Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Zmatek bitvy byl obrovský. Vichr Smršti kvílel, chodby se otvíraly a zavíraly, bohové a ascendenti hráli svoje velké hry na kulisách krvavé řeže. Hermiona se Siriem se krčili za hromadou suti a jemně usměrňovanými kouzly se snažili chránit své přátele.
„To je Karsa,“ vydechla Hermiona a obrátila Siriovu pozornost na obrovitého válečníka.
Ten držel pod krkem Bidithala. Nijak se s ním nepáral, za pár minut už překračoval jeho mrtvolu. Karsa sice za svůj život znásilnil mnoho žen, počínání tohoto úchylného mnicha však bylo moc i na něj. Jednu z těch dívenek si oblíbil, ač nebyl jejím otcem… proto přišel trest.

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Šli po Raraku dlouho. Žádná příjemná procházka…

„Tenhle vítr pohání mocná magie, že jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Nejsem mág, ježí se mi vlasy,“ odfrknul Šumař. „Strávil jsem moc času v přítomnosti Rychlýho Bena, musel bych být úplně tupý, abych si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.“
„Soutok…“ reagoval Sirius a myslel si, jak zabodoval.
„Sbíhání,“ vmísila se pohotově Hermiona a na udivený Šumařův pohled dodala: „Sis ještě nevšiml, že plácá páté přes deváté?“

Když Šumař odběhl, aby urovnal nějakou další rozmíšku mezi Smíškou a Korykem, Sirius se zatvářil omluvně.

„No jo, četl jsem to jen jednou, nevyznám se v terminologii…“

Sledovat interakce jednotlivých vojáků osmé armády, té nesourodé sbírky poskládané z trosek předchozích tažení, doplněné o nadšené nováčky, bylo fascinující. Šumař, pochopitelně. Byl hlavním důvodem, proč sem zamířili. Ale i ti další, o kterých byly v knihách jen zmínky. Každý z nich byl zvláštní, jedinečný. Výběr toho nejlepšího, ovšem zároveň také nejhoršího. Hermionu bavili, i dojímali.
Potom tu ale byli ti dva, nad kterými se jí lámalo srdce. Nil a Nether. Mocní záchlumští zaklínači. Opuštěné děti, zlomené smrtí svého velitele. Tolik jim chtěla pomoci. Vysvětlit jim, že jim nikdo nic nevyčítá. Že to oni sami si musí odpustit. Dokáže to?

„Nebojujeme všichni za stejnou věc?“ ptal se Sirius Hermiony poměrně hlasitě, takže ho slyšela i většina oddílu.
„Jo,“ utrousila.
Samozřejmě věděla, k čemu směřuje, ale chtěla, aby ostatní měli šanci sledovat jejich myšlenkové pochody. Tahle tlupa jí byla sympatická, přes všechny podivnosti.
„Tak proč?!? Nesnáším šikanu. Nestrpím, aby někoho ponižovali jen pro jeho odlišnost,“ zdůraznil.
„Protože se nudí,“ vysvětlila suše. „Pochodujeme několik týdnů. Největší zábavou jsou sázky na souboj štírů. V boji budou stát při sobě a jeden každý by za kohokoli jiného položil život, tomu věř. Zatím je ale Flaška pro ně prostě snadný terč. Je zvláštní, nikoho nemá…“

„No vy vypadáte,“ zhodnotí Šumař své dva nové svěřence, vybavené nejen „kvalitní“ obuví, ale i dalšími troskami výstroje.
„Aspoň sem zapadneme, ne?“ zašklebí se Sirius. „Znáš to přísloví… no, o těch dvou černých ptácích…“
„Drzí zelenáči, výborně, aspoň se nebudeme na pochodu nudit,“ zhodnotí Šumař. „Hlavně si nezapomeňte vzít tohle,“ dodá, hodí po nich pár drobných kůstek a s falešným pohvizdováním odchází.
„Co to znamená?“ šeptá Sirius, který knihy četl jen jednou.
„Jsme v Arenu,“ vysvětluje Hermiona. „Ocitli jsme se u zrodu Lovců kostí.“
„Jdeme na Raraku?“ vykulí oči Sirius.
„Jo, asi se v těch smradlavých hadrech trochu zapotíme,“ přikývla.

„Takže tentokrát žádná rychlá záchrana a zase pryč. Budeme to chvíli pozorovat, jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Přesně tak. Musíme nejdřív zjistit, koho vlastně jde zachránit bez toho, že se všechno zhroutí jako domeček z karet.“

„Rekruti?“ zabručel Šumař a máchnul rukou. „Mazejte pro výzbroj a výstroj. Za hodinu vyrážíme.“
„Seržant je dnes samý vtip…“ utrousil voják v poloprázdném zásobovacím stanu. „Na tebe, mladíku, tu snad ještě něco najdeme, ale na tohle nedochůdče sotva.“
„Já přece…“ nadechovala se Hermiona k protestům, ale Sirius ji předešel.
„Budou nám stačit pořádné pracovní boty, to je základ. Ona si je klidně vycpe slámou,“ dodal.

Byly doby, kdy boj vítala. Změna v nekonečně plynoucím čase. Věděla, že hlavním důvodem, proč Anomander vrhá svůj lid do nebezpečných dobrodružství, je snaha zabránit nudě. Lidé považovali nesmrtelnost za dar. Byl, jistě. Dokázal však být i prokletím.

Když poznala Whiskeyjacka, změnilo se mnohé. Jejich vztah byl vše, jen ne klidný. Byl válečník, ale taky smrtelník. Křehký uprostřed hrátek vyšších bytostí. Měla o něj strach. Neustálý, ochromující, mučivý. Věděla, že mu to nemůže říct. Cítil by se zahanben.

„Máš zvláštně svraštělý obličej, sestro.“
„Trápím se, bratře. Jsem velmi šťastná a velmi nešťastná zároveň. Chtěla bych ho ochránit, jen nevím jak.“

Bývala chudou, obyčejnou dívkou. Bydlela s otcem na samém okraji vesnice, takže když tam občas zavítal někdo cizí, nedozvěděli se to buď vůbec, nebo až jako poslední. Pak jednoho dne zaútočili ohaři stínu a ona byla jediná, koho nechali naživu. Posedl ji bůh, nutil ji páchat odporné věci. Pak, překvapivě, se dotyčný bůh nechal přesvědčit, aby ji dál nevyužíval. Zůstaly jí jeho schopnosti i vzpomínky. Stala se elitním zabijákem, ale už dokázala rozlišit černou a bílou… i všechny stupně šedi.

„Urazila jsi dlouhou cestu,“ pousmál se Kotilion.
„Nenaznačuješ doufám, že tahle byla poslední,“ reagovala Apsalar. „Ještě mám pár nedořešených záležitostí…“