DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

Když jde všechno hladce, je práce řidiče tramvaje pohodová a romantická.
Východy a západy slunce nad řekou, rozbřesky a smrákání připomínající tahy Monetovým štětcem, rytmické klapání pražců a dunění kolejnic...
A pak nastane moment, kdy uslyšíte kardinální rachot, doprovázený zběsilým pískáním palubního počítače, tramvaj sama zastaví uprostřed rušné křižovatky, odmítá se odtamtud hnout a píše vám výhružné vzkazy jako: BEZPEČNOSTNÍ ZASTAVENÍ, PORUCHA POHONU B, VÝSTRAHA CHLAZENÍ, NUTNO ZAPNOUT HAVARIJNÍ POJEZD.
O deset minut a sto deset vysazených cestujících později konzultujete se dvěma kolegy, co uvízli za vámi, jak připravit 15téčko na sunutí, a jste rádi, že s vámi někdo je.

Posádka vyčkávala v napjatém tichu. Siluety námořních pěšáků splývaly s plachtovím. Hlavně děl se zubily skrytým úsměvem. Noční dravci připraveni k výpadu. Oči protivníka mrkaly do tmy.

Naposledy se sešli. Než zavládne chaos. Frances. Pan Keith. Clifton.
„Musíme ji zchromit dřív, než se vzpamatují.“
„A pak vyčistit palubu,“ přikývl pan Keith.
„Vy,“ ukázala na Cliftona, „nevystrčíte nos z orlopu. Doktor vás zaměstná.“
Zbledl. Nadechl se k protestu. Pak sklapl podpatky.
„Při vší úctě, madam, tohle je šílené.“
„Blázni mají štěstí. Takže, pánové, do práce.“
Trpký smích odsouzenců. Noc byla jejich spojencem. I sokem. Až úsvit ukáže, komu štěstěna věnuje přízeň.

Ve strohé podzemní místnosti se střetly tři páry očí.

Zelené oči se dívaly přísně. Vyzařovala z nich autorita.
Modré oči se leskly směsí odporu a potlačované lítosti.
Hnědé oči už jen slabě doutnaly dohořívajícím vztekem. Před nějakou chvílí se do nich začala vkrádat kapitulace.

"Tři rány nožem - za tři blízké, které jsi ztratil," pronesl Draco. "O Vincenta a svého otce jsi přišel v poslední bitvě, Mariettu Edgecombeovou poslal do Azkabanu můj otec. Vím, že jste spolu posledních pár let žili. Teď vraždíš všechny, kteří ti je vzali. Mám pravdu?"

"A tebe jsem si nechával naposled," zaduněl pohrdavý hlas Gregoryho Goyla.

Molly s Arturem ke mně byli vždycky laskaví. Jejich obětavost vůči Řádu neznamenala nic proti obětavosti, kterou prokazovali jeho členům v záležitostech ryze soukromých.
Přijali mě uprostřed noci. Molly se beze slova ujala spící Very a uložila ji do pokoje po nejstarším synovi. Artur mi nalil dvojitou whisky a ošetřil šrámy, které dosud krvácely.
"Vím, že je troufalé žádat vás o takovou věc. Kdybych měl jinou možnost, neprosím vás. Každý měsíc uvolní Gringottovi z mého účtu 80 galeonů. Kdyby výdaje -"
"Severusi!" přerušila mě Molly. "Postaráme se o ni i bez alimentů. Bude tu doma. Koneckonců, zrzavá je na to dost."

Xanris se rozhlédla kolem sebe. Zaražená koukala na okolní planety.
Netušila, kde je.

„Něco musí být s warpem,“ zabručela. „Tohle nemůže být Mezi šesti očima.“
Klepla do konzole svého průzkumného letounu pár příkazů a do logu podala hlášení.
Spojení s Antarií však nebylo možné navázat. Příjemce nebyl nalezen...

Stratila jsem se – prolétlo Xanris hlavou. Panika.
Dýchej, holka. To se vysvětlí.

Hledala dva dny. Odpověď ji k smrti vyděsila.
Palubní počítač udělal chybu, a warpnul jí přímo skrz Černou díru.
Byla asi 20 miliard let v budoucnosti.

Hvězdné seskupení Mezi šesti očima bylo dávno mrtvé.
Stejně jako planeta Antarie. Zbyla sama.

Olin bojoval s větrnými mlýny, snad v bláhové radosti z narození synáčka. Ale z nějakého důvodu nemohl nechat Žluťáska padnout ještě hlouběji do společenského bahna. Když byli spolu oni dva, byl Žluťásek něžným chlapcem, tak křehkým jako motýl, který nevěděl, kudy a kam se životem. Přitom by ho stačilo dobře nasměrovat. Ale k čemu snít, vždyť za přítomnosti kohokoliv třetího stal se ze Žluťáska zase floutek, co se rád rve a opíjí do němoty.
Olin se však rozhodl dohrát svůj quijotovský part až do konce a vyzvat mlýny na souboj. Třeba až Žluťásek uvidí Anckovu pravou tvář, sám ho opustí.

Když měli u Farmářových jen jednoho synka, postěžoval si tatínek farmář, že potřebuje nový kombajn. Ale samozřejmě na nový nebylo, protože ten stojí pár miliónů. Tak začal shánět nějaký starý, ale zachovalý, který by odváděl dobrou práci. Maminka farmářka se snažila svého milého podpořit a často spolu celou záležitost probírali. Synek vše slyšel. Byly mu tehdy sotva čtyři roky. Jednou večer přišel z pokojíčku za rodiči a ruce měl schované za zády.
„Tatínku, nastav luku."
Tatínek připravil dlaň a synek mu tam vysypal všech svých 47 korun.
„Já bych ti chtěl pšišpět na kombajn."
Oběma rodičům vyhrkly slzy do očí.

„Tak co dnes?“ ptá se první rozumně.
„Něco zábavného!“ zvolá druhá.
Hluk probudí třetí. „Navrhuju pokračovat ve spánku, jestli dovolíte,“ zamumlá podrážděně.
„To nejde!“ oponuje druhá. „Nevzdáme to!“
„Z hlediska rozumového to není špatný nápad,“ vstupuje opět do diskuze první.
„Kdo je dneska na řadě?“ ozve se třetí unaveně. „Já měla včerejšek.“
„Já byl předtím,“ brání se rozumně první. „Dneska musíš ty, sestřičko.“

„Máte něco, vážení?“ ozve se shůry.
Odpovědí je ticho.
„No jo, co taky od vás čekat jinýho.“

„Mezi námi třemi,“ zahájí Rozum.
„A šesti očima, nezapomeň!“ skáče do řeči Nadšení.
„Autorka je už poněkud vyčerpaná,“ dokončí Únava.

Sešli se u stolu.
Starší odkrojil chléb a počal jej mazat sádlem z hrnku.
Krásnější nespustil ze staršího oči. Poklidně sledoval pomalá gesta, a jen občas si poposedl.
Maďoch si drze sedl na kraj stolu. Oči všech tří se na okamžik setkaly.
Napětí plnilo prostor.
Mlaďoch občas lehce pozvedl pravou, ale hned se stáhl.
Nůž pomalu klouzal tam a sem, voňavá pochoutka plnila chřípí.
A tu!
Mlaďoch vyskočil, popadl do tlamy právě odkrojený kousek. Tímto vymrštil prkýnko, ze kterého sklouzl zbytek krajíce a ten padal k zemi.
Nedopadl.
Krásnější si olízl mordu.
"A já zase nic." povzdechl si můj muž.

Jsou chvíle, které dokáží rozpoltit kohokoli.
Rozervou odvěkou jednotu, která byla vždy považována za naprostou samozřejmost.
Tyto okamžiky vyvolávají touhu po krvi, hněv, násilí, jež nelze utišit.
Plamen sváru zaplane a pak nezbývá než útočit vlevo, vpravo s divokou zuřivostí.
Ten vztek smete všechno, co mu stojí v cestě.
Kromě toho jediného – středobodu jejich zraků a existence, jenž hopká mezi stalagmity a stalagnáty, občas se odrazí od stalaktitu.
Je to ta nejbáječnější a nezábavnější věc všech dob.
Barevná a hbitá.
Jej!

„Měla jsem ty míčky pořídit rovnou tři,“ usoudí Persefona. „Ale třeba by se pak chudák Kerberos porafal ještě hůř.“