Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

„Co je s ním?“ zeptal se Ublala a zmateně hleděl na Tehola potácejícího se místností, snažícího se zřejmě vymotat z několikametrového obvazu a vydávajícího nesrozumitelné skřeky.
„U kohokoli jinýho bych řekla, že se ožral jak hovado,“ odpověděla uvážlivě Šurk, „ale u něj jeden nikdy neví…“
„Měli bysme mu pomoct,“ navrhl nejistě.
„A ty víš jak?“
„Trh… trh všechno vyřeší,“ vykřikl Tehol.

Šurk s Ublalou se na sebe podívali. Ublala, ne bez problémů, Tehola znehybnil. Šurk odbalovala obvaz. První vrstvy šly snadno, ale u té přiléhající ke kůži musela pořádně zabrat. Tehol zavřískal.

„Že by nemyslel tenhle trh?“ napadlo Šurk opožděně.

Hetan vycítila smrt svého muže dříve, než běžec přinesl do tábora zprávu. Nepochybovala, že zemřel pro vyšší ideály. Chtěl zachránit Barghasty Bílé tváře před nevyhnutelnou zkázou. Zabránit jim v sebedestruktivním boji proti mnohonásobné přesile. Jak ohleduplné, jak prozíravé… jak hloupé! Cožpak se o lidu, jehož vůdcem se stal, nic nenaučil? Válčení bylo jejich životem, odmítali ho pouze zbabělci.

Hluboce Onose milovala. Když ji však ženy jejího kmene zmrzačily… a když ji vzápětí začali muži hromadně znásilňovat… nemohla se ubránit myšlenkám, které vůči němu nebyly zrovna lichotivé. Zvolil cestu, která byla nejjednodušší pro něj. Co ale ona? A co jejich děti?

Šumař se s trhnutím probral na polním lůžku. Netušil co se děje. Kde je. Znovu si připadal jako by byl v cele.
"Znovu ne," pomyslel si a stočil se do klubíčka. Kdo by se to kdy nadál od hrdiny z Mottského lesa, jednoho z nejvíce psychicky vyšinutých sapérů, jednoho z těch, co vymysleli Buben.
Ještě před chvílí cítil ledový dotyk ocelového ostří na krku. Teď se válel v pokrývkách a občas svaly občas probleskl záchvěv.
"Asi to byl sen," pomyslel si Šumař, "z horečky."
"Za poslední dny jsi nám tu vyprávěl hezké historky z podsvětí," pronesla Mizela sedící blízko něho.

Otataralové doly nebyly v žádném případě prostředím, na které byla zvyklá. Před pár dny šlechtická dcerka, nyní vězeň v pracovním táboře. Učila se ale rychle. Jediné, čím mohla platit, bylo její tělo. Proč toho nevyužít? Když se stala favoritkou šéfa místního podsvětí, považovala to za naprosté terno. Vracívala se do díry, kterou obývala spolu s Heborikem a Baudínem, a chtěla jim vykládat, jaké děsuplné historky zaslechla a jaké novinky se od svého milence dozvěděla. Taky přinášela jídlo. Přesto ji ti dva častovali nesouhlasnými pohledy. Nechápali, že to dělá pro ně?

Felisín se zatvrdila. Ukáže jim, že její cesta je správná!

Uprostřed dvora stálo pódium, na kterém byla impozantní dřevěná konstrukce s ocelovým ostřím ve svém vrcholu. Šumař částečně nevnímal. Jako ve snu ho věznitelé táhli na pódium. Jeho snahy o bránění se přicházely po předchozích hodinách vniveč. Připoutali ho do pokleku s hlavou dopředu. Nad hlavou se mu lesklo ostří a on už věděl, co bude následovat. Vždy doufal, že když už bude muset zemřít, bude to s přáteli v bitvě. Ne takto potupně bez jediného známého a ještě z neznámého důvodu. Zanedlouho přišli dva kati v rudých maskách. Chvíle příprav, pár slov, kterým nerozuměl, a ostří sjelo bleskově dolů.

Šumařovi to připadalo jako věčnost, než Soudce skončil. Poslední hodiny výslechu strávil na střídačku ve mdlobách a při vědomí. Hlavou se mu honilo všelicos, ale jakékoliv myšlenky ho přepadaly, nakonec je vždy přebila všudypřítomná bolest. Poté, co Soudce odešel a nechal Šumaře svým vlastním myšlenkám a bolesti, přišly opět předchozí kreatury a Šumaře odvlekly. Nevedly ho ale zpět do jeho cely. Tentokráte ho vyvlekly ven z budovy, ve které ho věznily. Venku pršelo a prasata pobíhající okolo ryla v zemi a hledala cokoli k snědku. Šumařovi to připadalo, jako by tančila. Začínal si o sobě myslet, že začíná pomalu blouznit.

Onos T´oolan stál v čele necelých osmi tisícovek T´lan Imass. Nemrtví válečníci byli připraveni čelit statisícové armádě. Nepochybovali o svém vítězství. Náhle se na nebi objevil obrovský mrak, který se zformoval do tvaru zvířete. Fener, bůh války, Kanec léta. Trhaně se pohyboval, zdálo se, že tančí.

Mezitím v dalekém Darúdžhistánu… Karsa Orlong pozvedl svůj kamenný meč a rozbil oltář s kančím tesákem na kusy.

Z nebe padaly provazy karmínově zbarveného deště. Poslední tanec Kance léta. Smrtelný tanec. Skropil bojovníky T´lan Imass a vrátil jim smrtelná těla.

To nebylo dobře načasované, pomyslel si Onos T´oolan hledě na přibližující se hordy nepřátel.

„Sire, ten malažský velemág…“
„Rychlej Ben? Co je s ním?“
„Chová se, jako kdyby mu to tady patřilo. Měl byste s ním promluvit.“
„Věci magie vyřizuje říšský ceda, obraťte se na něj.“
*
„Sire, z hlediska protokolu je zcela nepřípustné, abyste nechal delegaci čekat.“
„Protokolární záležitosti řeší kancléř, který má moji plnou důvěru.“
*
„Sire, potřebujeme uvolnit peněžní prostředky na obnovu hospodářství.“
„Otázky financí spadají do kompetence pokladníka, jistě se vašeho problému rád ujme.“
*
„Panování je únavné,“ postěžoval si Tehol své ženě.
„Vždyť jsi všechno přesunul na Bugga,“ usmála se Žanat.
„Je velmi výkonný,“ hájil se. „Dokonce zvládl připravit i večeři, vidíš?“

"Proč mě mučíš, když nic nevím?"
"Asi mě to baví. Ale já nejsem jen mučitel. Já soudím, zachraňuji naše království a chráním ho před takovými, jako jsi ty. Taková práce všeho druhu."
"Super. Spasitel se zachráncovským komplexem," poznamenal Šumař, který dospěl k názoru, že ho nakonec stejně zabije. Tedy, proč prodlužovat svoje utrpení a nedopomoci si k tomu malou provokací.
"Tak nějak," usmál se Soudce, "ale každá zábava občas pomine a s tebou se začínám už trochu nudit. Takže ti teď odsekám zbytek prstů na té ruce a buď mi řekneš jméno překupníka, nebo ne. Nakonec to asi bude jedno."

Trvalo to snad nekonečnost, než Šumař omdlel. Ne na dlouho. Alespoň tak to vypadalo, protože krev ještě nezačala zasychat. Probral se sám. Podíval se na pahýl, který měl místo prstů, a málem omdlel znovu. Přemýšlel, že už prošel skoro vším, ale sadistickým mučením ne. Ne že by to u jiných neviděl. Nechápal, jak se to může někomu líbit. Nejhorší na tom bylo, že už si nikdy nezahraje na své housle. To mu trhalo srdce více, než cokoli do teď v životě.
"Jsi vzhůru?" zeptal se Soudce, "prima, tak pokračujeme, to by v tom byl zakopaný pes, abychom na to nepřišli."