DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

"Konečně máme zadání letošního úkolu školní soutěže," ředitel si spokojeně zamnul ruce. "Je známo, že každou mapu lze vybarvit pouhými čtyřmi barvami tak, aby žádné dva sousedící státy neměly stejnou barvu. Ať naši chlapci prokáží, že tomu je skutečně tak!"
Profesor latiny si nesouhlasně odkašlal: "Omalovánky! Nejsou na to chlapci už příliš staří?!"
"Kdepak, pane kolego, kdepak! Ale můžeme jim dát podmínku. Dejme tomu rozsah třicet řádek textu plus jedna strana obrázkové přílohy. Souhlasí všichni? Výborně!"
Tvrzení se podařilo dokázat teprve pomocí počítačové techniky v roce 1976. Důkaz má 56 stran textu a 114 stran obrázků (30 na každé straně).

„Mami, a vezmou mě ještě do dětskýho koutku? Kája ze třídy říkal, že už jsme na to moc velký.“
„Neboj, určitě tam můžeš.“
„Tak jo. To jsem ráda. A kdy už tam budem'?“
Usměju se. Vzorný rodič by pro dítě určitě zařídil lepší program než pár hodin v úžasném dětském koutku uprostřed obchoďáku, ale snad mi společnost odpustí.
***
Co se…?
Byla rána?
Nebyla… silnice, ne… krev?
Co to?
Tlačí, něco…
Má maličká!
Musím jí pomoct!
Nějací lidé mě odtáhli pryč.
Zmatek.
Policie.
Hluk.
Záchranáři.
Unavené pohledy.
Pohledy na mě.
Rozpačité.
Nad nehybným tělíčkem.
Moje dítě, ty nikdy nebudeš příliš stará.

Rejsek s Žabákem si zrovna čistili zuby, když ten brýlatý vzal do ruky kelímek s vodou, zakřičel:”Válka!” a chrstnul jeho obsah na Žabáka. Ten se zamračil a pustil kohoutek na maximum.”Ty jeden!”
“Jiiinx!” vykřikli oba poté,co vyslovili sousloví ‘tvoje máma.’nastejno. “Jinx, Jinx, Jinx!” zopakoval Rejsek a Žabák byl nucen mlčet.
“Jéé! Zápasy v bahně!” zaradoval se Žabák, když zjistil, že přijela pouť. “Pojď!” vyzval Rejska. Ten na chvíli zaváhal a zamyslel se. “Nejsme na tohle všechno už moc starý?” Odpovědí mu byl Žabákův úšklebek. "Ty se bojíš, že tě převálcuju,viď?” “Tak to teda ne. Jdeme!”

Místnost byla potemnělá. Dvě postavy stojící naproti sobě na sebe zíraly upřenýma očima bez mrknutí.
„Tvoje moc se nikdy nemůže rovnat moci temné strany. Zničím tě tak, jako kdysi Jedie!“ chraplavý hlas prořízl ticho a změnil se v maniakální smích. Černovlasá dívka s širokým úsměvem na tváři se zakymácela ve vzduchu, oči stále bez mrknutí zafixované před sebe. Druhá postava, blondýnka se stejným úsměvem, vylétla do vzduchu. Její ztuhlé tělo s klepnutím dopadlo na lesklou zem.
„Výsosti,“ ve dveřích se objevila postava Mase Ameddy. „Guvernér Tarkin čeká na chodbě.“
„Doobře,“ sepnul ruce císař Palpatine a obě panenky smetl ze stolu.

U učitelského stolu začala postarší fyzikářka povzdechem.
„Nejsme na to už moc staří?“
Dnes jí to všichni odkývali. Mě žáci nakecali, že ve ventilaci proběhla krysa (což klidně mohla) a nechtěli si navzájem uvěřit, že si mění učebny, takže jsem lítal škole, jak hadr na holi.
Matikářka vyprávěla, jak se jí třída schovala pod lavice, takže je půl hodiny hledala. Další kolegyně rozbrečela prvňáky, když jim řekla, že mají za úkol dopsat písanku. Deset stránek denně, to zvládnou!
Nejlepší apríl si ovšem zařídil učitel biologie. V hodině chtěl ukázat obrázky, do vyhledávače napsal bobr a našel něco, co rozhodně nechtěl.

Jim se zhluboka nadechl.
Nemusel čekat dlouho. Spockovo obočí vylétlo nahoru v charakteristickém gestu.
“Jime, nejsem si jist, zdali jde o vhodný postup.”
“Ale Spocku,” zašeptal Jim, protože se právě nacházeli na nepřátelské lodi a mohl je záhy někdo objevit, “bude to zábava!”
Spockovo obočí se chystalo každým okamžikem odletět z jeho obličeje.
“Tvá a má definice zábavy se značně liší. Rovněž by se dalo polemizovat, jestli na podobné aktivity nejsme již moc staří.”
“Nikdy,” zašeptal Jim, chytl Spocka za ruku, ignoroval Vulkáncovo zalapání po dechu (které Spock samozřejmě později popře, ale Jim ví lépe) a vtáhl ho za závěs.

"Do postele, Honzíku!"
"Ale, babi..."
"Tak dost! Do postele, Honzo!"
"Ach jo."
V noci.
"Bleee... Babi! Já blinkám!"
"Dědo, pomoz nám!"
"Nejsme na to už moc staří?"
"Možná jsme, ale Honzík potřebuje pomoc!"
V devět hodin ráno.
"Honzíku, jdeme k lékaři."
"Tak jo!"
U lékaře.
"Mno, není to nic strašného. Když tak použijte nějaké léky."
"Děkujeme mockrát! Na shledanou!"
Cestou.
"Babi, nevíš, kolikrát denně máme brát ty léky?"
"Vlastně nevím, musíme se ještě vrátit!"
Znovu u lékaře.
"Á, to jste vy! Co potřebujete?"
"Omlouváme se, že rušíme, ale nevíte, kolikrát denně se mají brát ty léky?"
"Třikrát denně."
"Na shledanou!"

Auto nechal odemčené, klíč v zapalování. V křoví našel dubovou hůl, na opírání. Zakašlal a vyplivl krvavou slinu. Možná to ještě stihne, naposledy. Po tolika letech se vrátí do lesa.
Na druhý den viděl stíny. Usmíval se.
Na páty den potkal plesnivého starce s páskou přes oko a s havranem. Srdce mu nepříjemně tepalo v krku.
Stařec se po něm ohnal, ale byl zoufale pomalý a upadl. Bylo mu ho líto, nebylo to jako kdysi, v době síly a života.
Uslyšel podivný zvuk.
Mytágo plakalo!
Chvíli na něj civěl a pak klesl na kolena do vlhké hlíny. Neměl sem chodit.

Skončil jsem v mučírně. Nikoliv poprvé.
Věznitel mě vytáhl na nohy a dal okusit svého umu. Odbyli jsme to mlčky.
Podruhé jsem byl sdílnější. Řval jsem. On mlčel.
Při třetí návštěvě jsem ucítil magii. Potměšilý hlásek mě přesvědčoval, abych jí vrhl proti němu. Oplatil trochu bolesti. Mladší já by poslechlo. Místo toho jsem otupil tělo. Hlasivky jsem však namáhal dál, snad ze zvyku.
Setkání dál probíhala mlčky. Já si vystačil s vnitřním hlasem, on s kdovíkým.
Pak mi to však nedalo a podělil se o myšlenku, které mi dlouho ležela v hlavě. “Nepřijde ti, že jsme na tohle příliš staří?”

Connor seděl opřený o kámen. Vzhlédl, jak jí slyšel přicházet.
„Tak tady je ten kouzelný koláček.“ Podala mu ho.
Usmál se. „A nejsme na to už moc staří?“
„Nikdy nejsi na nic starý, navíc, my jsme mladí.“
„Ale už bychom měli mít rozum.“
„Myslím, že zrovna my dva jsme doteď měli rozumu až moc.“
Connor se souhlasně ušklíbl a odvážně kus ukousnul.
...
„Pane Božé!“ Zakřičela
„Co?“ Byl mimo.
„On to ví!“
„Kdo?“
„Ten králík! On to ví! Ví, co tu děláme!“
Před nimi opravdu seděl králík a žvýkal trávu.
Connor dostal záchvat smíchu. Smál se, jako naposled před čtrnácti lety.