Na krásném modrém Dunaji

Prošel dobrým paterem vrat a dveří, z paměti na vlasec lovil hesla. Z Bible i z Ovidia, slovíčka i korálky hexametrů. Po nejistém Odi et amo vstoupil do ráje svobody a sodomie.
Všechno se zrychlilo po první plné sklenici pelyňku, fenyklu a anýzu.
Odchází s mladíkem s modrýma očima. Líbá ho, je hrubý a chutná úplně jinak.
„Jdi si po svejch.“ Jeho partnera kdosi odtáhne stranou. Nad sebou zaslechne Navrátila. „Alexandře, neblázni. Litoval bys toho.“
Neprotestuje a před pomatenýma očima má jenom jeho. Svého muže. Rozpláče se jako malý kluk. V ráji svobody a sodomie. Uprostřed noci, v čase hesel.

Bylo pravé poledne a maličká se chystala na první spatření labutí na Dunaji.
„Je to snad i tvoje dcera!“
„Není. Jsem pro ni cizí a mělo by to tak i zůstat.“
Nevěděla nic o tom, co se děje dospělým, ale křik v salónu, kde se obvykle mluví tak měkce, ji polekal.
„Nemůžeme si hrát na rodinu mezi lidmi! Probuď se! Nejsi nedotknutelný!“
Prásknutí dveřmi. Ticho jako napětí před dopadem prstu na klávesu. Aneta nahlédla opatrně dovnitř – bála se, co uvidí. Byla bílá jako labutě na Dunaji. Její muž cítil to všechno, co se dělo. Pak kulisu doplnila kakofonie dětského pláče.

Nenápadným členem soudcovy domácnosti byla paní Kantůrková, hospodyně. Soudce ji získal spolu s kuchyňským vybavením – nedala se odbýt. Její talenty ležely ve vaření, pečení, uklízení a štupování ponožek. Také dokonale ovládla umění předstírat, že neumí německy, nevidí a neslyší. Pocházela od Zlína, kam posílala peníz, koláč i slovo třem nemanželským dětem, v hříchu byla tudíž zběhlá a nějaká ta chlapská líbačka ji vedla pouze k nápadu podělit se o tipy v oblasti techniky jazykohry.
Byla tak zásadní osobou, že se stala samozřejmou. A pak najednou odešla. Poslední hrdinka v oblasti péče o domácí krb.
Soudcova domácnost se ponořila do chaosu.

Svět se otřásl, když se otevřely dveře kavárny. Hraběnka vzhlédla od čokoládového dortu a udiveně nevložila zmiňovaný hřích do úst.
Po druhém otevření dveří vešla Aneta. „Wilhelm nedorazí. Nechala jsem ho doma.“
Usedla a v hraběnčině tváři zapátrala po odpovědi. Pak si odkašlala.
„S dítětem?“ Tón aristokratky naznačoval zákaz odklonu od tématu. „Neříkala jste, že má jmenovkyně právě začala korzovat po podlahách?“
„Všechny cesty okolo nábytku budou pokořeny,“ odvětila pyšně. „Alexandr jí říká regina viarum. Wilhelm ho v tom ještě podporuje!“
Povídání o maličké bylo snadné. Otázka z předhovoří se ale stále vznášela kdesi nad ornamentálními šálky. Kdo vstoupil první?

Přes svou roztěkanou osobnost shledávala neodolatelným řád daný čísly.
Nacházela zvráceně intelektuální zálibu v rozpočítávání, sčítání i násobení.
Bylo něco půvabného na dělení jednotek do dokonalých skupin.
Někdy to možná malinko přeháněla...
První batalion
Margareta, Wilhelmina, Beatrix. Všechny už skoro na vdávání a všechny naprosto paličaté.
Druhý batalion
Hedvika a Hugo (dvojčata), Frieda. Nevyzpytatelné jádro domácnosti.
Třetí batalion
Julius a August (dvojčata – Pane Bože, proč jsi mě opustil?! Za to je pojmenujeme podle pohanů!), Johana. Princezna a velcí bratříčci.
Když si uvědomila, že čeká další, modlila se o jedno nebo o tři. Protože ani dětská prvočísla se nijak dělit nedají.

Drožkou to hrklo a individuum uvnitř zamručelo. Je příliš brzy! Venku je příliš Vídeň!
Kočí otevřel dvířka, osoba se prosmýkla a vstoupila na známou půdu. Drožka odklusala.
Nora se rozhlédla po tiché ulici a zaškaredila se na karyatidu. Zírala na ni a potutelně se usmívala. Zatracení němí pozorovatelé. Sedla si na okopaný kufr a zapálila si cigaretu.
„Tohle je tvoje dílo, co?“ sykla na šklebící se ženu na fasádě. Zpoza rohu vyšla distinktivně mužská silueta. Mladík zaváhal, než kývnutím zastal svatý obřad pozdravu. Lepší němí lidé než kamení, pomyslela si a kývla na oplátku. Usmál se a pokračoval v cestě.

„Už zase odchází za tmy.“ Pátravě následoval obrys Alexandra mizícího mezi hranicemi noci a rána. „Něco se mu může stát.“
„Sám jsi vzhůru,“ odvětila jeho žena nejlaskavěji, jak bylo v danou hodinu možno.
„Jen protože už zase odchází za tmy.“ Aneta si povzdechla. „Copak by nestačilo časné ráno? Po společné snídani jako rodina?“
„Určitě se nic neděje,“ řekla v polospánku, vzala ho za ruku a položila mu hlavu na rameno.
Určitě se nic neděje, znělo místností a jako ozvěna se odráželo od stěn.
„Nic se neděje,“ zkoušel tu myšlenku v ústech. Chutnala trpce. Co když...
Všechno je příliš velké slovo.