válec jako nejněžnější milenku. A s úžasem v očích sledoval pohanský rej.
Poslední zbytky civilizace braly za své. Nahé dívky se s radostnými výkřiky vrhaly do fontány. Cákaly vodu všude kolem sebe. Nebylo na tom nic nepatřičného. Návštěvníci Teras se stali dětmi tančícími kolem zlatého telete.

Ukázal jim kus užmoulaného papíru.

„To jste psali vy?“

„A-ano prosím, pane zaklínač. Př-přišel jste nám pomoci?“

Geralt se divil, že ho ten vězeň poznal. No, přišel se spíš zeptat, co s tím drakem chtějí udělat.

„Jo, ale než vás pustím, tak si nejprve vezměte aspoň nějaké oblečení“, hodil po nich kusy oblečení „a pak mi povíte, jak je to s tím drakem, platí?“

Už nejspíš chápal, proč žádali oblečení. No, jak to říct slušně, byli na Adama. Všech asi 30 mužů. Po oblečení se vrhli jako psi. Geralt pak mečem rozbil visací zámek a oni se pustili do vysvětlování.

Třikrát se svlékl z kůže. Třikrát pocítil naději. Třikrát byl zklamán.

Najednou lev promluvil. „Na tohle sám nestačíš.“
Přikývl. Věděl to.
„Dovol mi, abych ti pomohl.“
Tiše souhlasil. Jiná cesta nebyla.

Velké drápy se mu zasekly do hrudi a začaly z něj pomalu odlupovat dračí kůži. Strhávaly, ničily, zanechávaly rozpáleného do ruda. A tak řval a brečel, zaklet v trýzni.

Ale pak to skončilo. Zůstal tam ležet - čistý jak ve chvíli, kdy se poprvé nadechl.
Drápy, které zraňovaly tělo, léčily mysl.
Když se pak vykoupal v jezírku, bolest zmizela a on byl opět člověkem.
Čistý. Zachráněný. A živý.
Zrozen bolestí.

Dva milenci se procházeli po břehu nádrže.
Na obloze zářil měsíc, dnes nějak nezvykle nízko.
"Pojď se vykoupat," řekla náhle.
"Vždyť nemáme plavky."
"No a?" řekla s úsměvem, strhla si šaty a vběhla do tmavé chladivé vody.
Chvíli ji se zájmem pozoroval.
Pak se také svlékl a přidal se k ní.
Cákali, smáli se a potápěli.
Náhle se prudký vítr přehnal přes hladinu nádrže.
"Po břehu někdo chodí!" vyhrkla polekaně.
"To jsou... moje kalhoty..."
Kalhoty se namáhavě učily chodit.
Vrávoraly po břehu.
Pak na ně vyskočila košile.
Rukáv jim zamával.
Druhý objal dívčí šaty.
A společně pak odběhly do noci.

„Stáli jsme tam v řadě jako ovce na porážku. Víc než stovka chlapů! A on vždycky jenom kývl hlavou, další chlap shodil prostěradlo, on ho omrkl od hlavy až k patě (i když pata ho doopravdy nezajímala, haha) a řekl: další!
A pak jsem přišel na řadu já. Prostěradlo jsem shodil, on vyvalil oči, chvíli bylo ticho a že prý něco takového před Palazza Vecchio stát nemůže, ženský by si pak přestali vážit toho, co maj doma, a navíc prý ani nemá tolik mramoru…
Zkrátka,“ završil Jack své vyprávění. „Chybělo opravdu málo a socha Davida by teď vypadala úplně jinak.“

„Pamprésor, co je to ob?“ vyhrkne pan Kaplan.
„Vy neznat, že Ob je řeka?“ kroutí hlavou pan Bloom.
„Řeka na ženy?“ povytáhne obočí pan Kaplan.
„Na ženy?“ nechápe pan Schmitt.
„Snad řeka pro ženy?“ ujišťuje se pan Pinsky.
„Vy furt myslet na ženy,“ přisadila si Olga Tarnovská.
„Já slýchal ob na ženy.“
„A ták, vy myslíte obnažený,“ dovtípil se profesor Parkhill. „To znamená na Adama.“
„No. A dáma? Ženy nebo dáma? Moc nebo jedna?“ tápe pan Kaplan.
„Obnažený čili na Adama znamená, že dotyčný na sobě nic nemá.“
„Vy myslet dámu, chilli, nebo kapitána Nema?"
Profesorovi Parkhillovi se udělalo mdlo.

Z Vlkolinca som unikol ... tesne. Ledva som prešiel cez bránu, dobiehala stráž s niečím, čo nepríjemne vyzeralo ako moje podobizeň.
Ale stihol som to. Horšie bolo, že pán z Vlkolinca presne vedel, kam mám namierené.
Našťastie v Rubínovom závode sa dalo skryť. Jak som vravel, pravidlá boli prísne. Večer pred štartom vás dôkladne prehliadli, či niečo neskrývate. Tým "dôkladne" myslím, že vás vyzliekli do naha, dali rovnošaty, proviant, a miesto v štartovacom tábore, odkiaľ bolo zakázané sa do rána pohnúť.
Šaty som na hromadu odkladal pomaly a prepečlivo ich skladal. Bol tam! Meč s vlkolínskym erbom. No nevravel som to?

Bylo zvláštní, znovu se po letech dotknout země.
Nová Caprica ho minula - někdo musel zůstat jako kapitán prázdné lodi - a všechny ostatní planety byly jen bojiště. Pohřebiště. Mrtvé a spálené pozůstatky dávno zničených civilizací.
Téhle svět se ještě nerozhodnul, čím bude, a bylo jen na nich, aby jeho osud vedli.
Počkal, až se ostatní ztratí z dohledu. Pak se posadil do trávy a zul si boty, které nosil posledních pět let. Rozpraskaná hlína ho hřála do chodidel.

V jazyku jeho dávných předků a v jazyku lidí, kteří přijdou až dlouho po něm, znamenalo jeho jméno zemi, ze které byly stvořeni.

Pestré koule světel se rojily nad ulicemi. Špunti pod nimi nadšeně poskakovali a zkoušeli je chytit. Někteří na ně zkoušeli telekinezi, ale světla jejich snahu většinou ignorovala a hnala se k náměstí, kde se rozprostřela jako velký věnec mezi lampami.
Před kavárnami a hospodami stály stolky se židlemi všemožných velikostí, ale ke konci večera budou hosti stejně sedět, jak se jim zamane. Někteří třeba i někomu na klíně. Mante, který to celé před měsíci spunktoval, vytáhl lyřanskou lyru a začal brnkat rukama i nohama.
Z oblohy se snášela zásobovací loď Adam a světélkovala do rytmu Manteho písničky.
Teda vlastně naopak.

Keď Florián prvýkrát ukázal svoju zbierku kaktusov Silvii, napriek jeho obavám neutiekla. Dokonca to vyzeralo, akoby ju zaujali.
„Prečo je všetko po latinsky?“ opýtala sa. „Nemajú slovenské mená?“
„Jasné že majú,“ povedal Florián, hoci ho po niečom takom nikdy nenapadlo pátrať. „Napríklad toto je rebrovec,“ ukázal na echinocactus grusonii. „Toto je papuľovec...“ Zaváhal, lebo na nič ďalšie si nevedel spomenúť.
„A tento?“ Silvia ukázala na vysoký stenocereus.
„To je... stĺpovec. A toto je hviezdovec biely. Toto tŕňovec červený...“
Neskôr to trochu ľutoval, lebo Silvia si mená zapamätala a používala ich aj po rokoch.
Nikdy jej neprezradil, že väčšinu si vymyslel.