Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Byli ostřílení bojovníci, mnohokrát hleděli smrti do tváře, zvykli si. Mnohokrát také viděli své spolubojovníky a přátele umírat, na to si nezvykli nikdy. Navíc… smrt Bouřňáka a Geslera byla výjimečná. Proto se sešli. Před skromnou mohylou obsahující dvě těla. Žádné dary, žádné ozdoby. Věděli, že ti dva, být živí, by se jako první vysmáli zbytečné sentimentalitě a hrobku vykradli.

„Co s tím psem?“ zeptal se kdosi. „Pohřbíme ho s nimi?“
„Není mrtvý, nevidíš?“ vyjel Šumař. „Snažil se jim zachránit život. A Gesler, jak jsem slyšel, potom zemřel, aby zachránil život toho psa…“
„Právě… vypadá, že by chtěl zůstat s nimi.“

Maskovaní Segulehové, nemrtvý T´lan Imass, nádherná žena a zjizvenec. O dvou obludách vydávajících se za psy ani nemluvě. Vskutku vybraná společnost, pomyslel si zjizvenec… tedy Toc. A uvažoval, jestli je nervóznější z té, která se ho zjevně snaží svádět, nebo z trojice elitních bojovníků, kteří by ho mohli rozsekat na kusy, kdyby jim dal sebemenší záminku.

„Moc přemýšlíš, příteli.“
„Vážně? Jak jsi to poznala?“
„Řekněme, že mám pozorovací talent,“ usmála se a jakoby mimoděk se o něj opřela.
„Víš, zajímalo by mě, co znamená otisk rtěnky na Mokově masce?“ zeptal se taky jakoby nic a snad poprvé ji viděl zaskočenou.

"Takové plýtvání," pronesl soudce směrem ke krvi. Sáhl si do vnitřní kapsy svého oblečení, vytáhl lahvičku a pár kapek si odchytil.
"Dá se to prodat, když budu tvrdit, že je panenská, někdo to určitě koupí. Na podporu plodnosti a následné porodnosti," vysvětloval Soudce nahlas, aby přehlušil Šumařův
bolestný křik.
"Tak co teď? Už víš?" usmíval se na trpícího a evidentně si křik užíval.
Šumař v odpověď jen kroutil hlavou.
"Ne? Tak to mám štěstí. A ty taky. Budeme se manikůře věnovat dál," usmíval se Soudce. Ruku si pro jistotu přiklekl.
"Mě to baví, takže nemusíš pospíchat," s úsměvem se rozmáchl.

Tiste Andii vymírali. Pravda, byli v podstatě nesmrtelní, ale život dlouhý stovky tisíc let mnoho z nich omrzel. Přibýval počet sebevražd, respektive, dle oficiálního označení, neopatrností v boji s následkem smrti. Netvořili páry, nerodily se děti.

„Měl bys s tím něco udělat. Kdo se má pořád dívat na ty stejné ksichty,“ dotírala Bába na Anomandera.
„Víš sama moc dobře, že to je beznadějné. Nemůžu změnit podstatu naší povahy.“
„Výmluvy. Ty sám jsi svého času byl dost plodný,“ podotkla.
„Svého času…“ usmál se nostalgicky.
„Možná potřebujete novou krev.“
„Máš nějaký nápad?“ zpozorněl Anomander.
„Znáš Karsu Orlonga?“ zachechtala se v pravdě ďábelsky.

Šumařovi se zpomalil svět. Viděl svou ruku a roztažené prsty jeden po druhém. Cizí ruku plnou chlupů držící jeho ruku. Ostří sekery klesající v nebezpečném úhlu k jeho prstům. Snažil se něco udělat. Něco změnit. Nic nepomáhalo. Soudce byl příliš silný. Zahlédl lesk ostří, které v provokativním úhlu klesalo níž a níž. Dopadlo a na ploše dřeva se oddělil jeden článek prstu. Nevěřícně se díval na to, jak jeden z konečků jeho prstů se oddělil od zbytku a dále pokračoval v letu do volného prostoru. Prsty mu postupně projela spalující bolest, hotový koncert zkázy. Z malíčku ukápla první kapka krve.

Hradba Smršti zlověstně hučela, tušila přibližující se nepřátele, těšila se, až se o ni roztříští. Ša´ik ten zvuk vnímala jen okrajově, přesto si díky němu připadala v bezpečí.
Bohyně Smršti v její hlavě šeptala. Tiše, vytrvale. Bylo stále obtížnější rozlišit, které myšlenky jsou čí.
Vojsko Tavore bubnovalo. Byli na míle daleko, nemohla je slyšet, přesto neustávající dunění cítila každým pórem.

Chladné železo… pomyslela si. Pobočnice je chladné železo. Ale já mám na své straně podporu bohyně. Zvítězím a pomstím se!
Ša´ik… která bývala Felisín Paran, šlechtickou dcerkou… se oblékla do brnění a uchopila meč. Přišel čas postavit se starší sestře…

"Zajímavé," prohodil Soudce," taková ztráta paměti. A zrovna, když máš vypovídat," kroutil Soudce hlavou a při tom si brnkal prsty o rty.
"Já ale nelžu," pokusil se Šumař promluvit, ale Soudce ho uťal mávnutím ruky.
"Na podobné situace jsem připraven, neboj. Hned ti pomůžu si vzpomenout," otočil se Soudce a uchopil sekeru do jedné ruky. Přisunul si špalek blíže, popadl Šumařovu ruku a položil ji na špalek.
"Stále nic?" zeptal se Soudce.
"Ne! Vážně nevím!" zkoušel Šumař ze všech sil s rukou ucuknout, protože pochopil, co se stane. Marně.
"Škoda, pak použiji magické léčivé proužky," pronesl Soudce a mávl sekerou.

„Prvotřídní zboží,“ vytahoval se chlapík. „Tři slonovinové kroužky požehnané knězem Trhače, tygra léta.“
„Ukaž to,“ nařídila Pazderka. „Hm, nevypadají špatně. Kolik za ně chceš?“
„Tři… tři sta zlatých radů,“ vykoktal stařík a byl šokován, že ta nadsazená cena byla bez námitek přijata.

Pazderka byla pro změnu překvapena, když si náramky nasadila. Měla najednou pocit, že má větší sílu než Anomander s Caladanem Chmurem dohromady. Po chvíli ale sykla.

„Jsou zatraceně těsné!“
„Neboj, třeba ti ruka neupadne. Třeba se ti ta paráda podaří sundat a budeš mít paži báječně magicky pruhovanou,“ zasmála se Mizela a, jak bylo jejím dobrým zvykem, zmizela.

"Neboj Šumaři, my dva se nedáme. Spolu to zvládneme," pronesl chlácholivě Soudce.
"Já ale pořád nevím co!" Šumař začínal znít zoufale.
"Dobře. Pokusím se ti trochu osvěžit paměť. Například poslední tři dny jsi byl zavřen v cele, neboť jsi snědl příliš mnoho Zdravé stravy. Což je zdejší psychedelická látka a její požívání je trestné. A ty jsi tady hlavně z toho důvodu, abys mi prozradil to sladké tajemství, a to, kdo ti tu látku dal."
"Ale to já nevím! Ani nevím, že bych něco jedl. V jednu chvíli jsem byl v Mottském lese a v druhou jsem byl v cele."

"Tak asi začneme, ne? Ať to neprodlužujeme," poznamenala osoba a posadila se proti Šumařovi na špalek, zády se opírajíc o sekeru, "já jsem Soudce, mimochodem,"usmál se omluvně Soudce.
"Já Šumař."
"Já vím. Uděláme si takovou malou rekonstrukci tvého života, chceš?"
"Celého?"
"Ne. Jen posledního roku. To by mohlo pro představu o tobě stačit. Vezmeme to hezky odzadu. Copak si pamatuješ jako poslední?"
"Že jsem s Křovákem testoval munici. Proč se na to vůbec ptáte? Kdo jste a co po mně chcete!"
"K tom se dostaneme. Munice, jo? To už je nějaká doba. Z posledních dní vůbec nic?"
"Ne!"
"Škoda."