Magický realismus

Vstupná karta nefungovala, musel ho pustiť vrátnik. Výťah ho zaviezol do garáže a odmietal ísť ďalej. Pokračoval po schodoch. Počítač sa nechcel naštartovať.
Ako keby ho firma odvrhla a nechcela ani vidieť. Choď, poraď si sám. Už sa nás netýkaš! Dokonca aj steny boli postavené inak než včera.
Myslel, že sa mu uľaví, aspoň keď odovzdá kartu a vyprevadia ho von. Dvere sa za ním zatvorili a nastavil tvár dažďovým kvapkám. Slobodný? Ale stále to v ňom bolo.
Keď doma klesol na posteľ a zaspal, neustále blúdil po chodbách premieňajúcich sa hneď, ako cez ne prešiel.
Zajtra sa tam vráti.

Obchodníci s deštěm využili suchého léta a dramaticky zvýšili ceny. Starosta s nimi vyrazil dveře. Nedošlo mu, že součástí kartelu. Každá další nabídka dražší. Zadlužte se, nebo žízněte.
Povolali Imberia, starého Lovce mraků. Řemeslo pozapomněl, s průmyslovou konkurencí s živností praštil. Najednou potřebný. Celý minulý týden odchytával beránky na obloze, napěchoval je do opuštěného vodojemu. Teď jim jen pustit žilou.
Musí je proplakat k olověnému ztěžknutí.
Vypil poslední kaluž vody, vyslechl příběhy Kvílející.
Před ním zabili roztomilé kůzle.
Všechno mu přišlo k smíchu.
„Asi mám emocionální zácpu,“ krčil rameny.
Až s pekelnou bolestí břicha vytryskl z Imberiových očí proud slz.

Dráždilo, že si ho prohlíží nahého. Nůž z prsou vytáhl a uložil do igelitového sáčku, krk ohmatal, teď zkoumá nehty, zdali si je vyčistil?! Vousy na tvářích mu rostly i po tom, co dodýchal. Musí vypadat příšerně, úpně nedomrle ostrništěný.
Ale co, žádný krasavec na pitevní stůl nespadl, chtělo se mu usmát, kdyby to šlo. Smířit se se vším, má-li někdy vypustit duši. Jen jediné nesmí připustit.
„Zavři pusu,“ říkala mu máma, „ať ti to nezůstane!“
Má, nemá? Ohledavač se naklonil, ve skle jeho brýlí zahlédl svou tvář.
Zatahal za rukáv.
„Sešijte mi prosím rty!“ šeptal vánek vznášející se vzhůru.

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

Kdesi daleko leželo království, kde lidé jednoho dne přestali plakat. Potoky vyschly a řeky netekly. Tváře a břicha se nafoukly jako balony, mračna se v nich hromadila a nemohla ven. Panoval hlad, žízeň a sucho.
Princové a rytíři neuměli pomoci, Ubulínek si však věděl rady, přišel, najedl se a řekl:
„Přijďte ke mně všichni, já vás vyslechnu.“
Chodili k němu a šeptali mu do ucha nahromaděné křivdy a úzkosti, zhubli a Ubulínkovi tekly z očí krokodýlí slzy. A plakal a plakal, až zem nasákla vodou, řeky se roztekly, prameny vytryskly. A bylo vlaho, pářilo se, nebesa ztěžkla a vydala déšť.

Rád utínal hlavy, hrd na své stařičké povolání mezi psychiatry a chirurgy. Z obnažených krků se vždy vyhrnula stoka špíny, doktoři našili odetnuté zpátky (jeho katana ostrá jak žiletka), klienti děkovali a občas láhev podstrčili, pojišťovna platila. Bublající močál skladován v hlubokých podzemních slujích.
Ve svém oboru už vrchním referentem specialistou, slavil čtyřicátiny, když ministerstvo lidské důstojnosti vydalo nařízení o zákazu sečných zbraní. Prostá, rychlá procedura se stala extrémně drahou a složitou. Do hlav nově zapouštěna rypadla, která důkladně rozorala mozkové brázdy a vysála jedovatý kal. Trvalo to déle a bolelo více.
Sám přišel o práci. Padl na něj smutek.

Posnídal mrkev, vyčistil si uši, vylezl na komín. Zaposlouchal se, rozhlédl. Paní Mráčková si povzdechla, pan Kočí nemohl najít cestu domů.
Pospíchal, ani modlitba se nezdržuje a dýmá vzhůru.
„Pojďte,“ podepřel vrávoru, „dokočíruju domů.“
Paní Kočí málem vzala válečkem, ale ráda, že starej nespí ve škarpě.
Babču Mráčkovou trápilo, že sama doma a ti mladí se nikdy nestaví.
Nanosil vodu, naštípal, sedl si, poslouchal.
Mladý Mráček zastihl při předčítání, ty špíno, chceš tu něco ukrást?!
Pohrabáč vzal, švihl, oko vypíchl.
Ráno vylezl na komín. Uši zaječí, oko ostříží, nohy rychlé, ruce pracovité. Vždyť jsem skoro celý, smál se do větru.

Loni touhle dobou ještě žil.
Nejvíc ho mrzelo, že krvavý sníh kolem jeho mrtvoly roztál, než ho našli. Nikdo nezvěčnil, nikdo nevytrhl ze zapomenutí poeticky rudý květ. Život uprchl, tělo v prach spáleno, vědomí tísní.
Slaví své první úmrtiny. Vraha ještě neodhalili, Tobiáši, zešedivěls od té doby, tlačí tě můra, chichichi, nervy pocuchané, aby ne, neopomene noc, aby nezaklepal, nezašustil, nezpřítomnil. Pomni, abys zabíjels nezapomněl.
Ťukne si o urnu panákem, na rysy!, barvu ztratil brzy, ale i kontury se rozmazávají, žena odložila vdovský šat, děti zahlceny živým.
Vytratí se do beztvářnosti, sám, zoufale sám, bez hlasu, bez masa, bez krve.

Bloudí pod patami, písek němých slov, změněná.
Temný les holala halali, ozvěnami slov úryvky posměchu, utíkej!
Ostropestřec na rukávu vyšitý, výšivka - modřina.
Borůvky bolí, nacpané v ústech.
Krev chutná - ostružiny. Oči bloudí - slepá.
P-odej mi p-anenku.
O-pravdová. O-krok-odýl chňap krok zpět.
M-ěňavý les vzlíná se k nebi, sténá. M-ami?
O-ddat se. O-chotně.
C! C-ožpak ty to nechceš?
Ostrých hrotů dav něžně hladí - modrá užovka zápěstí.
Sssssssss.
Z padlých kmenů.
Z kapek malin.
Z kapradin.
Z pápěří na chmýří pryskyřice.
Z pěti jizev hlavně v hlavě.
POMOC.
Lesu
hloubka
bolesti
stráží
nepřijde
nikdo
modli
se
chcípni.
COŽPAK - krok - MŮŽEŠ - krok - LÉTAT?

Když zemřela žena a děti, přestaly chodit pozdě, vstávaly s kuropěním.
Nespěchal, nebylo vpřed.
Vyčistil si zuby, snědl rohlík, vypil trochu mléka.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl své choti. „Necháte nás chvíli o samotě?“ obrátil se na potomky.
Po anglicku se vytratily.
„Nechci se hádat,“ ohradila se.
„Ale vůbec ne,“ děl. „jenom spolu nafoukneme balónek. Zaslovíme ho vším, co nás od toho druhého zabolelo, a pošleme do oblak.“
Drželi se za ruce, když vítr odnášel k prasknutí napěchovanou kouli.
„Musím jít se synem lepit modely,“ šeptl. „A dceři uplést cop.“
„Jen utíkej,“ smála se, „ať to tentokrát stihneš!“