Na krásném modrém Dunaji

„Zásadně neschvaluji fyzické násilí,“ odpověděl k fyzickému násilí zřejmě zcela svolný a připravený Wilhelm.
„Ale?“
„Zakončil jsem větu tečkou,“ zvedl obočí soudce. „Nikdy jsem fyzické násilí nepodporoval a nikdy jsem jej nevyhledával. Nemusím být šlechtic, abych věděl co je proti dobrému vkusu a slušnosti.“
Alexandr souhlasil s každým slovem, přesto ho představa fyzického boje v podání jeho Wilhelma nikterak neodpuzovala.
„Co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat,“ zapředl Alexandr, ignoruje na okamžik vážnost situace a fakt, že se nachází na půdě soudního dvora.
„Naznačujete, pane, že jsem starý?“
„Zakončil jsem větu tečkou.“
Soudní dvůr viděl věci dosud neviděné.

Bylo jí patnáct let. Rozhodla se, že odjede na ples. Přes zákazy, navzdory výkřikům, výhrůžkám a slibům. Pojede na ples do Vídně. Za matkou. Nebude mládí trávit zavřená v krásné pevnosti u jezera.
Oblékla si své oblíbené modré šaty a napsala telegram, který nikdy nikdo neodeslal. Chtěl si jen promluvit, chtěl ji přesvědčit, aby nejezdila. Pohádali se. Stála u okna.
Každou noc měl před očima svou malou holčičku, ty její zelené oči. Vyděšené, zrazené. Ten obraz se mu v mysli míhal v nekonečných smyčkách.
On nechtěl. On by nikdy... Nezabil by.
To jedna z bestií zavřená uvnitř něho. V bestiáři.

Stáli nad kolébkou.
Pozorovali spící nemluvně.
"Má vaše oči," pronesla hraběnka ke svému dlouholetému příteli.
"Podle čeho soudíte? Přeci jen je má zavřené," zeptal se pobaveně.
"A váš zamračený výraz," dodala klidně. "Závidím vám, příteli."
Soudce mlčel. Ve vzduchu viselo nevyslovené jméno jejich dcery.
Nedokázal se hraběnce podívat do očí.
Dítě se s pláčem probudilo. Hraběnka se naklonila nad kolébku a vzala nemluvně do náručí.
"Ačkoliv," pronesla s potuteleným úsměvem. "Jsou věci, které mi neschází. Potřebuje přebalit," dodala a vložila vyděšenému soudci dítě do náručí.
"Oproti vám nemám z mládí praxi. Předpokládám, že je na čase to změnit," pronesl soudce.

Po intelektuálním vyznání lásky chvíli seděli příliš blízko i příliš daleko od sebe. Neobvykle plaše na něj pohlédla s němou otázkou. Vlastně s několika. Tucty.
„V románech obvykle následuje vášnivá scéna,“ řekne konečně ona a skoro se nezačervená. Soudce se zatváří a Aneta se rozesměje. „Vy romány asi moc nečtete.“ Konstatování.
„Nikdy jsem nerozuměl vášnivým scénám. Dospěl jsem k názoru, že si je romanopisci vymýšlejí.“
„Jste zvláštní.“ Usmála se na něj tak, jak se milující na milované usmívají po tisíciletí. „Proto jsem si vás vybrala.“
V románech se obvykle k prvnímu polibku schyluje měsíce, ve skutečnosti to bývá i delší.

Mohl to být perfektní okamžik, ale Wilhelm měl hlavou plnou starostí. Leželi všichni tři na posteli, z jedné strany k němu byl přitulený Alexander, z druhé Aneta, která tiše podřimovala.
"Spi už, je pozdě," zamlumlal Alexandr ospale. "Cítím tě, jak přemýšlíš."
Ale Wilhemova mysl se zaobírala tímto problémem a nechtěla ho pustit.
"Měli bychom koupit větší postel. Tohle už začíná být nepraktické," zašeptal. "Jenže kde takovou postel sehnat, aby se lidé netvářili podezřívavě?"
To vzbudilo i Anetu. "Ty máš ale starosti," zasmála se. "Asi jsme tě předtím málo unavili."
"Navrhuji to napravit," souhlasil Alexandr, který byl náhle mnohem víc čilý.

„Pak dvě hodiny učeně rozprávěli...“ – zarazil se – „o banánech? Cože?“
„Ovoce z tropických krajů,“ konstatoval suše nejšedivější entita v místnosti. Stolní lampa byla zajímavější než on.
„Já vím, co je banán!“ vyštěkl hrabě a vztekle odhodil úřednicky vyhlížející slohu na stůl. „Dal jsem vám tak jasný tip! Sodomita přímo na právnické fakultě. Peleší se se soudcem! Narušuje morálku celé společnosti. A vy mi přinesete banány?!“
„Měl jste si najmout novináře, aby vám napsal, co si přejete číst.“
Navrátil se k němu naklonil.
„Ten člověk v rohu – neotáčej se – je tajnej. Mluvme třeba o banánech.“
Jejich debata byla plodná.
Velice nenápadná.

Topil se v knihách. Ušima mu běhaly termity, mozek mu provrtávala Digesta, před očima mu substantiva požírala adverbia a adjektiva partikule. Nic nedávalo smysl.
„Nic nedává smysl!“
„Kvůli tomu nemusíš křičet,“ odvětila výkřiku zoufalství Aneta. „Překlad jsem ti mimochodem včera položila na stůl.“
Alexandr zasypaný vědomostmi dávných advokátů zbystřil. Wilhelm vědomostmi sršící až hrůza se zatvářil podezřele.
„Já tady umírám!“ zadeklamoval ciceronsky. „Jak můžeš být tak krutý?“
„Wilhelme,“ zakroutila hlavou Aneta.
„Těžko na cvičišti...“
„Jdu do hospody,“ odsekl Alexandr zhrzeně. Odkráčel.
„Někdy zapomínám, že vyrostl v Praze.“
S napůl hranou rozhořčeností kráčel ulicemi. Ze stínu se odpojil jiný. Sledoval ho.

Blížilo se k poledni, když se hrabě vrátil z objížďky panství. Služebná ho poslala do jižního salónu.
Na stolku se kouřilo z čerstvě upečeného mazance. Podle aroma v něm bylo nadmíru rumu. Už se ho nemohl dočkat. Jeho žena seděla v křesle u okna. Vedle okna viselo cosi. Zarazil se.
„Kdy jsi koupila tuhle mazanici? Doufám, že alespoň nestála jmění jako ten příšerný hadr na zeď. Co si– “
Během proudění vyčítavých slov vstala a přišla těsně k němu. S tajemným úsměvem, který ho znepokojoval.
„Drahý, jsem těhotná.“
Zarazil se uprostřed věty. Mazanec i ta pitomá mazanice najednou postrádaly jakýkoli smysl.

Ven vyběhl ještě za deště. Dlouhé chvíle stál zíraje na šedé nebe.
„Myslí si, že mě mají v hrsti! Ubožáci.“
Největší chlap z nich ze všech je sladká, sladká Greta. Ale ani ona si na něj nepřijde.
Co na tom, že musí zůstat ve Vídni? Místo nikdy nebylo důležité. Přijel sem pro svoji nevěrnou ženu. Možná i pro její peníze. Ona a dukáty jednou jsou. Může ji mít i ve Vídni! Bude ji mít! Když nemohl mít Erzsébet, bude mu stačit Karoline.
S novou sebedůvěrou a strašidelně širokým úsměvem mávl na projíždějící drožku. Na tu ještě peníze měl. Rozjela se.

Minuty a vteřiny se táhly jako karamel na tyči.
„Déšť uklidňuje,“ poznamenala hraběnka, snad aby se vysmála všem dokolečka opakovaným větám.
„Už by tady měla být,“ ozval se Alexandr s pohledem upřeným na kukačky. Další věta neprobouzející touhu po odpovědi.
Ozvalo se zaklepání. Za okamžik dovnitř jako velká voda vpadla Greta.
„Tak?“ zmohl se Wilhelm na jediné slovo.
„Obávám se,“ protáhla se špatně hranou lítostí v hlase, „že váš choť bude ještě nějakou dobu chodit po vídeňských ulicích.“
Hraběnka povstala do plné výše. „Má drahá, jste tak nádherně zlá. Nejste nakonec Wilhelmovým dvojčetem?“
„Bylo mi potěšením,“ odvětila s úsměvem.
„Děkuji.“