Magický realismus

Klekáš a upisuješ se vlastní krví, šeptáš slova odnesená příliš hlasitou hudbou.
„Corpus omne perseverare…“
Slib, který s tebou bude už navždy.
„Vítejte, sestro!“

Dav dvou davů slitý v jeden, hlasitě skandované jméno, síla moudrosti stáří a zkušeností přetlačuje zbrklost kluka zaseknutého ve vývinu, Newton to řekl jasně, proti doktorovi nemá šanci žádný parazit.

Dveře ze sálu ven jsou vrátka mezi světy, přelíváš se z jednoho do druhého, oblaka kouře, naklopená sklenička za skleničkou. Pan inženýr se sotva drží na nohou, ale ještě pořád všem vyká a tajemství nevyzradí, věrný až za hrob intoxikace. Taky slíbil. Nezradí. Je jako my.

Přecházel takhle jednou odpoledne pan Pravda přes ulici a spokojeně se rozhlížel. Sluníčko svítilo a hřálo, obloha modrala, větřík čechral vlasy.
Jenomže hned za rohem potkal tetku Lež, chovající malou Nenávist. Když se jí zeptal, jak se má, žlučovitě odvětila, že jak by se asi tak mohla mít, když je tak ošklivé počasí, zima a lezavo. Pan Pravda se rozhodl, že v této konverzaci nebude dál pokračovat, a odkráčel svižným krokem, maje schůzku s Láskou. Čekala na něj.

O čem je tenhle příběh? O tom, že některé alegorie jsou úplně obyčejné, některé jevy úplně jasné, a některá rozhodnutí úplně snadná.

Temnota, jež zdála se věčná
ustoupila Úsvitu nového dne
jako jiskřička naděje na obzoru
láká tě z tvého úkrytu

Skořápka praskla, bojíš se
že tě zašlapou
udusají tvoje sny
jako už tolikrát

Jsi jako semínko, klíčící
v hřejivém lůně Matky Země
znáš své kořeny
jsou pevné a hluboké

Pojď vstříc Světlu
uchop svou naději
poprvé v životě
dojdi snů naplnění

Chvěješ se strachy, vzrušením
naplň Srdce odvahou
vykroč z Temnoty
v ústrety Životu

Prorážíš hlínu, okovy padají
poprvé v životě
dýcháš čerstvý vánek Svobody
Stínů již není

Nasaď si korunu
jako nejkrásnější růže
obrať se ke Světlu
Neboj se rozkvést

Záblesk světla
Střetnutí
Procitnutí
Uprostřed všeho
setkáváme se
Bouře utichla
Nebo je to jen oko hurikánu
Už není předtím a potom
Jen tady a teď
Prostor a čas slil se v jedno
V jedno všeobjímající rozpřažení paží
Hledím na tebe a ty na mě
Hledím do tebe a ty
vidíš až na dno
mého bytí
Duše duši do srdce pohlédne
Jsme stejní a nejsme
Jsme jedno
I přes všechny své vrstvy
stojím tu nahá
Víc než v rouše Evině
Obnažená duše
Božská jiskra
s příbytkem z masa a krve
Včera i dnes
pozbývá smyslu
Duše v duši hledí
Zřím Tě