Magický realismus

Pevně zakořeněná v Zemi,
mezi svými předky,
zná své vlastní kořeny.
Ruce vzepnuté k nebi,
vlasy divoce vlají,
na rtech modlitba.

"Země je mé tělo,
Voda mou krví,
Vzduch je mým dechem,
Oheň mou duší."

Srdce dokořán,
obejme celý Svět.
Slza bolesti,
lásky i radost,
víry a odpuštění.

Za zvuku bubnů
i andělských trub,
ve víru tance,
srdce buší v rytmu
s Matkou Zemí sladěné.

"Pojď miláčku,
tančit spolu životem.
Ukážu ti kdo jsi,
ukážu ti Ráj."

Setkání v Srdci.
Stačí přání,
stačí myšlenka.
Tvoří Svět,
světlo nových dní.

Bosé nohy víří prach,
následují stezky předků,
jdou ve šlépějích Bohyně.

Někdy je to zřícenina, kdysi výstavný hrad, nyní jen několik zdí.
Nebo ruiny slavného opatství, štíhlé zdi a elegantní žebroví pod širým nebem, bělostné zdi na zeleném trávníku.
Ulice, kudy kráčely dějiny, a ulice s domy, které již neexistují.
Hrad či zámek slavného rodu, nyní jen udržovaná vzpomínka.
Žili a chodívali tady, ti lidé z minulých staletí. Nacházím se na témže místě, a přitom jinde. Nemůžu je zahlédnout.
Protože vězím ve svých časech a oni zase v těch svých.
Jsme tu spolu a přitom nekonečně daleko od sebe.
A někdy mám dojem, že stačí málo a potkáme se.
Snad. Jednou

Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Jednou za sto let bílá zeď zmodrá a objeví se na ní moře.
Když se ho dotknete, přenesete se na pustý ostrov.
Tam musíte zachránit Týden, aby ho neunesli Piráti.
I dnes?

Jednou za sto let bílá zeď zezelená a objeví se na ní strom.
Když se ho dotknete, přenesete se do koruny.
Tam sedí svatý Václav na koni, a plete koblihy.
Zachraňovat ho nemusíte.

Jednou za sto let bílá zeď zčervená a objeví se na ní jablko.
Když se ho dotknete, stanete se ptákem Ohnivákem, kdykoliv a kdekoliv.
Ha!

Když se ho dotknete, taky se neuvidíte. To není marný.

Mestom zavial prudký vietor, rozstrapatil jej vlasy a vzal ich so sebou.
Nedobrovoľne holohlavá, rozbehla sa za nimi. Hnedý chuchvalec vlasov uletel prirýchlo a stratil sa v bludisku ulíc.
„Nevideli ste tu vlasy?“ spýtala sa v kaderníctve. Ukázali jej dlážku plnú rôznofarebnej ľudskej plsti, ale jej vlasy nikdy neboli fialové, modročierne ani peroxidovo vybielené. Pobrala sa ďalej.
„Preleteli cez kvetinový záhon,“ prezradil jej deduško na lavičke. „Vynorili sa plné bodliakov. Potom šli tamtým smerom...“
Dobehla k autobusovej zastávke.
„Nevideli ste tu také vlasy plné bodliakov?“
„Pred chvíľou nastúpili do autobusu.“
Rezignovane pokrútila holou hlavou. „To už teraz môžu byť kdekoľvek!“

Hlavu mám v oblacích,
všechen shon, pokřik, smích
téměř už nevnímám.
Zbavím se zemských pout,
mysl má může plout
k vábivým výšinám.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Vysněnou říší
v závratné výši
nahradím pustý svět.

K zemi mě táhne blíž
stále ta strašná tíž,
útrapy všedních dnů.
Pusťte mě, nechte jít,
já už si nedám vzít
svou krásnou říši snů.

Do vzdušných zámků
na vlnách vánku
nechám se unášet.
Tam květ nezvadne,
tam radost vládne,
tam je můj pravý svět.

Na lehkých vlnách vánku
do svých vysněných zámků
snad alespoň ve spánku
můžu se nechat unášet.

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

Jak tlustokotníkářka sedí na trampolíně letního květinářství čekajíc na nic, tu koutkem oka zahlédne v periferii bicáčka ždímajícího své blbé tělo v záři teplometu. Protože však strom krásou oplývá něžněji, věnuje pozornost právě zelenokoštěti statečně přežívajícímu marný lidský záběr, přesto, že netuší ani zbla volání druhu tohoto košatce. Odevzdaně pak škrábe na mrtvostrom grafitem bludný čmáranec a nechápe, kdo na takový oddíl myšlenek zase přišel. Inu, kdyby blábol nebyl, dorty fantazie těžko by se rodily.
Najednou košatec jakoby se zhlédnul v nesmyslu tlustého kotníku a tiše se k ní nakloní. Tlustokotníková vzhlédne a košatec promluví: "Už budeš mít sto slov."

Nevnímaje hluk putyky, párkrát se zhluboka nadechl, aby se naladil na svůj oblíbený rituál.
Broušenou sklenici naplnil ze třetiny zelenou tekutinou.

Na vrch sklenky položil prořezávanou plochou lžíci.

Na ni kostku cukru.

Vzal karafu a velmi rozvážně lil studenou vodu, až nebohou kostku úplně rozpustil a sklenka byla skoro plná.

Lžičkou zamíchal a odložil ji.

Opálově mléčný lektvar vířil ve sklenici.

Charles si s blaženým výrazem pořádně zavdal a opřel se do křesla. Povolil si vázanku, vyndal sešit a pero.
S úsměvem vítal svou múzu, tu nestoudnou zelenou vílu.
Už mu do ucha šeptala o jiných světech a on psal.

V antických dobách rostlina zasvěcená Artemidě, paní divoké přírody, panenské měsíční bohyni. Mocná ochrana proti zlým silám a nemocem. Někdy odměna pro vítěze sportovních her, protože dobré zdraví je přece to nejcennější.
V křesťanské společnosti svatojánská bylina, plná tajemné síly. Jan Křtitel ji prý nosil při sobě na poušti na ochranu proti démonům a pokušení. Nezbytná rostlina pro všechny čarodějnice i na obranu proti jejich úkladům.
Časy se opět změnily. Smaragdově zelený nápoj září ze sklenic. Přináší opojení, roztodivné vidiny, inspiraci… delirium.
Zvláštní rostlina. Před všemi možnými zlými silami chrání, jenom s jednou je zřejmě velice zadobře. S démonem alkoholu.