Na krásném modrém Dunaji

„Odpoledne na mě pak zaútočil váš manžel,“ dodala Greta s lehkostí sobě vlastní k výčtu menších i větších životních událostí.
Wilhelm se důstojně a nenápadně přidusil čajem. Hraběnka počastovala mluvčí pohledem, který přesně vyjadřoval, co si myslí, a zároveň tuto nepříjemnou skutečnost umně skrýval. Zbytek společnosti pochopil, že padlo něco nepřípustného.
„Zaútočil čím?“ promluvila konečně hraběnka. Striktně. Konverzačním. Tónem.
„Cigaretovým kouřem. Věřili byste tomu?“
„Ach tak.“ Dvě slova platná souvětí. „Zbraň civilizovanější doby.“
Pousmála se.
Vteřiny plynuly.
Pod oknem projela drožka.
Pak na stole v salónu přistál šálek kávy.
„Nebudu vás už déle zdržovat.“
Některé věci by neměly nikdy zaznít.

Schůzka nedopadla právě podle jejích představ, ale skutečný obchodník se s neúspěchem dokáže vypořádat. A ona byla obchodnice, stejně jako její manžel a jeho otcové před ním. Proto kráčela svižně, s hlavou hrdě vztyčenou.
„Slečno Greto!“ Známý hlas ji přikoval na místě. Otočila se.
Na rohu ulice pokuřoval hrabě Miklós Karóly ve vší své kráse. Z úst vypouštěl dokonalé kruhy dýmu.
„Už dvacet let nejsem slečna. Mám devět dětí,“ ohradila se.
„Ty tady s tebou ale nejsou, nebo ano?“ zapředl a vykročil k ní. Černé oči mluvily o prohýřené noci.
„Nepřibližujte se!“
Odplivl si. „Tak mi nerušte moje kruhy, madam!“

Milá Beatrix,
konečně usedám ke kalamáři a peru a píši Ti pár slíbených řádek – bohužel opravdu jen pár, každou chvíli odcházím na schůzku s baronem A. G. Jistě chápeš, že tak zásadní obchodní příležitost je takřka zázrakem!
K situaci Wilhelm – mělas pravdu, úplná Sodoma Gomora! Vůbec nechápu, jak bratr v tak hříšném prostředí může žít. Což mi připomíná, mám Ti sdělit, že jsi asi tak za půl roku zvána na křtiny. Zdraví také pan Stern (okouzlující mladý muž, nemyslíš?).
Opatruj se.
Líbá Greta
P.S. Do Vídně včera přijel ten příšerný Maďar. To nevěstí nic dobrého, mysli na má slova.

Suverénně nakráčel k jídelnímu stolu. Posadil se a významně pohlédl na Wilhelma. Wilhelm seděl schován za novinami a vyzývavé záblesky v Alexandrových očích ho tudíž nechávaly chladným.
„Něco po tobě chce,“ poznamenala Aneta od snídaně. Vystrčil hlavu.
„Nechám si narůst vousy,“ prohlásil Alexandr.
„Ano?“ zvedl Wilhelm obočí.
„Ano,“ přisvědčil zaraženě.
„Jdu do kanceláře,“ dodal po chvíli a konsternovaně se zvedl.
„Chci polibek na rozloučenou,“ protáhl Wilhelm. Aneta se rozhodla věnovat situaci zvýšenou pozornost.
„Proč právě dnes?“ otázal se Alexandr podezřívavě.
„Chci ti dopřát poslední radost, než se necháš zarůst.“
Aneta se rozesmála a Alexandr zrudnul.
Okny se prodírala zlatavá prasátka.

Hudba doznívala, jak hudebníci zavírali víčka. Za několik hodin se město probudí. Zatím je neobvyklé ticho, skoro jde slyšet šumění řeky. Ale možná je to jenom tichounké bublání ve sklenicích od šampusu.
Jako poslední tančí Alexandr a Aneta, zlehka se pohupujíce po parketu. Od okna je pozoruje soudce Sternbach a pro jednou nehodlá mizet.
„Tak se vám to podařilo,“ vynoří se ze stínů pomaloučku mizející noci hlas hraběnky. „Máte všechno. Závidím vám, milý příteli.“ Usměje se a políbí ho na tvář. Pak odpluje, jako se předtím objevila.
Valčík utichne a tanečníci zamíří za ženichem. Protože každý pořádný příběh končí svatbou.

Kráčeli ulicemi Vídně a stejně jako všichni vzdělaní lidé hovořili o římském právu. Kdyby je někdo míjel, nevěděli by o tom.
V salónu čekala Beatrix, oděná v oceli. Zorničky se jí rozšířily, když kromě Anety spatřila i Alexandra. „To nemyslíš vážně!“ Povstala z pohovky jako anděl pomsty a úsečně vyzvala bratra k rozhovoru.
Oba zůstali, zatímco Beatrix byla tažena ze dveří. Hádali se krátce a nesmírně tiše, asi jako zrnka prachu mezi knihovními policemi. Pak se Wilhelm vrátil.
„Co se stalo?“
Pousmál se, smutně a unaveně. „Sestra se emancipovala. Ostatně soudím, že již bylo na čase.“
Toho večera zůstali sami.

Na břehu jezera stávalo sídlo uherského hraběte. Ten měl dceru Alžbětu. Byla krásná a laskavá a nemohla se nabažit procházek kolem nekonečných vod jezera. Ty ji každou noc na oplátku konejšivě zpěvem větru tančícího na vlnách ukládaly ke spánku. V těchto vodách ale žil také vodník, který se rozhodl, že se s Alžbětou ožení, a jednoho večera ji unesl pod hladinu.
Krásnou komtesu už nikdy neviděli, ale rákosí a lekníny si za jedinou noc prorazily cestu ven z vody až k hraběcímu sídlu. Povídá se, že se tak mladičká dívka naposledy loučila s rodiči. Dlouhá rákosová stezka tam roste dodnes.

Potkali se mezi dveřmi. Pozval by ji dál, kdyby se už nepozvala sama.
Seděli vedle sebe na pohovce na nohách ve tvaru lvích tlap. Pokojem se rozléhal tikot neviditelných hodin.
„Potkala jsem vaši sestru. Tvrdila mi, že vám ubližuju, když neodpovídám na vaše dopisy. Chtěla bych odpovědět. Přišla jsem si pro dopis.“ Za oknem se opět začínaly honit vločky.
„Proč jste odešla?“
„Protože jste mě nepotřeboval. Ani jeden z vás mě nepotřeboval. Nezůstávám tam, kde nejsem chtěná.“ Byla věcná až do umdlení.
„Jak vás to jenom mohlo napadnout?“ Poprvé se na sebe podívali přímo.
Za oponou bílé ožívaly pouliční lampy.

Byla skutečnou dcerou své matky. Za dvacet let přečetla víc knih než leckteří lidé za celý život. Mluvila několika jazyky a hlásila se (zatím nenápadně) k ženskému hnutí. Nikdo by ji nepodezíral, že je hloupá.
Přesto se hloupě zamilovala. A přála si, aby byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že zůstane sama.
Neodpovídala na jeho dopisy, rovnou je pálila.
Byl muž, nikdo by ho nepodezíral, že je hloupý.
Přesto se hloupě zamiloval. A přál si, aby on byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že nezůstanou spolu. Sami.
Oba milovali téhož muže. On se mezi nimi rozhodovat nechtěl.
Wilhelme! Alexandře! Aneto!

Taneční sál praskal ve švech a páry vířily dokola, jako by létaly. Soudce Sternbach s hraběnkou Karóly se vymanili ze soukolí tanečníků a mířili ke stolům.
„Nemusím vám připomínat, jak dlouhý může být trest,“ zašeptala. Mohla stejně dobře křičet.
„Deset let,“ odvětil bezvýrazně.
„Dřív jsem vás jen popichovala, ale teď už se oženit musíte,“ sykla s tváří dokonale dekorativní. „Řeči se šíří.“
„Jaké řeči?“
„Zatím žádné. Ale přijdou. Přivedl jste na ples svého chlapce, proboha živého!“
Hlas nezvýšila ani jednou a nikdo nezachytil víc než osamocená slova. V celé místnosti nebyl jediný stín mimo těch za okny. Přesto se setmělo.