Silmarillion

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.
„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“
Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

„Potřebuju dva dobrovolníky,“ řekl velitel při nástupu.
Vyhledal jsem modré oči vedle sebe a pak jsme oba udělali krok vpřed.
Velitel pokračoval: „Jako doprovod posla. Do Imladris.“
„Co myslíš, že mu Gil-galad píše?“ zeptal jsem se, když jsme zastavili napojit koně.
Zahleděl se přes řeku.
„Hvězdy ve tvých očích jsou zářivější než všechna rosa Telperionu!“ pronesl pateticky.
Vyprskl jsem smíchy.
Pokračoval: „Ve snech vídám vodopád tvých vlasů a toužím vtisknout do nich tvář!“
To už jsme se řehtali oba.
„Idioti,“ sykl posel.
„Tak co je v tom listu?“ naléhal jsem.
Posel zavrčel: „Něco ohledně výzdoby v Roklince. Fresky či co…“

Nejdřív se narodíte do rodiny kováře. Což znamená, že jste většinu času hluší jako poleno, všude špína, párkrát vám jiskra vypálí díru do oblečení.
Pak dospívání - šli byste na oslavu, ale ne, musí se naleštit kovadlina, nablýskat otcova zástěra, aby vypadala použitě, posbírat hřebíky z matčiny postele (no comment)...
No a nakonec přijde ON, nejdřív se strašně zhádá s mým otcem o mou ruku, a pak že se vezmeme, a já si říkám hurá, budu mít klid, ale můj nejdražší je megaloman, a že chce hroooozně moc dětí.
No, máme sedm synů. Tak snad už budu mít zbytek života pokoj.

Dnes zomrel náš kráľ, najmocnejší a najslávnejší zo všetkých ľudských synov. Jeho vojská nedokázal poraziť nikto. Jemu podobného na zemi nikdy viac nebude.
Tam, kde iní hľadali iba bohatstvo, on mal vyššie ciele: zaumienil si zaistiť pre ľudí večný život v blaženej ríši, z ktorej sme boli neprávom vylúčení. Odvážil sa porušiť prastarý zákaz a vziať si späť to, čo nám právom patrilo.
Za jeho činy nespravodlivo platíme aj my. Vzali nám domov, rodinu, budúcnosť. Svet sa zmenil a Númenor je pre nás navždy stratený.
Lenže raz dokončíme jeho prácu a nájdeme cestu do Amanu!
Vzdajte poslednú poctu...
Ar-Pharazônovi Zlatému.

Objal Fingona, přitiskl se k jeho zádům a sjel mu rukou přes břicho. Jednou rukou mu rozepjal pásek u kalhot. Na zem ledabyle rozprostřel svůj plášť.
***
Maedhros na sílu protahoval hřeben kadeřemi, které svíral v pěsti. Na zemi se válelo několik zubů z hřebenu a chomáče rezavých vlasů.
„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Maglor, který celou dobu seděl v křesle opodál a četl si.
Vzal od vděčného bratra hřeben a trpělivě začal vyplétat z vlasů bodláky a rozčesávat zacuchané pramínky.
„Spadl si z koně?“ zeptal se starostlivě.
„No jo,“ zamumlal a pro sebe si dodal: ,A to nevíš, jak dopadl Fingon.‘

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.
„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“
Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

„Kdyby v celém tomhle lese byla jedna jediná pavučina, stejně se nalepí mně do obličeje!“ zavrčel a neohrabaně odháněl babí léto.
„Počkej, ještě…“ zastavil jsem ho a otřel zbytek vlákna z okraje jeho přilby. „Ještě tady.“
Hledě na něj jsem udělal krok a vstoupil do toho, co na cestě zanechal Gil-galadův kůň.
„Já se na to můžu…“
Velekrál se ohlédl, takže jsem zmlkl. Rychle jsem otřel holínku a doběhl do formace.
„Já vůbec nechápu, proč se sem táhneme,“ zaslechl jsem zlostný hlas královského herolda, jemuž se Gil-galadova zástava zachytila mezi větve.
Velekrál vzdychl: „Obávám se, že Oropher upřednostňuje osobní setkání.“

„Děje se něco drahá?“ ptal se starostlivě Fëanor a objal manželku kolem pasu.
„Bolí mě hlava,“ odpověděla.
„Už zase?“ řekl trochu podrážděně Fëanor.
„Ano. To se stává, když celé dny posloucháš bubnování,“ v tónu hlasu probublával sarkasmus.
„Možná by sis měla odpočinout od sochání.“ Jen co dokončil větu, začalo se ozývat bubnování. Po zvuku došel až do synova pokoje.
***
Druhý den se navrátil domů brzy. V ruce nesl zabalený předmět a za ním pospíchal neznámý muž.
Fëanor stanul ve dveřích Maglorova pokoje.
„Synu, mám pro tebe dárek.“
Maglor rozbalil harfu a nevěřícně pohlédl na otce.
„A tady je tvůj učitel.“

Mapy Númenorejců zachycovaly především moře a pobřeží.
Země, odkud pocházeli předkové ostrovanů, zmizely téměř všechny pod vodou. Cestovatelé začali časem poznávat i vnitrozemí Středozemě, ale nikdy je nelákaly cesty daleko na východ.
Protože oči Númenorejců hleděly především k západu.
Tam ale byla cesta uzavřena.
Mapy ještě zběžně zachycovaly nejbližší ostrov, odkud alespoň připlouvaly lodě.
Co leží dál, naznačoval už jen neurčitý nápis: Země neumírajících.
Místa, kam oni nikdy nevstoupí.
Dokonce ani potomci králů ne.
Nápis budil zprvu úctu a nesmělé fantazie.
Později rostoucí touhu a závist.
Nakonec šílenou žádostivost vedoucí ke zkáze.
A tak jejich nádherný ostrov zmizel z map.