Něžná realita

Kdo by netoužil uniknout přeplněnému rozpálenému městu i nesčetným starostem s prací. Málokdo si ale tohle přání splnil tak, jako bohatí Benátčané minulých dob.
Ve venkovských vilách plynuly dny poklidně. Elegantní vzdušné budovy chránily před horkem, zahrady lahodily oku. Malby s mytologickými výjevy i sochy bohů a nymf v parcích navozovaly iluzi vysněného ideálního světa.
Vzniklo jich mnoho, jedna krásnější než druhá. Stále poskytují hezké chvíle nesčetným návštěvníkům.
Jedna však už neslouží nikomu. Nenápadná ušlechtilá bílá budova blízko silnice. Okna jsou prázdná, zahrada zpustla. Jen sochy ve vysoké trávě ještě pohlížejí přes vodní příkop na pocestné, směřující za zajímavějšími místy.

Nedělní dopoledne ve Vídni. Čas na chvilku klidu a rozjímání.
Minoritský kostel je kouskem středověku v městě baroka a klasicismu. Na stěně visí velká mozaika Poslední večeře. To se hodí, jsou velikonoce.
Opodál socha krále Přemysla Otakara II. připomíná někdejšího pána Vídně a jeho nešťastný konec.
Tu udeří klávesy. Chrámem zazní nádherný soprán.
Zpěváci jen zkouší, přesto je to úžasný okamžik. Krásné zpěvy oslavují vzkříšení.
Náhle vysokými okny proniknou paprsky slunce. Barevné světlo se proplétá s jásavými tóny.
Sváteční chvíle.
Ale mše již začne. Hlasy dozní, poslední tón kláves se chvěje ve vzduchu.
Ještě dlouho bude doznívat v mysli posluchače.

Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Cestování. Od onoho památného června se dědeček doma spíše nevyskytuje. Na stará kolena zjistil, že si konečně může užívat.

Mám ruce umazané od barev a na stole se chechtají pestrokrásná vejce.
Žluté, oranžové, modré, zelené a tmavě červené.
Pět živlů, napadá mě.
Vedle vajec mazanec, venku mazanice.
Mráz, déšť, sníh a mraky šedě kontrastují se zlatou září slunce, které prostupuje oblohou a značí pozdní odpoledne.
Vždycky, když se slunce díva zpoza rohu, dělá mi to hroznou radost.
Zamávám mu, ono se na mě usměje.
Ptáci šílí, že prý už bylo teplo, co to má znamenat!
Velikonoce, já na to. Šílený duben, copak ho neznáte...
Mám to ráda moc a moc, jarní špit a sníh. Jako by padal pro mě.

Od dětství jsem byl vychováván k vedení rodinné obchodní firmy, čemuž se přizpůsobovalo i mé chování. Ve své první ženě jsem dobrý obchod neviděl, jelikož její rodina nedisponovala žádným majetkem. Jenže jako každý muž miluji moment, když mi má žena udělá večeři, uvařenou s myšlenkou na mne, a já se do ní s chutí zakousnu.
O to bolestněji jsem si později uvědomil, jak špatný obchod jsem udělal, když jsem odešel za ženou, která ony majetky slibovala. Více bohatství do kapes, více peněz, peněz, peněz!
Ovšem to největší bohatství, co žena může přinést do vztahu, je teplo domova, rodina a štěstí.