DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Už nebyl sám.
Byli na to dva.
On a Lily.
Téměř jako za starých časů, kdy městem kráčeli ruku v ruce, aniž by tušili, co jim chystá budoucnost. Jen stromy ševelící ve větru, řeka líně plynoucí mezi dvěma špinavými břehy a tovární komíny průmyslové čtvrti v roli svědků, kteří nikdy nevyzradí jejich tajemství.
„Byl hodně překvapený, že mu nabízím služby?“
„Překvapený? Sotva.“
„Takže naštvaný.“
Severus moc dobře věděl, že tím pytlem hříchů, s nímž se vláčel na jejich stranu, bude Brumbál přinejmenším znechucen.
Lily se povzbudivě usmála.
„Každopádně i on uznává, že agent v takové blízkosti Voldemorta, se vyvažuje zlatem.“

K Obelixovu nadšení je na náměstí ´vítá´ nastoupená římská jednotka.
Královna poslušně zastaví před jejich pobledlou řadou a Asterix přistoupí k nevysokému Římanovi v čele: „Ty jsi Taxus?“
„Ano, to jsem,“ přikývne výběrčí a vypočítavě si je přeměří. „Obchodníci?
„Ani ne. Přišli jsme…“ chce vysvětlit Asterix, ale Říman ho přeruší.
„Co chcete tedy dělat s těmi… kamínky?“
„No, prodat je.“
„A máte povolení?“
„Nějaké potřebujeme?“
„Samozřejmě. Za poplatek vám je mohu udělit a rovnou zaplatíte i daň ze zboží. A že jste ve městě noví, odpustím vám nejvyšší sazbu,“ pronese blahosklonně Taxus přesvědčen, že podivným Galům učinil tu nejlepší nabídku.

„Marku, přišla pošta!“ zavolala na přítele. „Máš tu dva balíčky.“
„Ale já si nic neobjednal.“
„No a? Objednávání zboží je přežitek. Personalizace reklamy dosáhla takové úrovně, že už se tě ani nemusí ptát, jestli to chceš. Rovnou ti to pošlou. Placeno automatickým převodem. Oni prostě ví, že to chceš. Vidíš? Dorazila náhrada za včera rozbitý mixér. Ukaž, co tam máš ty?“
„Ne, Marie, počkej!“
„Ale, ale…“ Vytáhla z balíčku obojek s vodítkem.
„To, to není… Já…“
„Tiše. Nedodali k tomu psa. Takže zbývá jediná otázka...“ Zahoupala obojkem ve vzduchu a šibalsky se usmála. „Kdo z nás dvou to bude nosit?“

Nová evropská externistka přišla se spícím dítětem v náručí a dvěma levitujícími kufry. Vypadala obezřetně, jako by za každým rohem očekávala nepřítele.
„Tak jste nás našly!“ Široký úsměv zářící v tmavé tváři. „Sauda Otieno, zástupkyně ředitelky. Moc mě těší.“
„Minerva Ra– McGonagallová, nápodobně.“
„Pojďte, každou chvíli začne pršet!“
Minerva se zamračí na kořením ovoněný čaj v misce.
„Pan Urquart vás vychválil až do nebes. Nečekali jsme ale, že přijedete taky brzy.“ Kývne k holčičce zvědavě pokukující po místnosti.
Řekne, co se očekává: „Byla to nabídka, která se neodmítá.“ Ví ale dobře, že kdyby zůstala s manželem, nakonec by ji zabil.

Michelangelo si odkašle.
“Kamarádi…”
Shromáždění malíři, pomocníci, kluci až po uši špinaví od barev, zbystří.
“Papež osobně mě pověřil, abych si vzal do parády tenhleten kostelík. Vy víte, že nejsem malíř, že dělám hlavně sochy. Jenže papež na tom trvá, a kdo jsem já, abych se přel s papežem? Nikdo nechce přijít do pekla. Nebude to žádná sranda. Vidíte ten strop? Kousek nezůstane bílej. Bude to dřina. Krev, pot a barvy. Budeme s tím chtít seknout! Budeme se nenávidět! Budeme na sebe řvát, ale MY TO DODĚLÁME!!!!”
Odpoví mu bouřlivý jásot pomocníků, který se nese k výšinám stropu Sixtinské kaple.

„Je tady děsná nuda,“ postěžoval si Adam. „Ráj jsi vytvořil dokonalý, všechna čest. Ale není s kým si tu pokecat, natož si zahrát karty. Se zvířaty to nejde, andělé jen zpívají Hosana, ty se zde ukážeš jednou za uherský rok. A hrát s tebou karty pro mě nemá cenu, protože jsi vševědoucí a znáš předem, co vynesu.“
„Tak víš co, remcale,“ odvětil Všemohoucí, „ty teď usneš a já provedu takový malý chirurgický experiment.“
Když se Adam probudil, nevěřil svým očím. Vedle něj ležela krásná holka. Hospodin se jen pousmál a dodal: „Tak si, Adame, vyber! Tato nabídka je časově omezená.“

"Můžete to podepsat."
"Omlouvám se, ale nesouhlasím. Nepodepíšu."
"Podepište to."
"Nepodepíšu."
"Soudružko, PO-DE-PIŠ-TE TO!"
"NE-PO-DE-PÍ-ŠU!"
"To bys nevěřila. Moje sousedka a její manžel to nepodepsali, jejich syna vyhodili z univerzity a dceru nepřijali na gymnázium. Ta dcera taky byla na soutěži ve zpěvu a byla tam nejlepší, ale nevyhrála. Její manžel se vůči tomu ohrazoval, včera k nim přišli, našli tam Pána prstenů a toho jejího manžela prostě zavřeli. Zavřeli, chápeš to?! Určitě je to kvůli tomu."
"Dobrý den, já..."
"Ano, soudružko? Změnila jste názor? Pořád ještě máte možnost to podepsat."
"A-ano prosím. Kde?"
"Tady. Tak, vidíte, že jste rozumná."

Už měli nakoupeno skoro všechno.
Učebnice, brky, pergameny, hábity z druhé ruky i cínový kotlík, předepsaný pro žáky prvního ročníku Bradavické školy.
Zbývalo jediné. To nejdůležitější.
Kouzelnická hůlka.
Eileen s úzkostí přepočítala zbývající mince.
Tři galeony, pět srpců.
Ollivanderovi nikdy nejdou pod sedm zlatých.
Mohla by Severusovi přenechat svou hůlku…
Jenže…
Dětská tvář, dychtivě se vpíjející do stovek úhledně vyrovnaných úzkých krabiček.
Zlatý zásnubní prsten nenápadně sklouzl z jejího prstu.
Tiché cinknutí kovu o pult, rudé problesknutí broušeného kamene.
A v očích nevyslovená otázka.
Prodávající, pan Ollivander, sotva znatelně přikývl.
„Tak, mladý muži, podíváme se, co tu pro vás máme –“
***

Dívka se jmenovala Theresa.
„Jak se dnes cítíš?“ ptala se Elis, zatímco kontrolovala aktuální medisken. Müller podrážděně mňouknul, seskočil z klína pacientky a uraženě odcházel.
„Toho si nevšímej, už je prostě takový,“ usmála se, „je mi mnohem lépe.“
„To jsem moc ráda.“ Joachim ze vzdáleného kouta horlivě přikyvoval. V posledních dnech začínal být trochu netrpělivý.
„Podívej, Thereso, rozhodla jsem se udělat vše proto, aby další ženy nemusely zažívat to co ty. Alespoň ne tak často… Zajistit jim bezpečné útočiště, stravu… Doufala jsem, že bychom mohli třeba společně…“
Theresa přikývla. „Nemám se, kam vrátit.“
A Elis získala sestru, kterou nikdy neměla.

„Včera se zdálo, že jsem Pána urazil. A dneska mi přišlo pozvání na hon.“ Pohlédl na ženu a dcerky.
„Asi ti odpustil,“ usmála se povzbudivě žena. „Jen jdi.“
Na Pána se muselo čekat, ale nakonec přišel.
Sledoval ho celou dobu. Že by mu opravdu odpustil?
Pán se na něho najednou otočil. „Vidíte tam to houští? Je v něm tlupa divočáků. Přenechávám vám první kořist.“
Přikývl a zamířil. Něco šedivého se tam pohnulo. Vystřelil. A ještě několikrát.
Pán se usmíval. Nechal úlovek přinést.
Srdce v těle se mu zastavilo. V krvi před ním ležela žena a obě dcerky.
Odpuštění se nekonalo.