Magický realismus

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

"Sni svůj život, žij svůj sen," říkala maminka.
"Čím déle budeš mlčet," poučoval otec, "tím mohutněji zakřičíš."
"Sklonit dýku žádná hanba," našeptával strýc, "když pak bodneš."
Jsa loajální, stoupal jsem výš a výš. Prohlíželi mě zprava zleva, zmateni, ale co vytknout ohebnosti?
Nakonec zdráhavě jmenovali vrchním ředitelem otázky přechylování a skloňování jména panovnice. Můj život mohl odumřít, kdyby... Nezemřela stará, nepřišla nová.
"Máte tu čest," přišli.
"Chci osobní setkání."
"S ministrem vnitra? Premiérem? Prezidentem?" znali své pappenheimské.
"S ní!"
"Připadá mi ptákovina Vaše ctěné jméno nepřechylovat a neskloňovat," těšil jsem se na reakci, abych naplil do tváře.
"Mně taky," děla.

Přemíra pití piva přivedla mě k hudbě.
Kapelník skupiny Tlučte a bude vám otevřeno totiž hledal další nástroj a vida můj březí břuch, zaplesal. Zkouška dopadla na výbornou, linul se ze mě libý ruch.
„Na cizí kůži snadno bubnovati,“ vyučoval mě v muzikologii, „hlavně nesmíte přestat chlastat!“
Zaslzel jsem; toť žádost, která se nedá odmítnout! Splněný sen, vyslyšená modlitba. Tělo dostalo smysl.
Jezdil jsem vzadu v dodávce, mezi nejrůznějšími pokličkami, dřezy, konvemi, kbelíky a kyblíky, jedna stará pračka tam byla, dvě lebky a radiátor.
„Zpevnit břišní zpěv!“ velel kapelník před koncertem a já dal pár kousků.
Jen uf, uvázat uzel.

Ten den byl pan Grenadin kocourem. Proměnil se po snídani, prohlédl se v zrcadle, pak vyskočil na prádelník; ta nově nabytá pružnost, síla svalů, čirá slast! Pečlivě si upravil kožich, s přimhouřenýma očima se ponořil do kočičí meditace, dokud hluboce neusnul. Osvěžen vzbudil se v půli dne, proběhl se, pohrál si s ponožkou nalezenou pod gaučem. Dokonalý pocit soběstačnosti; ale s večerem přišel hlad, samota, touha po pohlazení.
Proměnil se zpátky, pojedl tuňáka a přitom přemýšlel.
Nazítří si přinesl z městského útulku kočku Mínu.
Dosud ani netušil, že na mapě svého srdce chová prázdný kout; teď se cítí radostně zabydlen.

"Chce-li někdo něco," pravil, "musí být ochoten překonávat překážky. Proto jsme naši radnici − jednu jedinou pro celou zemi − vybudovali v horách. Na nejnepřístupnějších místech jsme zřídili stížnosti, trochu níže pak poradenství, stále dost vysoko jsou žádosti..."
"Nemusím souhlasit, abych se neptal: jste opuštění?"
"Právě naopak, naše slavné velehory, do reformy kartograficky nepodchycené, jsou nyní jedním velkým bulvárem! Děti, starci, beznozí, všichni jsou s to vyšplhat se až do nebes, aby nám nadávali!"
"Pak není bílých míst..."
"Jedno zbylo, s kostřičkou úředníka, kterého jsme před lety najali. Čekal, až někdo přijde, až z toho umřel. Šéfoval oddělení pochvaly. Při úpatí hor."

Narodil jsem se těhotný.
„Není to zrovna obvyklé,“ řekli máme doktoři, když ze mě vyndali vrásčitého stařečka, „ale stává se to. Musíte vašemu obsynovi najít maminku, my ho do ní zašijeme, a pokud to bude jeho pravá biologická matka, tak se život vnoučete vrátí do normálních kolejí.“
„To nedává smysl!“ zoufala si.
„Čas je občas prevít,“ krčili rameny.
Rostl jsem a potomek mládl. Dost jsme se hádali, rozčiloval se, ať mu laskavě neříkám „mé dítě“, když je o tolik let starší.
Poznával jsem jeho povahu, z vrásek se vylupovaly rysy.
Usilovně hledám svou nevěstu, jeho mámu. Budeme si všichni podobní.

S nabubřelými hesly najednou bobtnali. Smáli jsme se, všichni ti vůdci a alfa samci se nám před očima měnili v balónky, zadul vítr a mizeli za obzorem.
Hesly dne se stala pokora a skromnost a drobná práce. Jenže úkaz pokračoval, nástupci chvíli bez vrásek a hladcí, ale pak průsvitněli, nafukovali se, nehmotní poletovali dle toho, kdo kde silněji zafoukal.
Smáli jsme se, ale smích nás přešel. I my jsme mládli a ztráceli rysy.
Jak chmýří z pampelišky odlétali bližní.
Báli jsme se mluvit, najednou každý blábol a přežvýkanost potenciální pumpičkou.
Nevážná slova nadnášela, udržet se při zemi volalo po tíze!

„Já už za ty věky zežloutla, panna nerozřezaná,“ hlásí nešťastná Krásnohorská z bidýlka, „zleva se na mě tlačí ohmataný Kundera, zprava malomocný Kopta.“
„Co mám říkat já?“ huhlá rozklepaně z kufříku pod stolem psací stroj, „Bez soudu jsem v téhle temnici už bez dvou měsíců dvacet let!“
„Ale aspoň jsi někdy sloužil!“ triumfuje puzzle mačkající se mezi skříní a stropem. „Že mám spousty malebně blankytné oblohy, nikdy mě ani nesložil!“
„Psst,“ hájí si své monitor, „nerušte ho! Nemůže se vynadívat na mé hladké bříško!“
„Probuď se, spáči!“ vykřikne růženec, vyhákne se z hřebíčku a z letitého oběšence stane se škrtičem.

"Tady vládnu já!" řekne veverka.
"A co já s tím?"
Jsem z práce unaven vší tou nadřazeností.
"Nekuř tady!"
I ty, Brute?
"Nebo mi dej cigárko!"
Kouříme spolu, to sbližuje.
"A komu vlastně panuješ?!"
"Nechci žádné poddané! Pořád jen něco chtějí a nic jim nevoní! Kraluji tichu a kamení a houbám."
"To se nikdy nedozvíš, zda dobře..."
"Ani... že špatně."
"Vypadněte odsud," řekne on, protože vlastní. Něco, někde, jinde, více než já.
"Tahle cesta patří královně Veverce," řeknu odhodlaně.
Nechci nikomu brát žádná práva. Nechci nic zpochybňovat.
Ale když se střetnou mocní, tiše se směji. Rozsápala ho, starší, rezavější.
Tak.

„Třikrát a dost,“ řekla řízně, když potřetí otěhotněla.
„Ani celibát zjevně nepomáhá,“ hlesla zhluboka nad šestým dítětem, „nesmíš se na mě ani podívat, ty plodný kanče!“
Jak přišel z práce, nasadil pásku přes oči, aby ne. Myšlenkám se však neubránil.
„Já už nevím,“ vzdychla vzdutá při přebalování osmého syna, „z tebe to vyžene snad jen kastrace!“
Bolelo to, ale zase doma nezakopával o nábytek a ratolesti.
Devět chlapců rostlo jako z vody, než bys řekl švec, rozprchli se po světě. Vráňata vzlétla. Hnízdo prázdné.
„Vlastně bych chtěla holčičku,“ přitulila se.
„To dáme,“ nepochyboval.
S každým dalším potomkem se stávala přitažlivější.