DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

„Zvláštnostmi se celé sídlo jen hemží,“ navázal Kingsley zachmuřeně. „Je prolezlé černou magií…“
„Jaký portrét?“ zeptal se Lucius a Pastorkovu poznámku elegantně ignoroval.
„Je na něm muž v námořnickém obleku, který…“ zadrhla se Tonksová.
„Pije rum z lahve a opilecky blábolí, že?“ ušklíbl se vědoucně Severus. „Luciusův nevlastní prapraděd z matčiny strany, nemýlím-li se.“
„Každý máme nějakého kostlivce ve skříni…“ utrousil nenadšeně Lucius.
„Prý nám pomůže porazit Vol-Voldemorta!“ vyhrkla Tonsková. „A ani moc neblábolil, i když trochu opilý byl, uznávám. Ale řekl, že ví, co by na něj mohlo platit. Pak se strašlivě rozchechtal a začalo mu téct z očí…“

V hospodě U námořníkovy nevěsty zažili osmičkáři nemálo radosti. Vždyť právě tady se prvně potkal Anton s Kerholcem. Tady si plácli, že se otec i syn přidají k cirkusu. U nevěsty zapili první Vaškovo vystoupení na grošované Mary. Vosátko tu potkal jednookého seržána Lebedu, co ho lákal za dobrodružstvím do Mexica. Málem o svého kumpána přišli. Zůstal a později právě tady vyfoukl Kerholcovi tu černou krasavici. Kerholec mu odpustil, vždyť místo ní získal svou půvabnou ženu – krasojezdkyni Alici. Oslavili zde velkolepou svatbu.
Teď tady sedí naposledy. Zpíjejí se rumem do němoty a krvavých slz.
Cirkus Humberto dnes zažil poslední aplaus.

Dva operátoři na můstku se spolu bavili o jedné neslavně proslulé prokleté lodi, se kterou se Spear of Praetoria nedávno střetla.
„Slyšel jsem, že její kapitán propadl šílenství, myslel si o sobě, že je největší vojevůdce,“ šeptal vzrušeně první. „A jeho zástupce byl prý posedlý nějakým démonem, takže když se víc napil, ronil potom místo slz čistý rum!“
Ten druhý znejistěl. „Myslíš, že by se totéž mohlo stát i tady?“
Kolem nich prošel první důstojník (naštěstí je neslyšel – jinak by hned skončili ve vězení), vytáhl placatku a řádně si z ní přihnul.
Operátoři se po sobě podívali a ztěžka polkli.

Možná si všichni kolem mysleli, že je prostě jen stará dáma. V duchu zůstala napořád děvčátkem. Opuštěnou malou sestřičkou, které bratr jednou poslal indický mušelín na svatební šaty.
Nikdy je neoblékla.
Teď se musela starat sama o sebe. Obchod ji vlastně bavil. Když zrovna nebyli zákazníci, zahloubala se do vzpomínek na dětství na faře, snila o Peterovi, jak hanbou utekl na moře.
Nezaslechla zvonek.
"Čtvrt libry cukrátek, prosím."
Stál tam. Opálený, vrásčitý, zářivý. Usmíval se.
Objala ho a nechtěla pustit. Plakali oba. Políbila hnědou tvář a vědoucně se usmála.
"Copak, Matty?"
"To nic. Slyšela jsem takovou pověru. Není to pravda."

S ostrým větrem bodající do tváří a rty pokrytými solí, Eldarion si v duchu říkal, že lásku k moři po svém pradědečkovi nezdědil. Vždy raději chodil pěšky, než jezdil na lodi a ruce ho už od pádlování bolely.
"Chceš napít?" zeptal se Eldariona spolusedící a ukázal na lahev levného alkoholu. Eldarion jen zavrtěl hlavou.
"Posluž si," zabručel muž a sám si přihnul. "Za pár dní budeš alkohol i brečet."
"Rychleji, budižkničemové!" zařval předák a mrsknul bičem. Loď s černými plachtami se vzdalovala čím dál více od pobřeží a poprvé za život se Eldarion doopravdy bál, že už domov nikdy neuvidí.

Knihovna je dobrodružství. V tichu zní šustění listů, opatrné žďuchnutí knihy navracené do regálu, ostýchavé ťukání do klávesnice. Knihy mluví. Jejich neslyšná řeč plní prostor napětím. Unavené mozky studentů zahloubaných do tajů vědění se stávají senzitivními k mimosmyslovým poselstvím...
"Jeníku, potřebuji tě," zazní hlas z nebytí. Z bělostných stránek vystoupí muž a chlapec. Putují.
"Chtěl bych uskutečnit misijní výpravu, ale jsem již stár. Kdo bude ten odvážný?" ptá se kněz svých hochů. Přijímá jeho nejmilejší.
Mladý kněz putuje pouští, lesem, roklí i vodou. Padá. Vstane. Jednou ho odnesou.
"Otče, pláčí námořníci rum?" slyší dětský hlas.
Neví. Viděl je jen pít.

„A pak… připlula velká ryba a námořníka celého zhltla – včetně soudku rumu.“
Nejmenší chlapec otevřel ústa, ale ani nehlesl, jeho bratři viseli babičce na rtech, jako kdyby měl na jejích dalších slovech záviset osud světa.
„Jenže námořník byl chytrý. Jak polykala, soudek otevřel a vylil. Rybu to tak pálilo, že jí do očí vhrkly slzy a statečného námořníka vyvrhla…“
Londrin neodolal: zase poslouchal za dveřmi. Když matka uspávala jeho syny, připomínalo mu to dětství. Ostatně, lacinijskou pohádku o námořníkovi, co rumem rozplakal rybu a pak i sebe, nešlo zapomenout.
Netušil, co by si bez matky počal.
Zvlášť teď, když ovdověl.

Od kapitána dostal Richard k narozeninám placatku rumu. Dojalo ho to.
„Před dvěma týdny plakal, že rum došel! A já mu nemohl pomoct!“
Ne, že by se nesnažil, Galavantovi ohořelý stěžeň stále připomínal, jak před týdnem hasili Richardovu podomácku vyrobenou destilační kolonu.
„Věnoval mi, co si sám odepřel – prakticky mi dal své slzy, existuje snad něco vzácnějšího?“ Richardovi se chvěl hlas.
Vtiskl lahev Galovi do ruky a ten ji zamyšleně zdvihl proti světlu.
Co bych tak na kapitánově místě daroval chlapovi, který mi na širém moři podpálí loď?
Existují i jiné tělní tekutiny než slzy.
„Ne, díky, já si nedám.“

Seděli v jeskyni nad mořem, bosýma nohama klátili ve vzduchu a pozorovali, jak se slunce pomalu noří do oceánu.
"Tohle mi bude chybět," povzdechl si Tomy.
"Mně bude chybět Pippi," vzdychla Anika, "ale už se moc těším na maminku. Na tatínka ovšem taky."
"Pippi, opravdu tu chceš zůstat?"
Místo odpovědi se ozvalo popotáhnutí nosem.
"Pippi, ty pláčeš?"
Pippi si rychle otřela mokré tváře.
"Kdepak! To nejsou slzy, to je rum."
"Rum?"
"Vy nevíte, že když to námořník přežene s rumem, tak mu pak teče i z očí!?"
"Copak ty jsi pila rum?"
"To ne, ale snědla jsem hromadu rumových pralinek!"

Zemi sužovalo sucho. Praskala pod náporem vrtů poskytujících stinný domov pro její obyvatele. Vzdychala větrem, který se hnal vyprahlými pouštěmi. Vody se nedostávalo, z moří zůstala slaná pole smrti.
Smutný byl námořník. Jeho srdce vyprahlé po vlnách dobrodružství nesvlažila ani flotila sudů rumu. I ten již docházel. Usedl tedy na vrcholek Everestu, aby na jeho povrchu našel trochu sněhu. Když se přes písečný vítr probil k bodu, kde se nebe setkává se zemí, slzy si vybojovaly cestu ven.
Brečel a brečel, dokud v něm ani kapka nezůstala. Zalil bolestí Zem a zemřel.
Ochutnej. Za slaností mořské vody ucítíš trochu rumu.