DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

Pěsti si tiskne k uším, aby neslyšel, tiskne, až k bolesti, a stejně cítí to tepání pod hrudní kostí, jen jako jemné chvění a přesto k nevydržení.

Jako když se koně ženou po prérii tryskem, údery kopyt tepou zem, ženou se tryskem, bez dechu, na slabinách krev.

Kouše si klouby pěsti, aby nekřičel, kouše si pěst až do krve, brečí a je mu zle. Jako když se tchoř zmocnil slípky, hromádka zmuchlaného peří se válí v hlíně a zčernalou krev vsakuje písek. Jako když také v něm něco umřelo.

Do bílých peřin se tiše snáší hliněný prach. Je k půlnoci.

Cesta byla volná. Nepřátelská armáda se nacházela příliš daleko, nemohla mu zabránit v postupu na samotné jádro upadající říše. Válečník, jemuž není rovno, pokoří Věčné město.
Proč tedy ztrácel sebejistotu při pohledu na přicházející průvod?
Muž v čele je jejich nejvyšší kněz. Chce odvrátit katastrofu. Možná nabídne nějaké výkupné.
Jenže když proti sobě stanuli tváří v tvář, náhle na sobě ucítil i pohledy jiných očí. Vzhlédl a v oblacích spatřil dva hrozivé muže. Oba proti němu napřahovali meče.
Bohové! Tohle město střeží víc než vojsko.
Tady nelze zvítězit.
Vyhnul se vědoucímu pohledu muže před sebou a rychle zavelel k ústupu.

Na cestě do Phong Nha jsme se na noc zastavili v Huế. Tlačí nás čas, tak holt v Huế dýl nebudem. A ráno vstáváme, tak ani nejdem do centra, ať se vyspíme. Já jsem si aspoň večer udělal kolečko kolem tvrze.

Skončili jsme v hostelu asi dva kilometry od centra. Na pokoji jsme tři. Já, kámoška a nějaký Vietnamec. Aspoň byly volné spodní postele.

Chvíli jsme ve třech seděli venku s hudbou (z přenosného bluetooth repráčku, co mám obvykle na motorce) a kecali. Ráno se nasnídat, spakovat a jedem do Phong Nha. Docela dlouhej přejezd, takže spánek fakt přijde vhod.

Třetí obchod v řadě. V tomhle byli už přes hodinu a Minerva pomalu ztrácela trpělivost.
„Hmm, spousta možností, spousta možností. Jak se rozhodnout?“ Přemítal.
„Vedete si dobře,“ ujistila jej. „Už jste zúžil výběr na šest. Prostě to udělejte.“
„Vůbec to není jednoduché. Má být víc útočné nebo obranné? Mám preferovat přesnost sledování, kvalitu přiblížení nebo hladkost otáčení? Musím to důkladně promyslet.“
„Co třeba tohle? Ukázala na skleněnou kuličku. Vypadá extrémně pronikavě a záhadně. Opravdu vám sedne.“
„Hmm...“ zabručel temně. „Asi to nebude ono.“
„Alastore,“ pronesla výhružně Minerva, „jestli si okamžitě nevybere to nové oko, už s vámi nikdy nakupovat nepůjdu.“

Hladina řeky odrážela jeho jediné oko. Byl na to smutný pohled. Otočil se ke svému příteli a dokončil svoje vyprávění slovy: "A tak jsem přišel o oko. A jak ty?"
Kyklop se na Žižku jen tupě podíval a pak se odvrátil.
"Jo, jasně, chápu," odpověděl Žižka.
Třetího společníka se ani ptát nemusel. Přesto se na něj ohnivé oko zadívalo a řeklo: "Vidím tě!"
Seděli tu už celý den a neustále si povídali.
Pak se k nim náhle připojila čtvrtá osoba, stooký Argos.
"Ty sem nechoď, drzoune! Máme tu stanovený počet očí," řekl mu Žižka. Sauronovo oko a Kyklop souhlasně přikývli.

Zavřeli se v domku. Vysílení.
"Co teď? Poskládá se zase dohromady a budeme tu uvěznění!?" zeptal se Matěj.
Veronika ho vzala za paži a odvedla ho k Moravcovi.
"Ty vezmeš Moravce a půjdete sepsat přiznání. My s Karlem pak vyřešíme tuhle situaci."
"Jak to chceš doprdele vyřešit?"
"Máme jeho duši a Karl si s ní poradí, o to se neboj. A teď mě dobře poslouchejte. O tom, co se tu stalo, neřeknete živé duši. Zůstane to mezi námi třemi. Já přinesu důkazy a tělo, jasné?"
"Jasné," zabrblal Matěj. Moravec přikývl. Vydali se ke dveřím.
"Matěji?"
Otočil se.
"Dobrá práce, díky."

„Přistup blíž, Hledajíci!“ zahřměl nejvyšší velmistr. „Ať se tvé oči otevřou světlu pravého poznání!“
Vlahoš von Rosret nejistě pokročil kupředu a sundal si pásku z očí. Zjistil, že je v kamenné místnosti osvětlené mihotavými plamínky svíček. Kolem něj stáli členové Osvícené lóže okultních věd v černých hábitech. Velmistr mu vložil do rukou blýskavý medailon.
Vlahoš se podíval na medailon a proti své vůli polkl. Tohle musel vymyslet někdo s velmi... svérázným vkusem. Reliéf zobrazoval ženu s deseti rukama a čtyřmi bujnými ňadry pokrytými jenom penízky. Mezi šesti očima měla špičatý pentagram.
Doufal, že tu hrůzu nebude muset nosit na veřejnosti.

„Takhle by to dál nešlo. Personál nemá v podstatě žádnou morálku,“ řekl.
„V zásadě s tebou souhlasím,“ odvětila jeho adoptivní sestra.
„Dnes byla svačina zpožděná o celých pět minut!“ prskl. „Musíme s tím něco udělat. Pomůžeš nám?“ obrátil se na jejich adoptivní matku.
„Pomůžu, jste přece moje milované dětičky. Co budeme dělat?“
„Musíš se tvářit, jako že nás chceš sežrat. Hodně se olizuj. My se budeme jako bát a služebná nás bude litovat. A bude se víc snažit. Ale musí to zůstat jen mezi náma, packu na to!“
Černá kočička, černobílý kocourek a chundelatá černá pejska na sebe spiklenecky mrkli.

„Najednou mám pocit, jako bychom nebyli sami.“
„Ale jdi Ty brepto“, usmál se rozpačitě. Podal ji lahev červeného. Tváře ji hořely. Zachumlala se hlouběji pod peřinu. Pevně se přitiskli.

Snad sme to nějak nepodělali, proběhlo mu hlavou. Máme rodiny. A navíc, je to Anča. Ta, co s ní zapíjel všechna hoře a radosti světa. Ta, co s ním hrála na vojáky, kryla záda. Nejen v dětství.
Srdce jim bušila tak silně.

Schováme si tohle na památku. Tam, jak jsme zakopávali naše poklady v dětství?

„Tak co já s tím“, povzdychlo si svědomí do prázdného pokoje. A utřelo si slzy rukávem.

Že paní Hudsonová odjela, jsem poznal okamžitě, jak jsem vešel do pokoje.
Na zemi hromádky prachu, plné popelníky, otevřené knihy, rozlité láhve s chemikáliemi.
Dým by se dal krájet. Mezi tím Sherlock, neoholený a vyhublý na kost.
Upřel na mne zkalený pohled. „Zapeklitý případ. Tři muži se sešli mezi šesti očima, za týden byl každý z nich nalezen živ a zdráv ve svém bytě …“
„To tě nenapadlo zkusit si něco uvařit?“
„Paní Hudsonová říkala, že si mám udělat volské oko, surovin je prý plná lednice. Podivné - když jsem do ní nahlédl, mezi šesti očima uvnitř jsem žádné z vola nenašel.“