2. Sobota z druhé strany

Ptačí koncert ohlásil příchod nového dne. Začaly ho červenky, pokračovali kosi a přidali se střízlíci, kteří probudili pěnice. Chvíli poté se probudily bojovné koňadry a pozvedly své zvučné hlasy. Vzrůstající kakofonie probrala i líné vrabčáky a ti se přidali do všeobecného virválu. Vzrůstající ruch probudil i zvonky a jejich slabé hlásky se udatně snažily upozornit, že jsou tu taky. Pak konečně špačci otevřeli zobáčky a svým znělým hlasem povolali slunce z dřímot na oblohu.
Zlatorudé červánky zalily louku. Okvětní plátky se rozevřely a květiny radostně otáčely hlavičky ke slunci. Sněženky, prvosenky, podběly i krokusy se koupaly v blahodárném svitu a s nimi se budili i obyvatelé zahrady. Příroda byla najednou plná pohybu a zvuků.
Z čerstvě otevřeného krokusu vypadla duhová kulička a rozprskla se o trávu.
„Jejda,“ ozvalo se tenkým hláskem.
„Dávej přeci pozor!“ zahartusí Třpytka, která si meje obličej v ranní rose.
„Já za to nemůžu, to Bimbác.“ zapípá Cink.
„Cože?“ zakolébá se krokus a vypadne z něj drobná tlustá víla. „Řekni mi to do očí, ty nešiko!“
Cink ale už z krokusu dávno vystřelil, popadl duhovou kuličku a jako o závod se proletěl loukou z kopce dolů. „Chyť si mě!“ zavolal na Bimbáce, který se ještě pořád ospale kolébal v ranním větříku.
„Přestaňte tady blbnout a honem posbírejte ten bordel.“ Ozve se najednou a zpoza velkého žlutého podbělu se vynoří naježené Pápeříčko.
Všechny víly se okamžitě rozlétnou na svá stanoviště, aby podpořily zdání, že pilně sbírají rosu, narovnávají okvětní plátky, uhlazují či ostří stébla trávy a v žádném případě se neflákají.
„To byla jen sranda,“ obrátí Cink „ta kapka mi upadla, když jsem budil Bimbáce.“
Pápeřičko však už neposlouchá. Odněkud vytáhl bílý okvětní plátek a ťuká do něj smrkovou jehličkou.
„Třpytko, vem sebou tyhle dva a vyrazte hledat sluneční slzy. Ať vás nevidím, dokud nenajdete aspoň jeden pořádný zdroj.“
Třpytka se na mladší víly zakabonila. To mi ještě chybělo, mít na krku tyhle kazisvěty.
Rozletěla se směrem k řece. Než se Cink s Bimbácem vzpamatovali, byla už daleko. Nechávala za sebou jen nezřetelnou ozvěnu zvonkohry.
„Za ní,“ křikl Cink a rozletěl se taky k Vltavě.
„Když to musí být,“ povzdechl si Bimbác a rozvážně napjal křídla k pořádnému pohybu.
Nerad létal k vodě. Voda byla studená a slizká. S navlhlými křidélky se navíc špatně létalo, lepily se k sobě a vůbec neposlouchaly. Jak se tak kolébal vzduchem zachytil koutkem oka zlatý třpyt.
„Hej, Třpytko, Cinku, támhle.“
„Co je?“ vrátil se k němu Cink.
O chvíli později se přiřítila Třpytka: „Co se děje, proč stojíte.“
„Bimbác něco zahlédl,“ prohlásil Cink pochybovačně.
„Tak si nevěř, ale myslím, že je najdeme spíš támhle.“ ukázal zpátky, ale taky trochu stranou.
„Půjdeme to prozkoumat,“ rozhodla Třpytka.
Byl tam, ale byl to jen malý kousek, navíc uřízlý a postavený do vody na okně. Než slunce vyšplhalo nejvýš objevily další uřízlé slzy, ale žádný zdroj. Na chvíli se zastavili na malé zahrádce, aby nasbírali trochu nektaru na posilněnou. Pak hledali dál. Bimbác mnohokrát vylétl vysoko nad střechy, Cink se snažil seč mohl a zrcadlil Třpytčino volání. Nakonec si sedli na zlatý déšť v uzavřené tiché zahradě a nikomu se nechtělo mluvit.
Na zídce se vyhřívala dvě koťata, z dálky znělo cinkání tramvaje a tlumené brumlání aut.
„Myslíš, že vůbec nějaký nový zdroj existuje?“ zeptal se do ticha Cink.
„Neplácej hlouposti,“ odsekla Třpytka, ale i ona cítila v skrytu duše určitou pochybnost.
„Pápeříčko ho viděl. Jinak by nás neposílal ho hledat. Je moudrý a ví víc než my.“ mudroval Bimbác.
„A co když není?“ pronesl provokativně Cink: „Jak můžeme vědět, že je opravdu moudrý a nehoní nás jen tak, aby nemusel přiznat, že žádný zdroj už není?“
Třpytka malinko zešedla. To bylo vážné nařknutí.
Bimbác se ohnal a plácl Cinka, který to nečekal a spadl z květu dolů. Rychle znovu nabyl rovnováhu a spěšným máváním křídel se vyhoupl zpátky na Bimbácovu úroveň.
„Hej!“
„Sypeš svůj třpyt všude, ještě si nás někdo všimne.“ prohodil ten lakonicky.
Cink se pozorně rozhlédl, ale nikoho neviděl.
„No dobře, ale uznej, že je to divný. Hledáme je už od oblevy a pořád nic. “
„Tak budeme hledat dál, co jiného nám zbývá?“ ozvala se Třpytka slabým hlasem. Byla jednou tak stará jako Cink a ani ona nepamatovala starý zdroj. Nechtěla si to přiznat, ale vlastně netušila, co přesně hledají. Pápeříčko ji ujistil, že až to uvidí, tak to určitě pozná, ale stejně už pomalu ztrácela víru.
„Třeba si žít po svém a nevázat se na pošetilost starých víl. Staré časy pominuly.“
„Zníš jako buřič. Šíříš zradu, odvolej to!“ zahřměl Bimbác a rozpohyboval svá křídla do rychlého staccata. Ve vzduchu to zajiskřilo. Cink si najednou uvědomil, že svého kulatého kamaráda hrubě podcenil.
„Nechte toho.“ Třpytka zvedla ruku a dvakrát mávla křídly. Cink i Bimbác dosedli zpátky na větvičku zlatého deště. Svět se pohnul a z očí jim spadly šupiny. Ze dálky k nim dolehlo jemné cinkání.
„Musíme zpátky.“