DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Málokteré ráno císaře Galaktického impéria začínalo tak mizerně jako tohle, totiž probuzením pod stolem s třeštící hlavou přikrytou stínítkem od lampy a žaludeční nevolností. Po chvíli zmatení se rozpomněl na kolaudační večírek u příležitosti dokončení Hvězdy smrti, který tomuto ránu předcházel. S námahou vstal a pokusil se dovrávorat pro aspirin a mokrý hadr, když tu náhle zakopl o ležícího guvernéra Tarkina. Ten si jen stáhl do očí slamák zdobený gumovým ovocem a zamumlal: "Zastřelte toho bubeníka." Kde jsou ty časy, kdy se senátor Palpatine a poručík Tarkin po celonočním flámu potulovali po coruscantských ulicích a blasterem zhášeli lampy pouličního osvětlení?

Dva muži stáli na kopci, šedivé vlasy, plnovousy a kilty jim čechral svěží vítr a hleděli ze sluncem zalitého kopce dolů, kde se scházeli lidé a přinášeli sportovní náčiní, závaží i klády.
"Já vím na co myslíš," řekl jeden z nich "ale nestačilo to už?"
"Řekl bych, že ještě ne," opáčil s úšklebkem druhý a pak vykročili z kopce dolů.
Do tradiční soutěže se přihlásilo mnoho soutěžících, všichni mladší. Ale dva letité šampiony nikdo neporazil.
A když dlouho do noci oba za vřeštění dud a žblunkání whisky slavili svou výhru, bylo každému jasné, že skuteční highlandeři nejsou nikdy příliš staří.

Sklonil se nad její postel. Dýchala už jen na přístrojích. Pomalu se k ní nahnul a řekl: „Ty nejlepší roky mi protekly jako voda mezi prsty.“ Ona přivřela oči a přivoněla k jeho nádherně, jako vždycky, učesaným vlasům. No, přivoněla… fetovala by byl asi lepší výraz.
„Tohle se mnou dělá na můj věk až neuvěřitelně pozoruhodné věci.“
Kapitán se zahleděl do jejích očí. Byly stejně úchvatné a nádherné jako tenkrát.
„Přál bych si, abych tě mohl zmrazit na tak dlouho, abychom spolu mohli umřít,“ řekl Kapitán.
„Udělej to, co jsi chtěl udělat před šedesáti lety, polib mě, poprvé a naposledy.“

Kruhová pracovna tonula v měkké záři zapadajícího slunce.
Vzduch pronikající dovnitř pootevřeným oknem byl cítit posečenou trávou a něčím, co připomínalo dětství.
Léto už stálo za dveřmi.
„Ta hra mě unavuje, Brumbále.“
Brumbál chvíli seděl v křesle, hledě na Snapeovu vyčerpanou tvář nastavenou slunečním paprskům. Pak zamířil ke skříni v rohu, z níž vytáhl jakousi zaprášenou krabici.
„Mám jednu hru, kterou bychom si mohli zahrát jen spolu.“
Postavil krabici na stolek. Snape přečetl název a opřel se do ředitele pohledem plným nevíry.
„Člověče, nezlob se?“
„Ještě je tu Hříšná věž, obávám se však, že na tu už jsem opravdu starý.“

Dveře se s těžkostí otevřely a on se dopotácel dovnitř. Byl zase celý zmlácený.
„Těžký den?” zamumlal Henry. Ani se neotočil.
Visiteur jen něco zabrblal a svalil se na zem a zachumlal do deky. „Nejsme už na tohle starý?”
„Roboti nestárnou, člověče!" řekl posměšně. „Kolik že ti to je?”
Visiteur se podíval na hodinky. „Za pět minut třicet,” řekl. „Dlouho mě asi trpět nebudeš,” zašeptal vyčerpaně.
Henry se zarazil. Přemýšlel o tom, co řekl a nelíbilo se mu to. Otočil se, Visiteur už spal. Koukl se na hodinky. Pět minut uběhlo.
„Všechno nejlepší,” řekl a dal Visiteurovi pod hlavu polštář.

Ulice potemněly, vyšly hvězdy.
Soudce Sternbach stál u okna a naslouchal prvním tónům valčíku. Velké narozeninové oslavy nebyly nic pro něj, ale zklamal by snad celou Vídeň, kdyby se na své vlastní neukázal.
„Jdete pozdě, má drahá,“ usmál se na dámu v růžovém, která se zjevila po jeho boku.
„Hraběnky nechodí pozdě. Obzvláště ty staré a bohaté.“
Zasmál se. „Zapomínáte, že vím, jak jste stará.“
„To vy byste měl pamatovat na věk, milý Wilhelme. Máte nejvyšší čas se konečně oženit. Přece se nechcete dostat do řečí,“ dodala jakoby mimochodem.
„Vždyť víte, že... Pojďme raději tančit,“ utrousil a nabídl hraběnce rámě.

"Luciusi, netrucuj. Bude to zábava,uvidíš," lákám ho a jsem si vědoma, že zním poněkud zoufale.
"To určitě," odfrknul nearistokraticky. "Zaprvé, konečně byste si měla uvědomit, že je vrcholně neslušné mi tykat, když já vám důsledně vykám. Zadruhé, minule jste mi naslibovala hory doly, nic nesplnila a ještě byla drzá. Zatřetí..."
"Ale prosím tě. Tykání jsem ti nabízela, nepřijal jsi. Uznávám, že jsem nedodržela všechny sliby, ale není to moje vina, témata neovlivním."
"Za skákání do řeči taky nemůžete, že?" pozvedl ironicky obočí.
"Ehm... tak jo, omlouvám se. Co jsi chtěl říct?"
"Jestli už na takovéhle bláznoviny nejste moc stará..."

Užívala si teplého odpoledne a na domluvenou schůzku nespěchala. Seděl na lavičce se skloněnou hlavou a když už byla těsně u něj, rozmáchl se a zuřivě něčím mrštil. V jezírku pár metrů před ním to šplouchlo.
„Co to bylo?“ zeptala se, když si vedle něj sedala.
„Telefon, takový ten moderní,“ odpověděl a ani se na ni nepodíval.
„Jeden z těch chytrých?“
„Spíš by se to mělo jmenovat drzý telefon. Vynadal mi za to, že ho neumím používat. Dostal jsem ho od dětí.“
„Pamatuješ si na to sluchátko, co jsme mívali, Machu?“
„Samozřejmě, Šebestová. To alespoň mluvilo slušně a nevybíjelo se.“

Je nutné zasahovat, druháci prý dopálili češtinářku. Vcházíme do dveří a naskýtá se nám pohled pro bohy. Kolegyně Maruška, která má na výšku metr a půl a táhne jí na sedmdesátku, poskakuje nahoře na katedře a vytahuje si punčochy. Po podlaze pobíhají tři bílé myšky. Maruška není rozčílená - Maruška je tak běsná, že by Rudé právo mohlo závidět. Kolega hraje zlého policajta na svou třídu, já odvádím Marušku v chráněné pozici ven.
"Když jsem byla mladá, tak to člověk leccos přešel mávnutím ruky jako vtip. Ale teď, teď když na mě něco takového zkusí, tak už mě prostě jen serou!"

Zbyl sem poslední. Vyzval mě na férovej souboj, jeden na jednoho, dvacet kroků. Byl tak mladý, bavil sem se představou, že ani neuzvedne kolt. Já jsem statný, mám silnou ruku a mířím líp než kdokoli. Dokážu sestřelit tryskem běžícího koně na vzdálenost 200 metrů. Neporazí mě, nemůže!
Sedmnáct, osmnáct, devatenáct...
Prásk!
Ozvala se jen jedna rána. Ovšemže mě netrefil. Mě ne, mojí nohu. Upustil jsem pistoli a skácel se k zemi. Ten cucák tuplem už od začátku věděl, že mě nezabije. Kriminálník si rychlou smrt nezaslouží... Vím, co mě čeká.
Být pistolníkem má jen jednu nevýhodu. Nelze jím být dlouho.