DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Píše se rok 2040. Před sedmi lety se auta hromadně zvedla do vzduchu a vzduch je začal taky pohánět. Po třetí světový lidem vůbec došlo, že ničit si planetu, když ta záložní nebude ještě dvaašedesát let obyvatelná, není nejlepší nápad.
Taky průměrná délka života je vyšší. Prej jsem staromódní, když se taky neomlazuju, ale mě už nezměníte. Jedinej můj ústupek pokroku jsou ty nový počítače. Je to těžký, ale chci s tím umět. Musím.
Obzvlášť dneska to potřebuju.
*
"Mami?"
"Ale, nech ji, není s ní řeč."
"Cože?"
"Je první duben, zapomnělas? Celej den aktualizuje a počítá kachničky, jako každej rok."

„Mě to nebaví. Je to k ničemu. Pitomá škola!“ zuřila půvabná blondýnka na školní chodbě.
Kolem prošel školní fotbalový idol a významně na ni mrkl.
Zaúpěla.
„Jsou to prakticky batolata!“
„To ti mám dělat přednášku o důležitosti vzdělání?“ opáčil její bratr kousavě.
„Hele, mám další A!“
„Šokující. Mohli bychom dělat cokoli jiného. Mohli bychom... Cestovat. Dělat něco, co má smysl. Máš vůbec představu,“ naklonila se k němu a vztekle syčela, „jak moc nenávidím zvuk školního zvonku?!“
„Už jsme se dohodli, Rosalie. Navíc, má to svoje výhody. Ty čepičky na konci!“ rozzářil se.
„Nemůžeme sakra jít aspoň jednou i na vysokou, Edwarde?!“

První z těch vzpomínek patřila otci. Velké teplé dlaně, ze kterých sálala péče a láska. Uchopil je svými dětskými prsty a ucítil chladivý kov prstenů.
„Hádej, kdo je?“ řekl vlídně Fingolfin.
„Tatínek!“ zasmál se Findekáno a věnoval otci úsměv.
Další z nich vlastnil Maitimo. Měl hebké milující ruce, které něžně hladí.
„Hádej, kdo je?“ ptal se.
Findekáno vpletl jeho prsty do svých a odpověděl polibkem. To bylo v blaženém valinorském jitru.
„Hádej, kdo je?“ vyhrkl nedočkavě Fingon.
„Nejsme na tohle už trošku staří?“ zavrčel Maedhros a strhl si milencovy dlaně z očí.
Fingon vzdychl. Kolik bolesti musí prožívat jednoruký muž?

"Michale, můžu na trampošku? Prosím."
"Ne!"
"Prosím!"
"Ne! Jsi velký. Trampolíny jsou pro děcka."
"Ale já chci! Chci a chci a chci! Prosím!"
"Ne!"
"Ale když já furt strašně chci."
"Pořád nemůžeš. Terko, řekni mu taky něco."
"Tak ho přeci pusť. On už zlobit nebude."
"Ne. Vážně ne. Je to pro malé děti. A vůbec, nejsme už všichni na takovéhle věci staří?"
"Na takovéto věci nemůžeme být nikdy staří," zadeklamoval jsem s vážnou tváří, "tak můžu?"
"Ne! Fakt nepolezeš ve třiadvaceti letech s 80 kily na trampolínu pro děti do věku šesti let.
"Tak to já budu ale strašně smutnej."

„Alois, máš to tu hezký,“ ozvalo se z pokoje. „Uklizeno, hrníčky srovnaný.“
„Že já tě pouštěl dovnitř,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Lezeš mi sem teď pořád a uháníš mě. Když tě vypakuju dveřmi, vrátíš se oknem, to už tu bylo.“
Ale nasadil jsem milý tón a odpověděl: „To víš, snažím se.“
„Ale kdyby sis mě vzal, tak bys nemusel uklízet, ušetřil bys čas.“
„A nemyslíš si, Borka, že jsme moc starý na to, abychom se vzali,“ namítl jsem.
„Kdepak,“ zakontrovala ona. „Tobě je teprve 650 let, mě o 30 míň, to je u vodníků ten nejlepší věk na svatbu!“

White hair combed back, tweed trousers, black dress coat and ribbon bow
tie. Immaculate - a proper Edwardian gentleman in all but manners.
Straightening his celery, the Doctor murmured: “I'm getting too old for
this.”
He greeted his ancient younger self.
“What do you want, young man?” he replied in the usual patronising
tone.
“It's complicated.”
“Mhmm? Speak up, boy!” the Doctor interrupted.
He explained about the Daleks, about saving Gallifrey. But the Doctor bore
his uninterested, condescending expression.
“What nonsense, my child.”
Well, he did his best. Maybe the blustering colourful man will shock the last of them into listening.

„Krásná modrá obloha...“ Ležel na zádech a očima se vpíjel do modři nad sebou. Rozprostírala se od obzoru k obzoru, zdánlivě nekonečná a hluboká. I jindy těžký dech se vlivem té úžasné modré náhle uvolnil. Dýchá se tak lehce a obloha jakoby sestupovala dolů k němu. Nebo on stoupá vzhůru k ní? Nevěděl. Nechal se unášet s pohledem vpíjejícím se do bezhraničného blankytu.
Do zorného pole mu náhle cosi vstoupilo. Díval se na něj pár zlatavých očí. Rázem se s ním všechno zatočilo a modř ho obklopila.
Na nemocniční posteli seděla kočka a upřeně zírala žlutýma očima do tváře mrtvého.

Ty.
Ano, pamatuji si tě – celé věky. Vždyť jsi byl můj úplně první. Byla jsem tehdy mladá, příliš mladá na tyhle věci. Nikdy dřív jsem neviděla slunce, a tvoje naleštěná přilba mě docela oslepila.
To já jsem pro tebe bezpochyby byla jen jednou v nekonečné řadě bezvýznamných tváří... pokud sis vůbec všiml, že máme nějaké tváře. Kdo by se díval, viď?
Ale přesto jsi to byl ty, kdo podlehl. Zhroutil ses mi u nohou.
A teď jsi tu zase. Před jinými branami, se stejným cílem.
No tak pojď, rozdáme si to. Tak jako tenkrát.
Napodruhé už v Mandosu snad zůstaneš.

„V té zahradě se pořád něco dělo. Proč jsme tam přestali chodit?“
„Jak je to…“ Bylo to příliš dávno, tak dávno, že je lepší sklopit oči.
To ráno se ve větru tetelilo něco nového, neuličnického a neklukovského. Nitra chlapců se třepotala a třásla touhou, kterou nedokázali pojmenovat, ale věděli, že k ní nepatří ani hon na kocoura, ani velryba v bezovém keři, ani stříbrný rak... Proto od branky, kterou tenkrát neměli čím otevřít, na dlouhé roky odešli. Nastalo jaro dospívání.
Dnes rezavou branku obrůstají úpony psího vína, jen díky nim stále stojí.
„Kluci, kdo má něco na otevření, prohlédněte kapsy!"

Amras seděl na zemi opřený zády o postel a listoval časopisem.
„Hele, hledají modely,“ řekl a poklepal na stránku.
Amras sevřel cigaretu mezi rty a natáhl se pro časopis.
„Jo, ale do dvaceti šesti let,“ upozornil bratra.
„Tss. Kdo by nám hádal víc než dvacet?“
„A otec by nás zabil,“ argumentoval dál Amrod.
„Ále fotr na to nepřijde a kdyby, tak je to práce. Ty řeči o flákačích už mě serou,“ řekl a pohodil rusými vlasy.
„Nepřijde? Jako nepřišel na ten koks?“ zeptal se pochybovačně Amrod.
„Ty seš vždycky ze všeho posranej,“ odvětil Amras. Vzal Amrodovi cígo a potáhl si.