Ze života (nikoli mého)

„Jednou si taky pořídím takovou motorku.“ Ukáže osmnáctiletý Jackie prstem na motorku jednoho z nebezpečně vypadajících chlapů.
„Hej,“ křikne motorkář, „chcete přes hubu?!“
Nechceme se prát, ulekne se Jackie, ale to už jeden z jeho tří kamarádů kopne do další z motorek stojících v řadě a všechny ostatní dominovým efektem popadají.
„Dostanete přes hubu!“
Najednou Jackie vidí dva z jeho přátel ve rvačce. Nemůže je tam nechat. Vbíhá do toho šílenství. Rána za ránou, po chvíli se konečně rozhlédne kolem. Všichni motorkáři leží na zemi. Jackie a jeho společníci utíkají. Slyší policii, sanitku. Hlava se mu točí, celý se třese.

"Petře!" ozvalo se znáhla ostře, až sebou Petr trhl.
Dal pauzu, pustil ovladač a otočil se na mamku, která stála za gaučem.
"Péťo, měl by ses už probudit! Za týden tě čekaj testy, a z hraní her se to nenaučíš. Sleduju tě už dva dny, jen tu ležíš a hraješ, neměl by ses jít učit? Ať to dáš!"
Petrovi sice připomínky mamky nebyly příjemné, uznal ale, že má pravdu, a tak se jen se zamumláním sebral a vypradal do pokoje, kde na něj čekalo učení. Učení a kocour, rozvalenej zčásti po učebnici, z části po notebooku.
"No tak, Melichare, vstávej."

"Mám tě!" vybafla zpoza stromu hlava dvou rozcuchaných kaštanových culíků. To, že nezačal se smíchem prchat, je zaskočilo. A zaujalo: "Hej, ukaž!"
Davídek se nemohl nijak bránit, když se mu naklonila přes rameno. Nevyjekla. Holčičky s roztrhanýma lacláčema se umí koukat na mrtvolky.
"Je to myš? Nejsou myši menší?" dloubla klacíkem do vyhřezlých vnitřností.
"Byla to klysa," vzpomněl si po chvilce, když seděli na lavičce a chroustali polomáčenky.
"Jak to, že byla mrtvá?"
"Nevim."
"Myslíš, že příde do nebe?"
"Ne, neudělali jsme jí hlobeček."
"Dem ji zahrabat," zamával jim znenadání cizí kluk krysou před očima, "aby mohla do nebe, ne?"

"Kdybys mohl jít kamkoliv, kam bys šel?"
Odpověď na tuhle nečekanou otázku hledal už třetí rok. Seděli tehdy na zídce nad vesnickým koupalištěm a ona už věděla, co jí čeká a on se to měl dozvědět za pár okamžiků. Nevzdala to, ale od samého začátku byla naděje skutečně jen nadějí. Když o pár měsíců později odešla tam, kam by si to sama nikdy nevybrala, neměl proč zůstávat doma.
Vítr mu neodbytně stahoval kapuci a oči mu v něm slzely a hned zase osychaly. Odraz slunce na vlnách oceánu ho oslňoval a zároveň naplňoval klidem.
"Šel bych za tebou, má lásko..."

Šli pomalu, opatrně aby nezakopli. Drželi se pevně a vytvářei neeproniknutelnou hradbu. Na pravo stál muž, okolo pětadvaceti a na svět se díval svým oříškovýma očima. Viděl před sebou tři zelené stromy a tři zastaralá auta, kterým se museli vyhnout.
Uprostřed šla žena, oči měla zelené a skrz ně pozorovala tři koťátka běžící přes ulici o třech pruzích. Chtěla se za nimi rozběhnout a odvést je ze silnice ale její tři společníci jí drželi velmi pevně.
Poslední člen zástupu ani nebyl muž, byl to spíš chlapec s očima velice tmavě hnědýma. Ten se na svět nedíval. Nesnášel iluze z chlastu.

Napětí, nervozita. Diváci jsou sice tiší, aby se mohli všichni soutěžící soustředit, ale stejně má srdce až v krku.
Zavře oči, aby se uklidnil.
Přichází rozhodčí a podává mu to nejdůležitější.
První a jediný pohled. Má na něj patnáct sekund.
Vidí...
Dvanáct hran.
Osm vrcholů.
Šest rozházených barev.
Snaží se rozpoznat vzor. V hlavě se mu míhají všechny možné kombinace.
Pokládá důvěrně známý tvar zpět na podložku.
Teď.
Vlevo vpravo vzhůru
Otočit
Vlevo vlevo dolů
Přetočit
Vlevo vlevo dolů vpravo vpravo vzhůru vzhůru
Otočit
A dolů
Zvedá ruce.
Displej ukazuje 4,693 sekundy. Nevěří vlastním očím.
"Mám rekord?" zeptá se nesměle.

Kostelík na kopci, kousek za vesnicí. Vede k němu strmá cesta, kráčím po ní nanejvýš opatrně. Když neselžu, dostane tohle místo druhou šanci. Místní sem občas přijdou zapálit svíčku. Já se o něm dozvěděla z nepatrné zmínky v zažloutlém časopise. Takový je úděl zapálených historiků. Hledají, až se dopídí k něčemu, co dávno smetl čas. Příběhy neznámých odvážlivců, místa, kde dýchá historie.
Vcházím do kaple. Chladné lavice, rozpadající se oltář, obrazy pokryté prachem. Seshora shlížejí mlčky patroni, němí svědci radostných i žalostných událostí. Nutí mě pečlivě vkládat slova na papír. Neznámý kostelíku. Zasloužíš si obživnout, nebo tě mám přenechat osudu?