První den mého syna

Olin bojoval s větrnými mlýny, snad v bláhové radosti z narození synáčka. Ale z nějakého důvodu nemohl nechat Žluťáska padnout ještě hlouběji do společenského bahna. Když byli spolu oni dva, byl Žluťásek něžným chlapcem, tak křehkým jako motýl, který nevěděl, kudy a kam se životem. Přitom by ho stačilo dobře nasměrovat. Ale k čemu snít, vždyť za přítomnosti kohokoliv třetího stal se ze Žluťáska zase floutek, co se rád rve a opíjí do němoty.
Olin se však rozhodl dohrát svůj quijotovský part až do konce a vyzvat mlýny na souboj. Třeba až Žluťásek uvidí Anckovu pravou tvář, sám ho opustí.