Ze života (nikoli mého)

„Tohle je červená, rozumíš? ČERVENÁ.“
Moc ne, ale snažím se zapamatovat si to.
„Tohle je zelená. ZELENÁ!“
Hmmm…
„Modrá. Dívej se pořádně! MODRÁ!“
To je ňáká hra?
„Todle je žlutá. Slyšíš? ŽLUTÁ!“
Nebaví mě to.
„Přines mi červenou. No tak, přines červenou!“
Jdu a přinesu mu to. Plácne mě. Au!
„Ty seš ale blbej! Řek jsem červenou a ne modrou!“
Už mě to vážně nebaví. Cpe mi nějaký malinkatý klacíčky, všechny jsou stejný, navíc divně páchnou, pokaždý tomu říká jinak a když mu tu blbost přinesu, ještě mě trestá. Pryč s těmahle imitacema pořádnýho klacku!
„Mamííí, von mi rozkousal pastelky!“

Na začiatku neboli len traja. Spomínal si na desiatky tvárí, dokonca aj pár mien. Sám nevedel kedy stratilo zmysel ukladať také spomienky. Jednu mladú partu striedala druhá, vždy s tým istým výrazom odhodlania, ktorý sa postupne, ako sa im pred očami promenádovala smrť, menil na vystrašenú grimasu. Oni traja ale boli stále, oni boli tí čo vytrvali.
Zostali dvaja, obklopení nejakými cudzími ľuďmi, potom ako Wayneovi nášľapná mína utrhla pravú nohu a tá ľavá mu nestála za ďalšiu snahu.
Zostal jeden, uprostred zeleno-červeného sveta, keď Alanovi denník v náprsnom vrecku košele neposlúžil ako pancier proti zblúdilej guľke.
Tak vytrval sám.

Byla ještě dítě. Byla praštěné dítě a snažila se taková zůstat, co nejdéle. Ale když už v tak útlém věku máte tolik starostí, je těžké dítětem zůstat.
Bratr už zase prohrál všechny prachy a otec si ani není schopný dojít k doktorovi, no a dneska nám odpojili elektřinu.
Když její maminka po letech prohrála nekonečný boj s nemocí, přišel čas. Už nemohla být dítě, aspoň ne navenek.
Jak dodělat školu, když musím zaplatit nájem?
Jak chodit do práce, s tou strašnou bolestí srdce?
Jak se starat o lidi kolem sebe, když se nikdo nepostará o mě?
To je cena dospělosti.

V některých očích se dá utopit. Tyhle mě okamžitě přitáhli jako magnet, dva tlející uhlíky v moři šedočerného nezajímava. Ale utopit se v nich, to se nedalo. Byly to oči lovce, oči, které se své oběti smějí do obličeje. Mohly vás ovládnout, ochočit, nasadit vám obojek a nechat vás svíjet se v slastných křečích, bolavou touhou po ztracené svobodě. Ty oči jsem moc dobře znala.
Stál tam uprostřed svého revíru, obklopen lovnou zvěří a myslel na to samé co já. Můžete si ulovit králíčka. Můžete se pokoušet zkrotit dravce. Ale tou největší trofejí je ulovit si lovce. Ať započne lov.

Někdo facebookové lajky,
někdo v bitvě cizí vlajky.
Někdo ryby, jiný kance,
někdo chlapa s rancem v bance.
Někdo z nosu holuby,
někdo jídlo do huby.
Všichni loví o sto šest,
každému co jeho jest.
Mým revírem obchod bývá,
vstávám, když se rozednívá.
Kořist najdu v letáku,
soupeře mám na háku.
Novodobý Jánošík,
už si chvátá pro košík.
Na slevy mám dobrou mušku,
vykoupit je, to dá fušku.
Řeknu vám, že lehké není,
získat tohle vykoupení.
Jsem však pevný ve své víře,
vykrmuji vnitřní zvíře.
Věřím, že Bůh ocení
každodenní pocení.
Kdo jiný by prolil krev
zbavujíc svět zhoubných slev.

Tiché šplouchání vln ruší jen občasný křik několika racků, kteří krouží vysoko nad hladinou. Mhouřím oči proti oslnivým paprskům zapadajícího slunce, jehož odraz se leskne na nekonečné vodní ploše. Večerní vzduch je ještě teplý a široký kámen, na kterém sedím, krásně vyhřátý. Nejsem asi jediná, komu se to líbí. Po chvilce si totiž všimnu malého kraba, jak leze kousek ode mě. Za korýšem zůstává na balvanu mokrá cestička. Po chvíli se zastaví a začne se vyhřívat, tak jako já. Ani jsem se nenadála a bylo jich tu se mnou několik.
Konečně! Přišel! Už jsem ani nedoufala...
Korýši diskrétně vyklízí pole.

Stála na samém okraji a dívala se dolů. V hloubce pod ní se v záři měsíce leskly ostré hrany skal...
Zhluboka se nadechla. Noční vzduch byl chladný. Náhle sebou trhla a ohlédla se. Sledovaly ji dvě oči. Toulavý pes. Stál kus od ní. A pozoroval ji.
,,Jdi pryč", sykla. Až se lekla svého hlasu. Nepohnul se. ,,Zmiz!" Po tváři jí stékaly slzy. ,,Prosím..."
Místo toho popošel blíž. Tiše zakňučel a upřeně se na ní zadíval.
Několik dalších vteřin stáli proti sobě, hleděli si do očí.
Pak se svezla na zem a zabořila obličej do jemného kožichu.
Pes jí olízl nos.

Zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Zdravým okem si prohlížela svou ošklivou tvář. Jedno oko vidoucí, druhé slepé. Na čele měla ránu od včerejšího dne. Zase po ní někdo hodil kámen. Je to prokletí, být šeredná? Byla přesvědčena, že ano.
"Fuj, nešahej na mě ty zrůdo," znělo jí v hlavě. "Máš obličej hnusnější než prdel!" "Fuj! nechtěl bych vidět její zadek!"
Rozervaná a unavná se schoulila do klubíčka v rohu pokoje. Tělem jí začala proudit nesnesitelná úzkost, bušilo jí srdce a motala se jí hlava.
Tenkrát ještě nevěděla, kolika lidem v budoucnu zachrání život, protože ví jaké to je.

„Franto, pohni, ti pitomci nám ujeli.“
Tohle fakt není místo, kde byste chtěli trávit víc času, než je nezbytně nutné. Cestu známe skoro nazpaměť. Aspoň si to myslíme. A tak vyrážíme sami dva, třeba zbytek konvoje dohoníme cestou.
Je večer. Obloha temní poměrně rychle.
Záblesk zprava. Záblesk zleva. V momentě to kolem nás blýská a duní jak při novoročním ohňostroji. Zastavit, zhasnout, ruční brzda a honem z kabin ven.
Pod silnicí je odtoková roura, šup do ní.
Záblesk a ohlušující rána těsně vedle nás. Sakra!
Když se pro nás vrátili obrněncem ze základny, nebyl na nás libý pohled.
Zatracený Sarajevo!

Skáču, chytám se větve, ale ta praskne. Utrhne se se mnou a já se řítím dolů. Snažím se chytit jakékoliv jiné větve, ale všechny mi unikají. Po pěti metrech volného pádu narážím na zem. Rána, záblesk, ozývá se hrozný zvuk. To byla moje lebka. Jsem dezorientovaný. Co se stalo? Snažím se vstát.
"Ne! Nevstávej, lež klidně." Přibíhá ke mě můj tým. Slyším uspěchané rozkazy a dohady. Všichni se snaží zachránit mi život, přesto, že co se opravdu stalo, nikdo neví.
Krev, cítím jak mi tryská z ucha, jak mi pulsuje v hlavě, už mi teče i z nosu, z úst...