Ze života (nikoli mého)

"A budou tam kuřátka a malý kozátka..."
"Kůzlátka, Aničko. Mláďátka koziček jsou kůzlátka."
"...malý kůzlátka a... Žery! On mi vždycky kouše botu a babička mu potom nadává! Minule mu řekla blbče, hihi!"
"Jo, to se vsadím, že mu řekla. Ještě že u toho skončila."
"Žery je hodnej, pomáhá mi s koprovkou. Já koprovku nerada, Sofinka ve školce řikala, že je hnusná. A babička dělá koprovku pořád, pře dědovi chutná. A děda řek, že Sofinka je hloupá, když to o koprovce řiká. Mami, je Sofinka hloupá?"
"Sofinka je... radši mi řekni, kolikrát se ještě vyspinkáš, než za babičkou a dědou pojedeš.""

Nový trenér fotbalového týmu si před začátkem zápasu zavolal jednoho hráče po druhém.
...
„Jak jste to dokázal? S takovým mužstvem?“
„Se ztroskotanci konce tabulky takový výsledek?“
Po zápase bylo živo. Nikdo nevěřil skvělému výkonu hráčů.
„Čím jste tým povzbudil před zápasem?“ Jeden trénink s Vámi a hned takové skóre!“ vyzvídali novináři.
„Nebylo to povzbuzení týmu, ...“ promluvil trenér.
„...řekl jsem každému z nich, že v hledišti sedí trenér nejlepšího týmu Evropy a vybere toho nejlepšího hráče. Ten pak vydělá miliony.
...Ne vždy je dobré hrát za tým. Někdy ten nejlepší výsledek týmu závisí na sobeckém nejlepším výkonu jednoho každého člena týmu.“

Nejdřív to bylo kulaťoučké, pak to bylo malé, nechutné, pak to mělo peří. Heboučké, nadýchané. A teď už je to dostatečně velké, aby to...
Máma sýkorka se probudila. Měla tolik starostí se svými sýkorčátky, až jí nezbýval čas na přemýšlení a musela přemýšlet při spánku. Dnes je čas udělat první velký krok.
"Dětičky, vstávejte"
Maminka je seřadila u východu z hnízda.
"Moji milí, bezpečnost letového provozu už jsme několikrát, ve skutečnosti hodněkrát probírali. Teď vám to ještě jednou názorně ukážu. Zkusíte to po mně. Očekávám, že neuvidím žádné přestupky!"
Máma sýkorka roztáhla křídla a křikla po větru: "NEZAPOMEŇTE SE PŘIPOUTAT!"

Moji drazí rodičové, dnes už nejsem malý,
pročež žádám vysvětlení, pročpak jste mi lhali.
Celé dětství na otázku k čemu, slouží ženě chlap,
říkáte mi "na ozdobu, děti přece nosí čáp".
Potom vzešla o včelkách a opylení debata,
ze všeho se vytrácela pravá lidská podstata.
Závěrem pak semínková přišla teorie,
dodnes ve mě tahle křivda někde skrytě žije.
Můžete mi prosím říci, proč Mikuláš s Ježíškem?
Proč proradná liška končí s vyprášeným kožíškem?
Proč v pohádkách dobro trestá zlo a všechno bezpráví?
Když v životě je vše jinak, než pohádky vypráví?!
Pravda sice někdy bolí, nedělá však z dětí voly!

Člověk rozumný, tedy ten, který má hlavu plnou nápadů s chutí může popíjet alkoholický destilát vypálený ze zrnek, vyňatých z dozrálé palice pryskyřníkotvaré rostliny. Jen člověk nerozumný by však na místo sklizně o něco dříve přišel, květy podojil a mléko v účinná analgetika zpracoval.
A když dozní účinky analgetik, autor podívá se, co napsal.
S plnou makovicí z dozráté makovice makovici vypáliti můžeš. Hlupák vyrábí z makovic morfin a kodein.
Aj, aj, aj, aj. To je tak hloupé. Autor trhá koncept, a vztekle mlátí hlavou do zdi. Zdi je to jedno, hlava začíná bolet. Autor polyká analgetika a začíná psát:

Zvedla jsem hlavu od rozečtené knížky. Po obloze s křikem letělo hejno kachen. Opřela jsem se v zahradním lehátku a zavřela oči...
Opatrně našlapoval podél lesa. Větvičky křupaly pod kopyty, občas tiše odfrknul. Prověšené otěže jsem držela v jedné ruce, v druhé mobil. Pohupovala jsem se v sedle, pobrukovala si oblíbenou písničku a klikala esemesku.
Nevšimla jsem si, že bedlivě nastražil uši. Ani, že se upřeně zadíval vedle pěšiny. V křoví zapraskalo. Než jsem zvedla hlavu, vyrazily z něj s křikem dvě divoké kachny.
Prudce sebou trhl a vystartoval vyděšeně kupředu...
Podepřela jsem si pohodlněji zasádrovanou nohu a zavřela oči.

V babiččině bytě jsou cítit houby. A majoránka a křížaly a další vůně, které neznám.
Všechny svoje zvyky z vesnice si vzala s sebou do panelákového bytu.
Na houby chodívá ráno do malinkatého lesíčku za sídlištěm a nějakým zázrakem tam pokaždé nějaké najde.
Svoje zvyky si přinesla s sebou do panelákového bytu.
Navečer se obě převlékáme do flanelového pyžama, ona o číslo, já o dvě většího. Že prej do něj dorostu. Já snad, ale ona?
Pak půlhodinka čtení u lampičky, zhasnout a od teď se spí.
Svoje zvyky si přinesla s sebou.
Na světě bylo něco krásného, když měl řád.

O otce přišla brzy.
Našli jí hodného muže.
Syn.
Dcera krátce poté, co muže odvedli do Velké války. Za tři roky padl.
Prodala chaloupku a vrátila se na své.
Odmítla mladého nápadníka. Pak si ji namlouval jeho otec.
„Vezmi si ho, však děcka ním mět už nebudeš a prácu zastane.“
Poslechla.
„Vezmi ho domů, ať dělá! Na mladýho herfóna se dřít nebudu!“
„Máte snad na Hané grunt, abyste tak nadaného chlapce nenechala dostudovat?“
Muž odešel. Zpátky ho nevzala.
Doplatila dluh na familii.
Syn dostudoval.
Zaplatila dluh za švagra, který zbankrotoval za krize.
Dožila se tří pravnoučat.
Slovo emancipace nikdy neslyšela.

Žila byla jedna malá krásná holčička. Vyrůstala v bídě ve vesnici Mancor na Mallorce.
V noci, po těžké práci, často lehávala pod hvězdami a snila. Měla jedno zvláštní přání. Přála si, aby tam napadal sníh. Hromada sněhu.
Po čase se dostala do Francie, kde byla lepší práce, a kde se seznámila se svým budoucím manželem.
Přestěhovali se do Čech a žili zde mnoho let.
Na sklonku jejího života, když už ležela v nemocnici, přišla do Čech invaze sněhu.
Přála si, aby tak nasněžilo i na Mallorce.
Zemřela těsně před půlnocí, 29. února.
Ráno, 1. března, byla vesnice Mancor celá zasněžená.