DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

"... jako tady slečna," otočil se pan Bennet v křesílku. Ani ho nepřekvapilo, že přistihl Miss Clearance, jak na něj zkoumavě zírá.
Gwendylon chvilku trvalo, než zareagovala.
"C-co? Pardon. Moc se omlouvám. Zamyslela jsem..."
"Jistěže, zamyslela," usmíval se pan Bennet.
"Stále vás vidím s notesem. Píšete, pozorně sledujete stavení i nás. Pozor, aby má drahá nezjistila, že pracujete pro pana Collinse," zašeptal.
"Copak spřádáte?"
"Já... totiž... Jste hrdiny mého... románu?" pípla Gwen.
"Hrdiny?" podivil se pan Bennet.
"Nejsme na to trochu staří?"
Gwen chtěla namítnout cosi o mladých slečnách. Pak zjistila, že on ví. Viděla v jeho očích hrůzu překročených staletí.

„Šach mat,“ řekl líně, jako by mu ani nedělalo radost, že zase vyhrál.
„Jsi příliš těžký soupeř, Severusi,“ poznamenala Hermiona a sklidila figurky.
„Nebo jsi ty příliš předvídatelná,“ odvětil. Znělo to, že sarkastickou poznámku pro tentokrát spolknul.
„Jednou tě porazím,“ řekla, když připravovala partii.
Opatrně se na něj podívala. „Nebo tvůj syn.“
Srdce jí tlouklo až v krku.
Zjevně se snažil potlačil překvapení, ale marně.
„Nejsem na to moc starý?“ vydechl nakonec.
„Na to není nikdy pozdě,“ usmála se na něj.
„V tom případě doufám, že šachy bude hrát líp než ty,“ řekl kousavě, ale v jeho očích četla radost.

Vladařské povinnosti a cesty mě zmáhají stále víc. Spletitá evropská politika mě však nenechá vydechnout.
Musím jet v kočáře, v sedle se pro bolesti kloubů neudržím. Na tuhle cestu jsem se ale těšil. Francie, sladká Francie, země mého mládí a prvních lásek.
Slavná uvítání, úspěšné rokování s francouzským králem.
Setkání s královninou matkou. Po tvářích nám kanou slzy. Chtěl bych ji obejmout. Neplač, Isabello, na to jsme už staří. Dávno je pryč princ z Čech i mladá dívenka. Je tu jen starý muž a stará žena. Slzy tečou dál. Dnes se rozloučíme opravdu naposledy.
Sbohem, Paříži, navždy sbohem, mé mládí.

Ples probíhal vcelku přijatelně. Skupinka rozjařených, hormony nabuzených teenagerů byla sice časovaná bomba, ale zatím se žádné významné problémy nevyskytly. Tedy až do doby, kdy se ke mně přitočil Albus.
„Smím prosit, drahá Minervo?“
„Albusi,“ zaváhala jsem a zaposlouchala se do rychlých tónů Sudiček, „nejsme na to už moc staří?“
V tu chvíli nám přes stůl proletěly dvě stříbřité postavy. Krvavý baron a Šedá dáma. A tančili… twist? Kde se to, ksakru, naučili?
„No, jak vidíš, Minervo, věk v tuto chvíli nehraje vůbec žádnou roli.“
Zatracení duchové! Skoro už jsem začínala věřit, že by tento večer mohl i dobře skončit.

Jan z Cimburku hlučně postavil kalich na dubový stůl a s potutelným úsměvem se zadíval na svého bratra.
„Jakube, tak co říkáš mojí medovině?“
„Inu, silná je dost, ale na moji nemá. Nad lesní med není. Jestli chceš dobře uctít hosty, co přijedou na svatbu panny Svatavy, pošlu ti nějakou ze svých zásob.“
Jan si prohrábl střapatou hřívu. Úsměv na jeho tváři zvolna pohasínal.
„Máří, dones džbán ze sklepa, ten napravo.“
Stará chůva se šourá ke dveřím, suché rty pevně sevřené, aby zakryla úsměv. Ti její parobci jsou stejní, jako když se před padesáti lety špičkovali, čí kuše střílí přesněji.

Usadil jsem se na svém místě v kině.
Sedadlo bylo pohodlné a měl jsem ideální výhled na plátno.
Pomalu jsem ujídal popcorn a sledoval jak se kino plní dalšími a dalšími lidmi.
Dokonce i po začátku promítání stále přicházeli dovnitř další a tím rušili.
"To sakra nemůžou přijít na čas?" ulevil jsem si.
Většina míst už byla obsazená a já jsem si uvědomil, že jako jediný v sále vlastním občanku.
Dedukoval jsem z výšky vcházejících návštěvníků, nemohlo jim být víc než 10 let.
"Nejsem už moc starý na to abych chodil na dětské animované filmy?"
Tahle myšlenka mě hlodá dodnes.

„Nejste na to trochu mladí?“ hartusila stará Berta, zatímco jsme roztáčeli bubínky koltů.
Bylo mi dvanáct, vzpomínáš?
„Na tyhle věci máš ještě času dost!“ lamentoval otec, zatímco ty ses ještě pochechtával mýmu neobratnýmu pokusu políbit paní učitelku.
Bylo mi sedmnáct, vzpomínáš?
„Proklaté mládí!“ bědovala matka, když jste mě ráno vynášeli ze saloonu.
Bylo mi dvaadvacet! Vzpomínáš?
„Nezdá se vám na kněze příliš... nezralý?“ podotkl starosta Nelson, když jsi mi sebral odznak šerifa a místo něj k mým nohám hodil bibli.
Bylo mi sedmadvacet. Vzpomínáš?
„Jste si tou další skleničkou jistý, Barnaby?“ zeptá se hospodskej Jim.
Dneska je mi šedesát.
Vzpomínám.

Moje včely boli britské – zdvorilé a konzervatívne. Masku som nosil z jediného dôvodu: ich dôkladne odvedená práca si zaslúžila rovnakú mieru profesionality z mojej strany.
Keď som začul svoje meno, bez váhania som masku zodvihol.
Watson sa blížil chodníčkom k úľom. Kráčal sebaisto, palicu viac niesol než sa o ňu opieral. V pravej ruke držal toast s medom. Z náprsného vrecka jeho košele trčal rožtek papiera. Oči mu žiarili nadšením.
„Telegram,“ oslovil som ho. „Scotland Yard, samozrejme. Londýn?“
Pokrútil hlavou. „Úžasné.“
Prevzal som toast a zahryzol doň. Môj doktor fascinovane sledoval ako zo mňa opadli roky.
„Hra, drahý Watson, začala.“

Holčička se vrátila ze školy celá uplakaná.
"Tatínku, sestra Cecílie povídala, že prý žiješ v tom ... kuňko ... koňkubinátu ..."
Matka se u dřezu tázavě napřímila. "Jakže?" Otec, pán k šedesátce, rozhodně nevypadal jako žádný donchuán, ona jej však měla velmi ráda. Jakémukoli ohrožení byla ochotna čelit přímo a všemi dostupnými zbraněmi, což byly momentálně vidlička a hadr.
Otec se zachmuřil. "Co si jen o mne myslí, v mém věku ..." Pak se rozesmál. "Asi už chápu. To měla určitě výhrady, že jsme se s maminkou kdysi vzali na radnici a ne v kostele."
A tak tehdy moji maminku odhlásili z hodin náboženství.

Někdy už opravdu toužil po odpočinku. Cítil se starý, nemocný, unavený. Světu kolem už dávno nerozuměl.
Venku zuřila válka, které nedovedl zabránit. Možná bude znamenat konec… všeho.
Stále ho ale poutaly povinnosti, práce. Snad to byla Boží vůle. Přežil už několik následníků.
Syna, který odešel tak nepochopitelným, neodpustitelným způsobem.
Dva bratři byli mrtvi. Maxi tvrdě zaplatil vlastní korunu.
Synovec zavražděný, druhý udolaný neřestmi.
Jen povinnosti zůstávaly.
„Vzbuďte mě zase o půl čtvrté. Ještě nejsem hotov s prací.“
Ale nestalo se tak. Ještě téhož večera se starý císař odebral na věčnost. Skončila jedna dlouhá éra.
Jiná, mnohem delší, pominula nedlouho poté.