DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

Harry umíral šťastný, protože přece jen šlo o zlato, pro co jiného by tak riskovali?
Lee si pro smrt šel, protože nešlo utíkat věčně, zvláště když ze tří much chytíte jednu.
Skon Bernarda O'Reillyho spoluzpůsobili ti, které tak miloval, děti.
Britt – na mou zbraň mi nikdo sahat nebude, nikdo! – zastřelen poslední padnuvší kulkou, náhodně, nesmyslně, na samém sklonku vítězné bitvy.
Chris, Vin, Chico, šest očí, co dál vidí.
Já pro slzy ne.
Přetáčím zpátky, kdy ještě všichni živi, sedm kurážných se zrakem nevyhaslým, před řádění Zubaté.
Otče, strýčku, Filipe, dokud paměť bude sloužit, žijete.
Vracím vás zpět do plné síly!

„Zbytkáč je potvora, autobus byl dobrá rada!“ kymácí se Tomáš, „Občas jsem za volantem viděl dvakrát, co dvakrát, třikrát! Tři děti na přechodu, všechny paní Opatrné, co má jedináčka! Ale přilákal jste vy, prý umíte se vším poradit!“
„Spíš poslouchám…“
„Mezi náma,“ zalíhne Tomáš kabinu, „já bych i věřil! Panna matkou, proč ne? Ženský jsou divný. Vzkříšenej Lazar? S takovýmhle jménem to byl asi hypochondr, ne? Že Ježíšek vstal z hrobu? No, pankáč, tak co. Ale ten vidoucí slepej od narození, to je nebezpečný!“
„Proč?!“
„Kam by svět dospěl? Já jsem třeba alkáč, a kdybych najednou nepil? Všechny bych naštval!“

„V antropocentrických představách,“ dí Thea, „je Svatá Trojice jistě šestioká… Jeví se to nezjevným i nezjeveným, tož zůstaňme u Boží rodiny, matky, pěstouna, jedináčka.“
„Pantáta je jedno oko,“ neubrání se Sikar, „pak Duch svatý musí…“
„Tišeji,“ prosí Taura, „Viktorka spí!“
„Výborně,“ zaraduje se Filcin, „když každý zavřeme jedno oko…!“
„Bratře,“ velí starší mladšímu, „zavíčkuj obě, potřebuji mít rozhled!“
„A co naše rodinná báseň?“ pochechtává se Linkva, „Dárce, obdarovaná, dárek?“
„Aha,“ ví Apolo,
„Posílám ti oka
Oka svého soka
Ne že bych se vychloubal
Prostě jsem je vydloubal!“
„Jste morbidní,“ zlobí se maminka, „okamžitě toho nechte!“
„V šesti okamžicích,“ podpoří otec.

Když se v Tristu nemohli scházet v domku na stromě, scházeli se aspoň v zahradním altánu. Camilla se chystala ulovit si manžela a nemohla riskovat, že by ji někdo viděl přicházet nebo odcházet z pokoje Samuela nebo Ryka.
“Tak co, už máš na někoho políčeno?” zeptal se Samuel.
“Zůstane to jenom mezi námi třemi?” odpověděla Camilla.
Kluci se přisunuli blíž a přikývli. Camilla se opatrně rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá.
“Colin Gorlan,” zašeptala.
Samuelovi poklesla čelist. Ryko se zakuckal vínem.
“Víš, že je zaslíbený?”
Camilla jen pokrčila rameny, ale její výraz naznačoval, že to nemusí nic znamenat.

"Vezmeme to rovným dílem a basta." Na důraz svých slov udeřil pěstí do stolu.
"Chocho, to byste mě snad i rozesmál." Její druhá brada se komicky otřásala.
"Maminka říkala, že dělit rovně nemáme." Argument maminkou vždycky zabíral.
"Sluho, dones ještě lahev vodky a my se na tu mapu podíváme ještě jednou."
A tak koukali. Válečník, velká hráčka a pragmatik. Pohledy z očí do očí. Vyčkávání. Mizející vodka. Ale žádný z nich nedal najevo svůj slabý bod.
Nakonec rozhodl pragmatik. Rusku největší, jako kompenzaci za Turecko, Prusku nejlidnatější, aby byli muži do armády, Rakousku nejbohatší. Protože to byl ostatně Josefův nápad.

Zajatec odtrhne pohled od artefaktu. V jeho strnulé tváři se objeví nepatrný náznak rozrušení.
„Myslel jsem, že tě zabil,“ vydechne.
„Myslels, že mě zakletí ušetřil? Ale kdeže.“ Žena unaveně zavře oči. „Dlouho jsem tě toužila zničit. Teď už nechci. Pověz jim to.“
Muž vzhlédne k napjaté trojici.
„Náš příběh začal velmi dávno u dvora císaře Rudolfa. Ona, já a můj bratr jsme se jako mocní mágové z význačných rodů těšili nejvyšší přízni. Za cenu nejtemnějších intrik, zrad, vražd. Vyústily v nelítostnou válku na život a na smrt. Zbyli jsme jen my tři, nastala rozhodující bitva. Pak přišla porážka a trest.“

Tři muži, jeden projekt. Tři hlavy, šest rukou. Šest očí bedlivě zkoumá výsledky - trojrozměrnou vizualizaci molekul na povrchu viru s rozlišením na jednotlivé atomy.

Tři muži, kteří se postavili všem "ono to nejde".
Transmisní elektronový mikroskop nelze použít na biologické vzorky, ve vakuu by popraskaly.
Skryli je do obálky z ledu.
Přišli o detaily zobrazení.
Vylepšili rozlišení mikroskopu. Stvořili led průhledný jako sklo.
Možnost otáčet mikroskopovací síťkou je minimální.
Každá molekula zamrzla v jiné poloze. Stačí složit všechny jejich obrazy v jednu trojrozměrnou vizualizaci.
...
Považují se spíše za biology a fyziky. Ale i Nobelova cena za chemii je naplňuje uspokojením.

Žlutomodrý pohled na svět, širší zorné pole,
krátkozrakost nepředstíral, zemřel ranou hole.
Po psíkovi vyzkoušel si inkarnaci do včely,
stovky očí vjem poskládat do mozaiky uměly.
Pohybem či teplotou se řídil v kůži hadí,
schopnostmi, co slabozrakost jemu vynahradí.
Kočičíma krutovládce viděl, kterak potmě dřímá,
zelenou i modrou barvu mnohem výrazněji vnímá.
Dokonalý zrak... měl až coby pták,
viděl pole magnetické víc jak na kilák.
Mezi šesti očima si opět zvolil lidské
poučený změnil nejen vztahy mezilidské.
Tyranem kdys zvířat býval,
dokud se sám nepodíval -
díky kouzlu čaroděje - na svět jejich okem
a tomu se, milé děti, říká léčba šokem.

„Mrcho paličatá!“
Prospektor Henry Wickenburg klopýtá přes kameny. Chytá osla, který mu utekl se zřejmým úmyslem nenechat se už nikdy chytit. Trmácí se za ním už hodiny, několikrát ho měl téměř na dosah, ale to proklaté zvíře vždy uskočí. Jestli ho nechytí, padnou nakonec oba za oběť odpornému supovi, co nad nimi krouží a čeká na kořist.
Vztekle popadne kámen a mrští ho po zvířeti, které se ostražitě pase nedaleko.
Popadne další, zarazí se. Co to, k sakru...
Kámen je protkaný zlatými žilkami.
Tak Wickenburg za asistence osla a supa objevil Vulture Mine, Supí důl.

Jedno z nejbohatších nalezišť Arizony.