DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Potřeboval vstoupit do armády. Utajit svou jinakost. Nemohl být bez vody, takže námořnictvo bylo jasnou volbou. Kdysi dávno věřil, že námořníci jsou tvrdí chlapi a nepláčou. Námořníci byli tvrdí chlapi, ale plakali. Ne rum, ten jen vychcávali z boků lodí.
Jednoho dne zběhl, vrátil se na Rýn a snažil se zapomenout. Jenže nikde nebylo bezpečno. Tátu před lágrem zachránil, ačkoli ne z dobroty srdce. Sebe zachránit nedokázal. Správně mu patřila kulka, ale ta ho zabít nemohla, tak čekal na provaz. Pak přišel trestný prapor.
A vědomí, že neexistují nadlidé a plebs. Protože všichni pláčou. A všem z očí kanou slzy.

Bylo mi od začátku jasné, že po mně chce peníze. Prej starej dobrej kamarád námořník! Začal mi hned vysvětlovat, jak to má teďka těžký, když přišel o práci. Unaveně jsem vyslechl jeho historky o tom, jak nikdy moc nepil, je osamělým vdovcem a teď mu ještě zemřel papoušek. Rum z něj byl cítit na sto honů. Měl jsem toho dost.
"A co že se tak, milý pane, motáte? A ty zarudlé oči..."
"Ježkovy zraky, žádnej pán, jsem Miloš! No a zarudlý voči... dyť ti říkám, že mi zemřel papoušek, tak ho voplakávám!"
"A pověz mi, Miloši, pláčou snad námořníci rum?"

Napiju se a rozkašlu.
„Kdo si dá hlt z téhle kouzelné flašky, je náš!“ kapitán mě plácá přes ramena a strašlivě se chechtá.
Kocábka se jmenuje „Plačící Mary“, a ač vypadá starobyle, působí bytelným dojmem. Nastoupím jako kuchař, těch je prý nedostatek. Může se vyplout. Kapitán mi udělí jen několik rad: posádka má ráda cibuli a rum.
Když cibuli, tak cibuli, co bych jim nevyšel vstříc.
Krájím zeleninu, oči štípou a pak přichází ostrá bolest. Řvu. Místo slz mi po tvářích stéká kouzelný rum.
Od té doby krájím cibuli poslepu, zavírám oči před bolestmi jiných a necítím s nikým soucit.

Samuel nesnášel svou práci. A ještě více nesnášel toho idiota, který vymyslel, že bude dělat strážného Anděla bandě opilých námořníků.
Vzápětí se opravil, samozřejmě, Bůh není idiot. Ani Osud.
Jenže loď se divoce houpala na rozbouřených vlnách, paluba byla kluzká a hrozilo, že každou chvíli někdo spadne do moře.
Samo o sobě by toto bylo jednou velkou katastrofou, jenže ti idioti vypili už druhý sud rumu a nebezpečí celé situace si ani neuvědomovali.
Samuel to nechápal. Byl zatvrzelý abstinent.
I když teď by se skoro taky napil.
Protože ti idioti právě začali zkoumat, zda jim rum poteče z očí.
Vidličkou.

K rozluštění té pitomé mapy nebyl ani o píď blíž. Ale na lodi (i když to nebyla Černá perla), se zásobou rumu (i když menší, než si představoval) a s Elisabeth (i když ta vytrvale ignorovala jeho narážky) se Jackovi situace jevila o dost radostněji.
„Jsi beznadějný ožrala,“ zamračila se Elisabeth a zkusila mu vytrhnout flašku z ruky.
„Říká ta, co mě dvakrát přepila…“ zašklebil se Jack a mohutně si loknul.
„Já umím pít s mírou,“ bránila se, „zato tobě rum za chvíli poteče i ušima.“
„Nebo očima,“ zkusil nasadit zkroušený výraz. „To když mě tvoje krutost a necitelnost rozpláče…“

Dnes je neústupná. Aťsi maják zhasne, po rozednění cestu najdeme. Ona bude stát po mém boku, tak jako kdysi.
Přístav v Eldalondë je této noci prázdný, všechny lodě vypluly na záliv. Opodál královské flotily se na vlnách kolébá malý bílý člun.
Skasal jsem plachty. Dělíme se o dalekohled.
To ona vidí, jak Vardamir vystřelil hořící šíp. Když se znovu podívám já, je klidná tvář našeho syna už zastřena plameny.
Odepnu tětivu a skloním hlavu. Těžká rána pro starého muže.
Dešťová kapka? Překvapeně vzhlédnu k jasné obloze.
Bludná hvězda stojí v nadhlavníku. Zvednu ruku k pozdravu.
Jak rád bych mu odpověděl.

Jak může brečet někdo, kdo nemá city? Nad tím přemýšlela dívka celou noc po tom, co námořník, který ji použil pro své potěšení, odešel. V jeho očích zahlédla stopy slz, ale nebyla si jistá, jestli si to třeba nevymyslela.
Další den se vše opakovalo, ale tentokrát jí předtím dal nějakou bílou tabletku, která údajně měla trochu pomoci od bolesti. Nechápala, proč jí ubližoval, a přitom jí žádnou bolest způsobil nechtěl.
Poslední den s sebou vzal lahev rumu, aby necítili žádnou bolest – ani jeden z nich. A přesto plakal. Při posledních polibcích cítila hořkost lihoviny, se kterou si jeho pláč spojila.

„Saturnine!“
„Ano, pane? Přejete si dolít čaj, pane?“
„Saturnine, proč je v mé kajutě mokro?“
„Už přibližně čtvrt hodiny se potápíme, pane.“
„Potápíme?! Jak je to možné?!“
„Už víme, proč byla loď tak levná a proč nám ji předchozí kapitán nechtěl předem ukázat.“
„Saturnine, tady jdou žerty stranou! Jak daleko je nejbližší země?“
„Asi tři kilometry, pane.“
„Díky bohu, kterým směrem?“
„Dolů, pane.“
„Co budeme dělat?!“
„Myslím, že právě nastal pravý čas panikařit.“
„To nemůžeme vůbec nic udělat?“
„Nic není třeba dělat, před chvílí jsem nafoukl záchranný člun ze svého batohu. Myslím ale, že nemusíme spěchat. Dáte si ještě čaj?“

"Bal se. Večer vyrazíme."
"Už sem se nemohla dočkat."
"Ty ne."
"Počkat, cože?"
"Náš kontakt měl jedinou podmínku. Žádné ženy. Nikam nejdeš."
"To teda ne. Jdu s vámi."
"Ne, nejdeš. Stejně by ses nám akorát pletla pod nohy."
"Bratře! Řekni něco. Přeci nebudu jenom..."
"Má pravdu, Bianco, bude lepší, když zůstaneš tady. V bezpečí."
"Ale to přeci nejde. Musím jít s vámi."
"Odpověď je stejná. Můžeš se klidně ptát jestli námořníci pláčí rum. Bude stále stejná."
"Sestro, uklidni se. Všechno bude dobré."
"Nic nebude dobré!"
Těžké kapky jí uhodí do tváří, když vyběhne ven.
Smývají strach a bolest.
Skrývají pláč.

Otec Jack nebyl nejlepší společník. Fráze, naučené před fiaskem se třemi biskupy, odmítal používat a opět se omezil na klasické „chlast!“, „holky!“ a „nasrat!“. (Povídat si s ním dokázal jen otec Dougal, kterého to bavilo opakovat.) Jackova slovní zásoba byla širší, avšak žánrově omezená („ouzo“, „Tatranský čaj“, „Stará myslivecká“, „Námořníkovy slzy“, …). Otce Teda napadlo, že mu slovník rozšíří. „Vyjdeme z toho, co zná,“ uvažoval, „a postupně slova přidáme.“ Brzy otec Jack uměl již některé barvy („zelený chlast“) i názvy věcí („holky u tyče“). Když po roce sestavil první vlastní větu („Pláčou námořníci rum?“), nemohli Ted s Dougalem potlačit slzy dojetí.