Silmarillion

Nerdanel porodila v pořadí již čtvrté dítě, opět syna a porodní bába se ptala na jméno.
„Já nevím. Ještě jsem to neřešila s manželem,“ odpověděla zmatená Nerdanel.
„Vůbec jste to zatím neřešili? Vždyť se syn narodil o pár dní později, než měl“
„My jsme se mezitím moc neviděli.“ vysvětlovala Nerdanel.
„Jak dlouho? Je to vůbec jeho?“ ptala se dál chůva, které to nedávalo smysl.
„Ahno je jeho, jen posledních devět měsíců trávil v dílně.“
„Ach, to je s podivem, že máte už čtyři děti.“
Nerdanel se jen usmála a byla si jistá, že během pár dní ji Fëanor opět navštíví.

Všechno šlo příliš hladce. Jindy spurná Ungoliant se nechala snadno přesvědčit ke zničení stromů. Zastávka u Finwëho proběhla bez problému a tehdy si opravdu myslel, že něco jako šperky ji opravdu nezajímá. A proto je teď jednoduše v háji, protože se na to nepřipravil.
Spoután pavoučími vlákny mohl čekat na smrt, pojud jej tady nenechá navěky a nevezme si jen silmarilly.
Najednou spatřil, jak se k nim žene neurčitá horda a začal se připravovat na své poslední okamžiky.
Ungoliant se dala na útěk a on spatřil balrogy včele s Maironem, který na jeho překvapený výraz zahulákal: „Jsme přece tým, ne?“

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.

Celegorm měl ten den narozeniny a dokonce se na ně těšil, což bylo neobvyklé.
Jeho otec bral narozeniny svých synů jako záminku k velkolepé oslavě, na níž sezval spoustu svých vlivných přátel.
Přál si totiž helmu ke svému kostýmu na LARP a těšil se jakou mu otec vybral.
Konečně nastala chvíle, kdy bylo vhodné předat dary.
„Synu, přehodnotil jsem svůj názor. I tohle může být sport, který se hodí pro dítě z lepší rodiny,“ řekl a hrdě předal objemný balík.
Celegorm nedočkavě roztrhal a papír a vytáhl z něj helmu na moderní šerm. Začínal tušit, co bude v podlouhlém dárku.

„Co to je?“ zeptal se Maedhros a prsty levé ruky se dotkl stříbrného prstenu jakoby jej chtěl zvednout a prohlédnout si jej. Vedle ležel ještě zlatý. Zářily novotou a byly zoufale malé. Tak akorát na ruku spanilé panny.
„Nech je tam!“ přikázal Fingon a příkře na něj prohlédl. „Nejsou pro tebe.“
Maedhros na něj pohlédl a v očích se mu jasně zračil zármutek.
„Proč máš oba?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
„Jsem rozhodnut,“ odpověděl jednoduše.
„Kdy?“
„Brzo. Co nejdřív. Její rodiče souhlasili.“
„Už nemám jezdit?“
Fingon jej vzal zlehka za ruku. V oku se mu chvěla slza.
„Raději ne,“ hlesl tiše.

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Maglor vedl děti k znalosti jazyka, písma, hudby a kresby. Byli šikovní a rychle se zdokonalovali. Elrond byl dobrý v quenye. Plynule mluvil a psal též obstojně. Elros na jazyky moc nebyl, dával přednos kresbě.
Když je poprvé měl nechat doma samotné, zkontroloval všechno, čím by si mohli ublížit a co by mohli provést. Dal jim pastelky a papíry a navíc měli dovoleno dívat se v televizi na pohádky. A byl si jistý, že nic podlého nevymyslí.
Jaké překvapení bylo, když po návratu spatřil na stěně obývacího pokoje v modrých, červených a zelených barvách vyvedeny nápisy Elerondo a obrovský traktor.

Marjorie umřela na konci dubna. Zrovna kvetly třešně. Na pohřeb jsem nepřišel. Cítil jsem, že tam nepatřím. Vše jsem pozoroval zpovzdálí a doufal jsem, že si mě nevšimnou. Přál jsem si plakat, ale nedokázal jsem to. Nedovedl jsem pochopit, co se stalo. Přišlo mi, že její život uplynul v okamžiku. Najednou skončil. Nebylo nic.
Když se setmělo a vysvitly hvězdy, lehl jsem si na trávník vedle jejího hrobu. Vdechoval jsem vůni čerstvé hlíny a přál jsem si usnout. Usnout a už se nikdy nevzbudit. Stejně jako ona. Jenže takové štěstí jsem neměl. Smrtelnost byla dar. A já si ho nezasloužil.