Něžná realita

"Představ si, holka, že máš dvojnici, prý z Indie. Ale že mají drzost jí pojmenovat stejně jako tebe. Tohle by se za našich časů nestalo. Pamatuješ, když nás sestavili a pak poprvé zažehli motor? Pamatuješ na první kolečko po dvoře? Na mne si tajně sedl kluk, co mi měl vyleštit řidítka, to bylo číslo. A když jsem pak jezdila s panem inženýrem Janečkem po malých silničkách, abychom neprozradili moje nová ložiska. Jó, to byly časy. No a teď mi tady píše sestřenice, že tam mají novou fabriku a tam vyrábí další sestřičky. Tyhle novoty. Určitě nebudou tak spolehlivé jako my."

Pan Veverčák byl zasmušilý. Paní Veverčáková totiž čekala další potomky. Ne, že by si nemohl dovolit živit další krky, děkuji pěkně, pana Veverčáka trápilo něco dočista jiného. Byl totiž študovaný inženýr, a právě teď se zaobíral praktickou matematikou.

Paní Veverčáková je náročná žena, a jestli to tak půjde dál a k jejich 8 potomkům teď přibudou další tři, a pak třeba ještě dvakrát tolik, budoucnost se nejevila nijak růžově.

Možná by přece jen měl zajít za starým dědou havranem a požádat ho, aby mu půjčil dudlíček. Veveřicům to pomohlo a pan Veveřica se svěřil, že je paní Veveřicová mnohem spokojenější.

Pusť mě dovnitř!
Mňáááááu!
ŠKRÁB
No to je dost. Vím, že tě můj podpis na dveřích štve, ale kdyby jsi pohnul, nemusel tam být.
A tady v botě máš myš, ať máš co k snídani.

***

Teď nemám na mazlení chuť, musím koukat z okna. Dej mi pokoj!
KOUS

***

Spím, nevidíš? Tak jo, tady si sedni, ale je to můj gauč, jasné? Hlavně můj.

***

Otroku, tobě není dobře? Jseš marod a bezmocnej. Hmmm, tak to nikam nepůjdeš, chi. Tak já si k tobě vlezu. A pusť mě pod peřinu přece! Aha, tady tě to bolí, tak já ti to vypředu.
PURRRRR

Byli kamarádi od malička, co jejich paměť sahala.
Hráli si spolu, dováděli, zlobili a usínali spolu stuleni k sobě.
A pak začala Bella trénovat.
Pokaždé tak strašně plakal, když ji odváželi autem, že ho začali brát s sebou. Pepa byl neskonale šťastný.
Časem se směl zapojit a zkoušet všechno to, co Bella. Líbilo se mu, že se všichni kolem smáli, byl veselá povaha. Postupně zvládl kladinu, tunel, proskok kruhem i slalom. Přihlížející se přestávali smát a začali mu hodně tleskat.
A dokonce se začal učit i disciplínu, kterou Bella odmítla.
„Dámy a pánové, tanec se psem předvede vepřík Pepa a…“

"Má mě rád..."

"...nemá mě rád..."

"...má mě rád..."

Bílé lístky se snášely k zemi a bílé šaty dívky s očima barvy jarní trávy zářily v odpoledním slunci. Ohlušující křik ptáků poletujících mezi stromy se v dívčiných uších skoro ztrácel v porovnání s překotným tlukotem jejího srdce, které s každým odtrženým lístkem poskočilo.

"...nemá mě rád..."

Cítila, že se bojí květ otrhat celý. Že přece nelze unést tíži nesprávného výsledku. Vždyť on je tak úžasný a ona... je jen ona.

"...má mě rád..."

Jeho úsměv rozsvěcel celý svět a v jeho objetí by dokázala žít i zemřít.

Má ji rád?

Rozděl se a panuj
Bližního svého koláčema láduj
Jeho lásku v srdci skladuj
A vyráběj z ní freshe
Neboj, nic ti neuteče
Bacha na tý střeše
Už to má sto slov?
Asi ne
Ze střechy skoč a leť
Na výlet
Kolem světa
Uvidíš kolik krásy tu je na každou ohavnost
Smůla následuje pochybnost
Směj se smutkem a breč radostí
Je to lepší bez těch starostí
To jsem ti zas řekla moudro, co
Nikdy jsi tu nechtěla být
Hlavu vzhůru
I s tím se dá žít
Je to jako kouzlo, ten duben
Ještě rok a zase tam budem
Tak pa, drablátoři

"Lorde Edwarde, potrebuji si s vami promluvit. Jde o rozmluvu prisne duvernou."
“Ale jiste, Lorde Davide, promluvime si mezi sesti ocima zde v budoaru.”

Oba Lordi si nasadi monokl.

"Lorde Edwarde, co rikate na tyto dagerotypie Lady Alice? Vskutku rozkosny kousek, nemyslite?"
"Zajiste, Lorde Davide, kompozici se neda nic vytknout. Snad jen jeji vyraz, zda se mi ponekud strojeny."

Vzdaleny hlas:
"Vase Lordstva, je prostreno k veceri!"

"Prosim, Lorde Edwarde, az po Vas."
"Az po Vas, drahy Lorde Davide."

Jejich Lordstva odlozi monokly.

Eda s Davidkem utikaji do kuchyne. V loznici po nich zustaly jen dve stare poskrabane brylove cocky.

Jestlipak uhodnete, jakyho pejska mam doma. :D

Na domaci hodine anglictiny.

"Kamile, jak se rekne: Jaka je tvoje adresa?"

"Nevim."

"Ale no tak, trosku se snaz, vcera jsme si to opakovali."

"Nevim, ja si to proste nepamatuju."

"Tak znovu. Jaka je tvoje adresa? Doslovny kostrbaty preklad je Co je tvoje adresa? No, co se rekne jak? W... Wh..."

"Nevim."

"What. Opakuj po mne: what. What. No tak dal. Je se rekne?"

"Nevim."

"Je se rekne is. A tva adresa?"

"Nevim."

"Your adress. Takze cela otazka bude?"

"Nevim."

"What is your adress. No a jak zni odpoved na tu otazku?"

S dokonalym britskym prizvukem:

"It is top secret."

Slunce barví nebe zlatem, purpurem a okrem a odráží se od vln moře, které šumí na pláži a vítr přináší jeho vůni.

Se sprškou oceánu ve tváři, sluncem v očích a větrem ve vlasech se ženou po pláži na koních.

On vidí ji, její měděnou hřívu, vlající šaty a radost, která vyzařuje z ní, i z běžícího hnědáka.

Ona vidí jeho, bílou košili a černého hřebce sálajícího energií.

Vidí sebe navzájem, jeden druhého, silná zvířata, písečnou pláž, mocný oceán, západ slunce.

Uhánějí. Smějí se. Milují se. Jsou šťastní.

Je to sen, který se nestal? Je to budoucnost? Je to vzpomínka?