Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

Vydal jsem se na štvanici políčiti na samici.
Vařit bude samice prvotřídní žranice
a krom toho dokazovat, že je pěkná ďáblice.
Přehnul jsem tu samici pře svou školní lavici.
Život jsme si užívali dokud housle hrály,
a pak jsme si upocení jen tak povídali.
Říkal jsem jí o těch krysách co v kloakách chystaj puč,
měli jste se, lidi, dívat na ten její velečuč.
Mámila mě, pábila mě, já dál drtil litery,
umazaný od inkoustu, v lisu Knihy šestery.
Na křesťanství zanevřel jsem a největší umění,
spatřoval jsem ve svém kroku do nového prozření.
Nadšením sýpal když ho lis skřípal.

"Vážení kolegové, zajímá mne využití transmisní elektronové mikroskopie v biologii. Krátce - pro velké rozlišení potřebujete velké urychlovací napětí, ovšem při něm proletí elektrony vzorkem a nerozptýlí se, takže se o vzorku nedozvíte nic. Víte, oni by biologové chtěli vidět strukturu DNA. V Anglii jim vyhověli, jenomže... oni šroubovici pokovili! No nezlobte se na mne, to je jako zabalit rohlík do alobalu a ptát se, co je uvnitř. Já to chci udělat jinak. Když máme tu firmu, tak jsem se ptal, na čem můžu pracovat, tak že prý na čem chci. A já chci mikroskop, který zobrazí šroubovici přes šesticentimetrové stínítko."

„Víte, jak nádherný jsou hvězdy? Viděli jste někdy vůbec skutečně hvězdy? A co teprva takový hvězdy pod Jižním křížem! Nebo jízda po solný pláni. To si nedovedete představit, to je prostě absolutní svoboda! Žádný překážky, jen vy, slunce, vítr, kterej vám cuchá vlasy, a spousta prostoru. Nebo jízda po pláži bouřícího Pacifiku…
Že byste to taky chtěli zažít? Tak proč se prostě nevydáte na cesty?
Cože? Práce?
Celej život chodíte do práce a jste strašně zodpovědný a pak umřete a nikdy jste neviděli hvězdy. Prostě zvedněte zadky a vyražte. Svět patří těm, co se neposerou!“ ukončil Dan Přibáň svoji přednášku.

„Představte si, narodil jsem se jako Kilian, otec se ke mně vůbec nechtěl hlásit, moje drahá matička, jejíž dlouhé vlasy chtěli líbat všichni páni z Polné, měla štěstíčko a potkala Francina, který si ji vzal, taky si vzal za vlastního mě, jenomže já nebyl zdárným synkem, divadlo mě zajímalo víc než škola, věřte nebo ne, já jsem vám propadal, dokonce třikrát, takže mě zaměstnali jenom u šraněk, potom jenom na mojí milovaný Poldi, ale tam jsem se zranil… Mimochodem, říkal jsem vám, že mi můžete říkat doktore, protože jsem JUDr.?“
„Bohouši, tohle se nedá poslouchat.“
A tak to raději sepsal.

Nepřestala ani na chvilku, ač jsem ji rozumně požádal. Třískala věcma, nádobím, dveřma a celou dobu u toho na mne nepřestávala hlasitě ječet. Velice nepříjemným tónem, to vám řeknu na rovinu.
Vyloudil jsem ze sebe svůj nejvlídnější, nejvíc sexy chraplavý baryton, ale ani to ji nehodilo do klidu. Přiznám se, že jsem toho měl pomalu tak akorát dost.
A pak po mně hodila žehličkou, tak jsem vzal psy na vodítko, popadl jsem cigára a zapalovač a houknul na děti, že jsem za chvíli zpátky.
Na rohu „U celníka“ se porozhlédnu, která z přítomných dam by dokázala ocenit trochu mého pábení.

Když usedla na lavičku vedle mě, nebyla jsem moc ráda. Asi to vycítila. „Nebojte se, hned zas půjdeme, to víte, staré nohy, ale musí sloužit, co naplat, jídlo potřebujeme, hlavně ty moje zvířátka. Mé děti říkají, že jsem bláznivá, ale to není pravda. Jen už mám než některé lidi raději ty němé tváře, nejsou falešné, nepřetvařují se, nezávidí. Já už moc nepotřebuju a oni stejně – kup si radši kabát, boty… Ať si trhnou nohou, já potřebuju lásku a tu mi dáváte vy, viď, Janinko, pojď, jdeme domů za kočičkama…“
Odcházela a ještě pořád mluvila. Strakatý pejsek šťastně poskakoval okolo ní.

„…a to vám poudám, jednou měl jsem kobylu, ta vám byla žlutá, ale chytrá, chytřejší než ty, nebo ty, nebo ty… ona si sama dokázala dvéře od stání otevírat, vkrádala se do kuchyně a ujídala tam koláče k posvícení. Ty koláče, ty pekla krásná panna Madla, děvče jako růže, poupátko, ale ona se té kobyly bála, tak začala obrovsky řváti, silněji než lvice, až popraskaly tam džbánky a med se roztekl po stole…“ Takto i jinak pan Jošt z Plzně vyprávěl. Co na tom, že nikdo jeho slovům nevěřil, celá krčma U Labutě poslouchala s napětím, až pivo přestávalo técti.

Byl konec října, čas mladého vína a sklizně kaštanů. Antonino s bratrem Christophem seděli za krásného odpoledne před útulným šenkem, kolem se zelenaly svahy s rezavými vinicemi, naproti se zdvihaly vysoké hory.
Z hradby skal vystupovala táhlá rovina, náhle utnutá, zakončená ostrým zubem.
„Ano, pánové,“ ukázal šenkýř, „Schlern, tam lítaj čarodějnice. Na sabaty. Až sem bejvá slyšet, jak řvou. Dělaj špatný počasí. Jednou uďály takovou mlhu. Pak tudy letěly na koštěti. Povidám vám, moh sem natáhnout ruku a jednu plácnout přes...“
Odběhl obsloužit nového hosta. Potom spustil jinou historku:
„Ale ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.“
Bratři přikývli. Tohle už znali.

Probudil ji burácivý řehot. Proč jen ji nenechají spát… Spát…
„…To jsem jednou sloužil na Vorvaňovi. Taková děravá kocábka to byla. A tam vám byl tesař. Chlap jako hora velikej. A ten vám, pánové, lámal stěžně jako třísky…“
Postava jí rostla před očima. Spát… Probourala i palubu. A rostla dál. Zpřetrhala lanoví. A loď se řítila dolů… Do hlubin…
„To já jsem znal jednoho pobudu. Tomu ďábel koukal z očí. Sloužil se mnou u jednoho děla na Hydře. A tenhle pobuda, ta vám jednou zabil tákhle velkýho žraloka! Holejma rukama ho zamordoval!“
Postava drtila trup lodi v dlaních… Spát… Spát…

Přijeli před rokem. Jeden pořád vyráběl obrázky lidí z vesnice a zvířat. Druhý zase zvěčňoval zvuky na páskách. Třetího jsem neměl rád. Pořád se vyptával na posvátné stromy, do jejichž větví ukládáme naše mrtvé.
Věděl jsem, kde jsou, ale k našim mrtvým do jiného světa jsem ho nechtěl pustit. Tam se chodí jen vyprovodit zemřelé a hranice mezi životem a smrtí je nezřetelná.
Třetí začal podnikat dlouhé výpravy mimo vesnici. Jednoho dne se nevrátil.
První a druhý ho hledali. Po dvou týdnech odjeli.
Neřekl jsem jim nic. O třetím ani o bodcích s jedem nastražených pod pohřebními kůžemi na zloděje.