Ze života pražského tramvajáka

Dnes už se tenhle druh adrenalinové zábavy tolik nepěstuje, ale v dřívějších dobách byli mladíci na zadním spřáhle k vidění poměrně často.
Občas dokonce jezdili zaháknutí za tramvají na kolech, koloběžkách, skateboardech nebo kolečkových bruslích. Na Žižkově existoval spolek teenagerů, co vyzkoušel i nákupní a invalidní vozíky.
Chlapec z téhle partičky jednou prohlásil, že se dokáže udržet na spřáhlech mezi dvěma spojenými vozy, ba co víc, že během jízdy zvládne na kabinu zadní tramvaje napsat vzkaz.
Měl pravdu. Zvládl to.
Lihovou fixou umně vyvedená vulva byla posledním vzkazem, který načmáral, než se mu v oblouku před hotelem Olšanka smekla noha.

Ta stará paní na něj mávala holí už od výlezu z metra. Hanba by ho fackovala, kdyby nepočkal. Notabene, dorazil na Vltavskou se značným předstihem, do času odjezdu zbývala luxusní minuta. Ovšemže myslel hlavně na to, jak by ta chuděra čtvrt hodiny vyhlížela další čtrnáctku, avšak skutečnost, že navzdory jejímu šouravému nástupu stíhá být na Masaryčce včas, plnilo jeho duši pocitem dokonalého míru.
„Tumáš, panáčku, za to, že jsi mi neujel,“ povídá stařena na Spořilově a nasype mu do dlaně hrst oříšků.
„Babičko, to jste si nemusela dělat škodu,“ praví Ondřej s úsměvem.
„Ále, jakápak škoda, ty jsou z Toffifee.“

Jejich revírem je Praha 6.
Jejich tempo je vražedné. (Občas vražedně pomalé, avšak častěji tak rychlé, že se divíte, jak ta tramvaj ještě může držet na kolejích.)
Jsou tu od toho, aby nikým nepozorováni vozili cestující. (Takzvaná jízda „na tankistu“ je jejich doménou – sedadlo na podlaze, sluneční clona spuštěná dolů a v mezeře mezi ní a řídícím panelem lze zahlédnout pouze tmavé brýle.)
Rozhodně tu nejsou od toho, aby mávali na pozdrav.
Nezatěžují se vnímáním provozu a nenechají se rušit dopravními značkami.
Námezník pro ně není zeď.
Jedou dál.
Někdy i přesto, že dál už nevedou koleje.
Kluci z Vokovic.

Jednou před Vánocemi se stalo, že Sašu poslali, aby odjel kolečko osmnáctky místo kolegy, který na Podbabě sešrotoval rohlíkáře.
Měla to být pohodová devadesátiminutová jízda.
Skončila po dvaceti minutách v zastávce Divadlo na Fidlovačce.
I kdyby dispečink neohlásil strženou trolej, kamion napasovaný do podjezdu jako buřtobunda do batohu dával jasně najevo, že tudy tramvaj neprojede.
Když to Saša oznámil palubním rozhlasem, k jeho překvapení se nikdo ani nehnul.
Vlezl tedy do salónu, aby situaci objasnil. Stržená trolej = není elektřina = nepojedeme.
Tři cestující vystoupili. Zbytek zůstal.
„Poslyšte, já tu tramvaj teď vypnu, takže přestane fungovat topení.“
Do minuty byli všichni venku.

Pokaždé, když měl zálohu, vyjel. Nezáleželo na tom, kolik řidičů tam s ním dřepělo, ani na tom, jaký výpravčí sloužil. Pro Rudu se vždycky něco našlo.
Do konce šichty zbývaly dvě hodiny. Ležel na gauči a maloval si, jak se cestou z práce staví na tři poctivě natočené černohorské jedenáctky.
O chvilku později Páťa zahlásil, že osmnáctka pátá bourala na Podbabě.
„Jste tu čtyři, tak se dohodněte, kdo pojede.“
Věřil, že mu čtvrtá sirka v kolegově ruce přinese štěstí.
Místo toho vytáhl tu nejkratší.
„Mohlo být hůř,“ utěšoval ho Páťa. „Máš to jen do jedenácti.“
„Jo, to zrovna zavírají hospodu.“

Je slušností před střídáním otevřít okýnko a vyvětrat.
Taky je fajn otřít panel, na který při nadávání naprskáte hotové provazce slin. Z odkládacího pultu smést drobky chleba, setřít mastné fleky od salámu, odstranit kolečka od kafe...
Za samozřejmost se považuje, že na poslední konečné před vystřídáním odnesete do koše prázdné kelímky, obaly od sušenek, použité kapesníky a podobně.
Když Vilda střídal minule, puch sardinek v tomatě mu zahýbal pajšlem a vajgly zapíchané do kýblu s pískem nadzvedly mandle.
„Co ten chlív?!“
„Á, pán je citlivka!“
„To nevyvracím, ale ty jseš dobytek a navrch smolař, protože já s touhle tramvají nejedu.“

Manželé Jírovcovi se poznali na vozovně.
František je chlap jak hora. Miluška měří akorát tolik, aby viděla do okýnka výpravny.
Spojila je láska k dráze, country hudbě a zavařování.
Jsou spolu pětadvacet let, ale pokaždé, když je potkáte, máte dojem, že se právě zamilovali.
„Počkej, nehýbej se!“
Miluška opatrně sejme z Františkovy tváře řasu, nalepí ji na ukazováček a František k ní s úsměvem přiloží vlastní prst.
„Přej si něco!“
Když František o chvíli později prst sundá, řasa je na jeho bříšku.
„Co sis přál?“
„Ať nám o víkendu svítí sluníčko. Jezdíme za sebou. Můžem si dát na Palmovce zmrzlinu.“

O Zbyňkovi všichni vědí, že je vášnivý jedlík, fajnšmekr a gastrosexuál. Taky se ví, že moc rád jezdí s mazací tramvají.
Jednou takhle s oranžovou celebritou pankrácké vozovny svištěl od Vltavské do Holešovic, když tu se z vysílačky ozvala hned tři hlášení o mimořádné události.
...Libeňský most, stojíme směrem do centra...
...stržená trolej v podjezdu na Výstavišti...
...křižovatka Ohrada, nehoda většího rozsahu...
„KGX 867/1, kudy mám teda jet? Příjem.“
„Jezděte si, kudy chcete! Teď mám tak čas vymýšlet vám objízdnou trasu!“
Nebývalá benevolence dispečinku postavila Zbyňka před strašlivé dilema.
Na horní Palmovku pro čínu nebo pro indiánky na Březiněveskou?

Jaromír se často tváří jako pilulka kyanidu a všeobecně platí za největšího suchara ve vozovně. Říká se o něm, že nežere maso, tak nepozná vtip.
Krom toho, že je vegetariánem, je taky nekuřák, abstinent a samotář.
Když na něj kolegové loni natrefili před jedním vinohradským klubem, málem ho nepoznali. Zmatlaný pod obraz vrávoral mezi lampami, zuřivě potahoval z filtru poslední marlborky a mumlal něco o tom, že mu výhybka sežrala tkaničky.
Naložili Jardu do taxíku a zavolali výpravčímu, ať ho zítra rozhodně nečeká.
Jarda ovšem do práce přišel.
Aby sundal z nástěnky fotku svých chlupatých nohou v lodičkách od Prady.

Na poslední periodické prohlídce bylo Zbyňkovi naznačeno, že pokud v dohledné době nezhubne alespoň deset kilo, dostane červenou kartu. Jeho cukr a cholesterol se ocitaly v kritických hodnotách.
Vyhledal si tedy na internetu nějakou dietu, kterou se jal dodržovat.
Řidič, který si dříve nosil do práce dvě igelitové tašky narvané svačinou, měl teď v kabině jen láhev s minerálkou.
Když mu pošesté za sebou nepadly čočky do jízdy a on zůstal viset na Tyláku, zapnul blikačky a se slovy: „Tohle hladovej nedám! To nedám!“ naběhl do řeznictví.
Tři šunkové klobásy a deset pivních rohlíků snědl, ještě než dorazil na Kubáň.