DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

K lidem bez domova jsem měl svým způsobem blízko. Rád jsem poslouchal jejich příběhy.
Charlie Barkley byl námořník. Od patnácti makal na rybářských lodích. Pak při nehodě přišel o nohy. Tu trochu peněz, co měl, propil. A přesto jsem jej nemohl vnímat jinak než jako moudrého muže s nezlomeným duchem.
„Slzy jsou zvláštní věc, synku,“ pravil. „Vždycky brečíš to, čeho je v tobě nejvíc. Třeba moje máma, ta naplakala oceány křivdy.“
„Já skoro nepláču,“ přiznal jsem.
„Protože jsi prázdnej,“ konstatoval Charlie a lokl si z malé placatky.
„A co pláčete vy?“
Barkley se suše zasmál: „Rum, chlapče, já brečim rum.“

Sůl v očích pálí, v ranách štípe,
plíce bublají, stará kostra skřípe,
kostnaté ruce zdobené třískami,
záda ohnutá – tunami a tunami.
Nosí těžké náklady černého stříbra,
pro některé konec, pro některé výhra,
několikrát málem utopení muži,
po palubách se asynchronně pluží.
A večer s námořníky si sednou,
zapijí svou práci velkou dřevěnou bednou,
v ní zůstal naložený jakýsi nebožtík,
opar rumu záhy halí malý pokojík,
nehraje roli, čí smrt zapijí,
kdo stane se vítězem dalších partií,
pojdou všichni do jednoho,
kapitán, pirát, otrok – i ty, mátoho,
A pláčou rum, krev a slzy,
do rána ještě věčnost – a přesto příliš brzy.

„Zachraňte ten rum!“ Křičel kapitán Modronásoskaous.
Bouřka. Vichr. Déšť. On se však staral jen o alkohol. Než o kolegy, nebo dokonce o sebe. Rum pro něj znamenal zkrátka všechno. Taky mu pěkně koloval v žilách. Člověk je tvořen sedmdesáti procenty vody, on rumem.
V tom do temné noci proniklo světlo. Bylo jasné a ozářilo loď. Přestala se naklánět a házet sebou. To světlo utvořilo schody, vznášelo se pár metrů nad lodí. Sestoupila postava.
„Františku, jestli budeš dále pít, se zlou se potážeš!“ Řekla hromovým hlasem. Pak zmizela i se světlem.
Padl na kolena a rozplakal se. Už se rumu nedotkl.

Byl pátek večer a John seděl s přáteli pro jednou poklidně v hospodě. Na židli předtím našel přehozenou mikinu. Bylo trochu zima, tak si ji oblékl, nasadil si kapuci a sklonil hlavu.
“Johnny?” Promluvil na něj Chas.
“Teď budu jako ty smažky, co se zamýšlí nad filozofickýma otázkama”, zasmál se opile. Chas jen zakoulel očima. Gary, Les a Beano se ale naklonili nad stůl aby ho lépe slyšeli.
“Myslíte, že námořníci můžou brečet rum?” Zasmál se sám sobě a sesunul se pod stůl.
“To je vážně zajímavá otázka, ale nechceš už jít?” Zeptal se Chas a vytáhl ho zpod stolu.

Vaše otázka směřovala k rumovým slzám.
Pak je odpověď Ne!
Rum má obsahovat alespoň 37,5 % alkoholu.
Ovšem koncentrace 5 ‰ v krvi (která bude podobná koncentraci v slzách) je u lidí smrtelná dávka.
Vše je ale otázkou definice.
Řekněme, že slzy jsou cokoli, co stříká z oka.
Vzhledem k tomu, že někteří lidé dokáží nasát mléko nosem, a vystříknout okem, není důvod, proč by totéž nešlo s rumem.
To však není vše. Na rum by oko reagovalo podrážděním a slzami. Se silným tuzemákem (který nemusí být z třtiny) by vznikl dostatečně alkoholický rumoslzný koktejl považovatelný ČOIkou za tuzemák.

Pátek.
Milý deníčku,
plavba bez obtíží, nikdo nezvrací, jen Tomáš ztratil pádlo. Vyloveno pod jezem. Přitom vypadl sám. Vyloven taktéž. Lucie prohlásila, že je debil, a příště s ním na vodu nejede.
Sobota.
Milý deníčku,
Tomovi vypadl lodní pytel. Vyloven, otevřen, zjištěna absence piva. Také pouzdra s doklady. Počítá vteřiny do zastávky v nejbližším kempu. Těší se na pivo. Lucie prohlásila, že je debil a víckrát s ním na vodu nejede.
Neděle.
Milý deníčku,
Tom ztratil klíče od chaty. Lucie ztratila nervy, chrstla naň Tuzemák, a zatímco ronil rumové slzy, prohlásila, že je debil. A víckrát s ním nikam nejede.

„Každé vánoce se vzpomínka vrací. Mám pocit, že se to stalo včera.…“
Schovávali jsme se v opuštěném domě. Dva cizinci, které náhoda svedla dohromady. Byli jsme na jedné lodi, alespoň v tu chvíli. Venku se ozývala střelba. Trvalo to hodiny.
Vstal a vyhlédl ven. Ulice byla prázdná. „Můžeš jít. Čistý vzduch.“
Stála jsem vedle něho. „A ty?“
„Já půjdu zadem. Mám ještě nějaký úkol. Ale neboj. Další vánoce se zas sejdeme.“ Mlčky jsme se na sebe dívali. V očích se něco zalesklo… Pak mě políbil na tvář a vystrčil na ulici.
Už nikdy jsem ho neviděla. Ale každé vánoce čekám.

,,Maminko, řekni, proč je v moři tolik potopených a rozbitých lodí?"
,,To víš Aničko, dlouhá léta lidé válčili a spousta bitev se odehrála na moři a v bitvě se rozbily a potopily, ale úplně nejdříve, když se lodě teprve vymýšlely, hodněkrát se to nepovedlo a loď se prostě potopila."
,,A co ti námořníci na nich?"
,,Nooo spoustu jich zachránili ostatní a hodně jich odplavalo zpátky na pevninu."
,,Ale paní učitelka nám to ukazovala a těch lodí je fakt hodně. Jako by ještě každý námořník nějaký další vrak naplakal, když plakal pro svojí potopenou loď, plakali viď?"
,,Ano, Aničko, určitě ano..."

"Kapitáne! Stala se mi hrozná věc!"
"Zatraceně, Jerry, cos zase proved! To za mnou budeš pořád lézt jako mořská želva?!"
"Ne, pane, já jen myslím, že... že jste tu nejzkušenější..."
"To teda jsem! Když ty sis plaval v mámině břiše, já zápasil s kosatkou o mrtvýho tuleně!"
"Mně je to fakt trapný, ale..."
"Ježiš tak už se vymáčkni!"
"No to se mi právě stalo... a vyčůral jsem zlatou rybku."
"Jen počkej, až začneš plakat rum."
"Já zásadně nebrečim! Jsem tvrdej chlap."
"Plakat budeš! Až začneš kadit mořský ježky."
"... To vysvětluje, proč, když měl včera Ben mořskou nemoc, tak zvracel chaluhy..."

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.