DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

První noc na ostrově Divokých koček se Titty vyplížila ze stanu. Obloha plná hořících hvězd se zrcadlila na hladině jezera. Vzduch se chvěl čímsi magickým.
Johnova silueta na břehu ji vůbec nepřekvapila. Sedla si k němu.
„Plavili jsme se až na konec světa,“ zašeptala. „Obrovský vodopád tam přetéká přes okraj a burácí tak, že tam nikdo nikoho neslyší. Cesta zpátky není a kocábky stárnou, až se rozpadnou docela.“
„Námořníci mají prosolená ústa. Vypijí tolik rumu, že by ho mohli i brečet.“ John na ni mrkl a ona věděla, že její velký brácha jí rozumí.
Chvíli mlčeli.
„Slyšíš ten příboj oceánu?“

“Zaměřili jsme jejich pozici, kapitáne.”
“Jsou na dostřel, komandére?”
“S malými korekcemi kurzu? Ano.”
“Výborně. Až budeme dostatečně blízko, palte dle libosti!”
~
“Opětují palbu”
“Úhybné manévry, vzor delta pět. Pokračujte.”
~
“Zaznamenávám celkový kolaps jejich systémů, kapitáne.”
“Výtečně. Zavolejte je!”
Na hlavní obrazovce se promítl značně rozkostičkovaný obličej muže.
“Tak co Kangu, něco mi říká, že jsi změni názor”, pronesl kapitán.
“Nikdy. Lahev Tuzemáku ze Země 20. století má cenu tisíců prutů latínia. Bude ze mě žebrák, jestli ti ho dám zadarmo.”
“Taky z tebe může být mrtvola.”
“Jestli mrtvola, tak ať vím proč”, načež odzátkoval lahev a zhluboka se napil.

Benátčan divže neomdlel, když před ním zničehonic vyvstala obrovitá postava.
Křečovitě stiskl starou měděnou lampičku, kterou před chvilkou koupil a chtěl ji přeleštit.
To přece…
Postava spustila: "Vyznávám, že není Boha kromě…"
"Giusto cielo!"
Pokřižoval se.
"U Alláha," zařvalo zjevení, "já snad musím sloužit křesťanovi!"
"Cože???"
Zjevení se velmi kysele zašklebilo.
Prkenná úklona.
"Pane, jsem připraven splnit všechna tvá přání."
"Ty jsi ten… génius???"
Ještě kyselejší úšklebek. "Džin. Zavolal jsi mě."
Plavci někdy vyprávěli o přízracích. Sirénách, duších utonulých. Proto prý pijí, až jim to snad vytéká i očima. Aby vydrželi. Teď tomu Menico rozuměl.
"Nebylo by nějaké pořádné pití?"

„Sem chtěl za Olympou, ale to moje kouzlení… Tak sem to vzal po mudlovsku. Bradavickým expresem do Londýna to eště šlo. Ale z dalšího vlaku mě vyhodili, prej se mě bojej děcka a nelíbí se jim můj kožich.
Do Doveru sem pak rači došel pěšky a tam si v hospodě našel chlápka s malou rybářskou loďkou. Dostal prachy, a že zejtra vyplujem. Enomže ráno seděl v přístavu na šutru a brečel, že loď propil, a zbylo mu enom todle.“
Hagrid si povzdechl a vytáhl láhev s plachetnicí na etiketě. „Abe, dones dvě sklínky, ať vochutnáme aspoň slzu toho námořnickýho pití.“

"To nie je všetko." pripojila sa k nim pani Hilda.
"Nebudeme rozširovať hlúpe povedačky." snažila sa ju zastaviť jej priateľka.
"Po čase vykopali jeho hrob. Bol úplne prázdny! Až na sedmikrásku. Kráľovninu sestru volali Rilažská sedmikráska." ignorovala ju pani Hilda.
"Báchorka na spestrenie legendy!"
"Hovorilo sa to!"
"Tiež sa hovorí, že rum sú slzy námorníkov."
"To je iné!"
"Si príliš dôverčivá, drahá. Môj muž vraví, že.."
Rozhovor sa stočil inam. Ale ich hostiteľ bol po zvyšok večera roztržitý a zadumaný.
"Nad čím premýšľaš?" spýtala sa ho zvedalo jeho žena, keď sa k nemu konečne dostala.
"Či námorníci plačú rum." odvetil.

Honza a Emil stáli nad sudem jako hromádky neštěstí. Papa Diego seděl opodál, řval smíchy a plácal se do kolen.
"Nechápu to," zalkal Honza. "Podle sacharometrických měření jsme ze dvou litrů melasy měli získat až litr rumu. Ale tohle..."
"Polarimetrická měření ráno ukázala vysokou koncentraci levotočivé fruktózy. Kvasilo to jedna báseň. Anaerobně. Kvasinky se krmily pravotočivou glukózou a vyráběly alkohol. Tak proč je na hladině místo bublin mázdra? A divně to smrdí."
Diegovi se mladíků zželelo. "No, chlapci, protože jste po těch analýzách nechali sud v tom horku otevřenej. Zlomilo se to. Námořníkům ten ocet neprodávejte, splakali byste nad vejdělkem."

„Čokoládový dezert?“ zeptala se Gainana, když si k baru přisedla Troi s náladou pod psa.
„Ne,“ zavrtěla poradkyně hlavou.
„Horkou čokoládu?“ Gainana to zkusila znovu.
Zvedla k ní skelné oči.
„Se šlehačkou?“
Ale Deanna zase odmítla.
„Tak to musí být velké trápení, když nechceš už ani čokoládu. Co se děje?“
Před Troi přistála sklenka Rudého Toriana. Vzala ji do ruky, pohlédla na mok zářící ve světle barových žárovek a na jedno polknutí její obsah vypila.
Do očí jí mimozemský rum vehnal slzy.
„Williamovi byla nabídnuta loď,“ řekla tiše. „Myslím, že přijme.“
Gainana ji vzala za ruku.
Tenhle smutek alkohol neutiší.

Bylo to ve vzduchu.
Každý vydrolený kamínek ohrožoval Zeď.
Natožpak trsy trávy: nástup nových mluvčí razantní, stále perlivější kapky potu na čelech soudců, když souzeno nikoliv v lhostejném utajení…
Dalekohledy odloženy, neb nebylo kam vyhlížet.
Nikdo z námořníků v zemi bez moře nespal doma.
„Musím zapít strach,“ šeptal kapitán své nemanželské milé, „máš Kapitána Morgana?“
Kormidelník v náručí plavčice, která jediná neprozradí jeho slzy.
Mateřské lodě osiřelé, v cizích přístavech chouleno.
Možná nadlouho naposledy.
Nadlouho naposledy.
Jen první důstojník, jezevec, zatčen ve své kajutě.
Při razii jediný sbalen na palubě, doma.
Zvykl si plakat dovnitř. A jeho druhou ženou rum.

Silný západní vítr vtlačoval stěžeň do kýlu. Provazce deště vířily kolem lodi jako hejno zlých duchů.
Kapitán Berendsen se těžce propracoval k černě oděné postavě přivázané ke stěžni. Udělal si z rukou kornout a zařval svému... mnichovi do ucha: „Nepotřebuju vítr přímo v zádech! Ničí mi loď!“
Severin k němu otočil strhaný obličej a kývl. Odkašlal si. Odplivl. Narůžovělá slina stekla po palubě a padla do moře.
Kapitán vytáhl placatku, přiložil ji Severinovi ke rtům.
Lokl si. Zakuckal se. Část brandy vyletěla nosem.
Vítr se stočil novým směrem.
„Dobře!“ pleskl kapitán mnicha po rameni.
Ze Severinových očí vytryskly jantarové kapky.

„Dva rumy, ať nám mají z čeho slzy týct!“
„Až tak zlý?“
„Jsme od sebe. Definitivně. Odmítá se scházet s mou rozdrbanou bundičkou!“
„Tak ji sundej!“
„Neexistuje! Jak říká Sailor ve Zběsilosti v srdci, tenhle kabát z hadí kůže je výrazem mé osobnosti!“
„To mně popr! Nejsi námořník a tohle není… Neplač, vole!“
„Neřvi, holka! Ty ho fakt snad miluješ!“
„Buď já, nebo…“
„No Bóže, tak vypadá jak trhan! Nechceš přece nějakýho seladona!“
„Jestli mu nestojím ani…“
„Ale stojíš, stojí mu furt, jen si nestav hlavu, když si stojí za svým!“
Přišel ve smokingu, ona v potrhané džínsce.
Objali se.