DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

The head was a dead giveaway, so to say.
"Oh, dear," the Doctor rubbed his hands.
"Jamie?"
"Yes, Doctor?"
"I wanted to get ahead of my horse, not his head."
"I know," Jamie replied confidently. "It wasn't your horse."
"Oh dear," the Doctor's face fell. "You see, I didn't really mean any head. I meant ahead."
He glanced hopefully at Jamie, who looked confused.
"How to explain...," he mused.
"Oh, when the malt tax collectors came, you were ready. You were ahead."
"No," Jamie frowned. "I was a wee child of one."
"Oh dear."
This would take a whole day.

Vlahý letní podvečer roku pětaosmdesát. Československou socialistickou republiku hladí soumrak. V celé zemi zavládl klid a mír. Klid a mír zavládl též v bytě pana Nováka…
Ovšem jen do té doby, než se s ohromným prásknutím v obýváku zčistajasna zjevilo vousaté individuum a začalo se s panem Novákem dohadovat o jeho dceři Alence.
Pan - totiž soudruh - Novák již o dceřině budoucnosti rozhodl a zásadně se postavil proti takové provokaci, jakou bylo zjevně tvrzení onoho imperialistického agenta, že Alenka je čarodějka.
Rozhodnutí leží na Alence.
Nuda nebo dobrodružství?
Gymnázium s technickým zaměřením, nebo nabídka strýčka Boba na studium magie ve Vídni?

„Když se mnou půjdeš do kuchyně, budeš mi moct dát něco dobrého do misky!“
„Jé, ty máš ty černý kalhoty čerstvě vypraný, já se ti pořádně otřu o nohy a pěkně ti je zachlupím, chceš?“
„Oběd, vy máte oběd, já si k vám vlezu na stůl a budu vám koukat do talířů, jo?“
„Když mě pustíš oknem dovnitř, budeš mě moct za chvíli zas pustit dveřma ven!“
„Máš nový svetr, ale je takový fádní… Udělám ti v něm drápkama čtyři díry, ano?“
„Tebe bolí koleno? Přitulím se a uvidíš, bude líp…“
Kočky mají samé neodolatelné nabídky. Jednu lepší než druhou!

Budulínek se rýpe v hrášku. Babička v lázních, děda v hospodě. Nudí se.
Před oknem kmitne rezavá barva.
Stáňa Liška. Co tu chce?
„Máš doma dědečka, mladíku?“ usmívá se zmalovaná zrzka.
„Šel na pivo.“
„Tak?“ Liška vklouzne dovnitř. „Nevadí. Budulínku, dej mi prášku, pohladím tě po ocásku…“ Lascivně se zavlní.
Budulínkovi sjede mozek do kalhot. Natěšeně podává mísu s hráškem.
„Prášku, troubo, ne hrášku!“
Prášek do pečiva mu hodila pod nohy, prášek na nádobí vysypala na hlavu. Má absťák a on si z ní dělá srandu? Práskne dveřmi. Je pryč.
„A co bude s mým ocáskem?“ volá smutně nadržený Budulínek…

„Pronajmu ti malý člun, za pakatel,“ řekl soused.
Nabídku naděje neodmítnul, ale dal za ní celé svoje jmění. Teď stojí v loďce sám, bez pomocníků a deptají ho pochybnosti. Rozhodl se správně? Uloví vůbec něco?
Kručí mu v břiše a tíží ho odpovědnost za rodinu. Přemýšlí, čím nakrmí synka. Sám by si odřekl jídlo, ale nemá ani sousto. Co bude jíst jeho žena? Marně se snažila na pustém břehu najít mezi chaluhami ústřice. Tak si alespoň utrhla pro radost pár květin.
On už radost necítí. Pokleslá ramena prozrazují odevzdanost. Mírně skloní hlavu, sepne ruce.
Z bezmoci se snaží vymanit modlitbou.

Osamělý škuner naložený hedvábím z východu byl lákavým soustem. Namáhavě šplhal proti větru. Mířil Betsy přímo do náruče. Frances odhadovala, že ho dostihnou do západu slunce. Když vítr vydrží.
„Vyhlaste poplach!“
Hlas bocmanovy píšťaly přeťal napětí. Buben zavířil.
Dusot nohou.
„Bude to rychlý boj.“
„Možná,“ uťala Gillinghamova slova. „Pane Miltone, vyšplhejte do koše. Chci vědět o každé plachtě. I kdyby to byla rybářská bárka.“
„Rozkaz, madam!“
Chlapec zmizel v lanoví s ještěrčí hbitostí.
Vítr jim hrál do karet. Štěstěna vyzývala k tanci. A to se neodmítá. Zkušenosti však radily opatrnost. Je snadné se nechat zlákat snadnou kořistí.
Moře nadutost neodpouští.

Veroničinu otázku úplně pominuli. Dali jí napít, přehodili přes ni bundu a beze slova začali pracovat s magií. Dívala se na ně přimhouřenýma očima. Věřila jim, ne že ne. Znala je odmalička. Ale kde je děda? Proč nic neříkají?
Česťa se na okamžik postavil do středu místnosti, točil se na patě, oči zavřené, ruce rozpažené. Pomalu je spustil a podíval se na ni.
"Není tu bezpečno. Ochrany jsou narušené. Půjdeš s námi?"
"Ale kam, strejdo?"
Podíval se na Karla, v očích otázku. Kývnutí.
"Do bezpečí, Verunko." Vzal ji za ruku, něco ji zastudilo. Na dlani se jí zablýskla stříbrná šupina.

Spirálová chodba se v mezeře mezi dimenzemi stala zase chodbou a ztratila přitom plácačku. Já neztratil sebevědomí ani misi. Strážci květinové dimenze mě totiž nakonec nazvali řešením a poslali mě zpět do Budče s neodolatelným pozváním na hostinu.
Chodba mě pro pořádek vysadila zpátky v knihovně, kterou se ještě nesly hlásky mých kamarádů. Pozvání jsem vyhlásil do daleka.
Moudrý starý vrátný vrátil plácačky do Budče a záhadně opatřil džbán zákolanského piva.
Za ranního kuropění vystřídaly přejezené netopýry hladové vlaštovky.
Já se nechal chodbou vysadit doma, trávit a odpočívat, neboť jsem si v květinové dimenzi domluvil na večer rande s dámou.

Uběhly dva dny.
Náčelnice klanu přišla za vedením regimentu: "Osud nás svedl dohromady proti strašlivému nepříteli, nyní se naše cesty rozdělí. Pomůžeme vám projít na severní stranu hor."
Všichni byli touto zprávou potěšeni, akorát Rrakhati se tvářila zasmušile.
"Ty, má dcero, jsi porušila zákony klanu. Tvé pohnutky, ani výsledek tvého konání, nemůžou toto odčinit. Již nejsi Rrakhor-Nessti. Nařizuji ti opustit území klanu, a zakazuji ti návrat."
Z šoku se první vzpamatovala Inritta a pokusila se přímluvou zvrátit rozhodnutí náčelnice. Bylo to však marné.
"Vážím si tvých slov, naše způsoby se však nezmění. Rozhodnutí trvá."
Děti bouře se vydali na sever.