Bonus č. 5 pro 19. 4. 2014. Téma: Pábení

„Budete si přát?“
„Švejku, stačila by mi ta cigareta.“
„To ve Všenorech bejvala jedna pradlena, Růžena se jmenovala. Ta chodila s místním pekařem a bratr jejího nebožtíka muže měl ve Vonoklasech trafiku...“
„Ta cigareta, Švejku!“
„Jistě, pane obrlajtnant. V té trafice pracovala jeho tchyně a to vám byla ženská, kterou znali kuřáci od Černošic až po Řevnici.“
„Švejku...“
„Když jí jednou jeden pobuda z Jíloviště nezaplatil viržinko, běžela za ním až do Karlíku a tam mu jich na náměstí nandala tolik, že mu začali říkat Pohlavkář.“
„Tak, Švejku. Teď si zbytek té cigarety můžete nechat a zapalte mi rovnou novou.“

„Takže co?“
„Takže jsem tam prostě jednoduše naběh a řval u toho, jako když ti v šesti přetáhli trencle přes hlavu.“
„Vážně skvělí. Jak jsi běžel, když jsi neměl nohu?“
„To není podstatný. No, kde jsem to přestal. Jo! V ruce kulomet, náboje z něho lítaly na všechny strany a do toho tam přilítlo pár Popelnic a začaly to tam s těma anténkama čistit.“
„A pak?“
„Pak tam nalít Saladin a začal nám krejt záda. Fakt to bitva století. Měls tam bejt s náma.“
„Ale já jsem tam byl. Byl jsem v tvé hlavě to si nepamatuješ?“
„To není podstatný.“

"Povidám vám, já, když se mi chce, dokážu nějak povidat. Dokážu umluvit koně, že se mu chce lítat, a von roztáhne křídla a taky vodlítne. Trvá mi to tak tejden. Se slepicí, to de eště rychlejš, to se ví, páč slepice křidla má, jenom si potřebuje trochu rozpomenout. Pak se lidi diví, co za vorla jim poletuje nad chalupou.
Jo, zkoušel sem to jednou s volkem, to vám řeknu, to byla práce. On takovej volek, hovado ubohý, už v životě nic moc nechce, tak je těžký ho umluvit, že má lítat. Ale zvlád sem to. Ten vám pak vypadal šťastně!"

Vypravěč domluvil a krčmu naplnilo ticho. Někdo si odkašlal a muž vedle vypravěče si upil medoviny.
"A co bylo dál? Co se s tím Laufeysonem stalo dál?"
"Kdo se ptá?"
"Odin Borson se ptá. Co se stalo s Laufeysonem dál?"
Vypravěč se zasmál, upravil si na zádech těžkou kožešinu a nasadil si na hlavu zlatou helmu s rohy připomínajícími obrácené hadí zuby.
"To je na tobě, Odine Borsone. Já už svou část příběhu odvyprávěl," zasmál se vypravěč, zjizvená a vrásčitá tvář se přitom zkřivila.
"Co tím myslíš?"
Vypravěč hodil na stůl zlatou minci a zvedl se k odchodu.
"Jednou poznáš."

S širokým úsměvem pohodil šálou. Napřáhl ruku ke skupince ozbrojenců.
“Těší mě. Nečekal jsem, že tu někoho potkám.”
Všichni napřaženou ruku ignorovali. Doktor úsměv ještě roztáhl a šáhl do kapsy.
“Žádný takový,” zavrčel útočník. Doktor už ale vyndal papírový pytlík.
“Jellybaby?” zeptal se nevinně. “Ne?”
“Ale víte, že mi připomínáte Kolumba? Taky se takhle mračil. Hlavně, když jsem mu vysvětloval, že nedoplul do Indie. Nedal si říct...”
O pět minut později už se Doktor dostal přes Newtona k Armstrongovi: “...říkal jsem, ať začne hrát sóla, když ho to baví...”
“Prosím!,” poslední útočník padnuv na kolena se zakňučením odhodil zbraň. “Běžte!”

http://a-totalita.livejournal.com/35809.html

"Co, že chtějí?"
"Enterprise," vysvětloval doktorovi trpělivě Spock. "Podle dokumentů za ni zaplatili. Nenechají nás odletět a brání kapitánovi v návratu. Požadují, abychom všichni loď opustili."
"Co je to za nesmysl?" rozčiloval se doktor.
Spock mu pustil záznam z jednání, na němž obtloustlý muž jedl a popíjel s obyvateli planety, živě gestikuloval a ukazoval jim holografický model Enterprise.
"To je přece..."
"Ano, Harcourt Fenton Mudd," dokončil za doktora Spock.
"Jak se tomu darebákovi, u všech čertů, podařilo prodat nám loď pod nohama? Copak uvěřili, že ji vlastní?"
"Řekl jim, že ji od Federace dostal za své hrdinství při záchraně prezidenta."

Dnes jsem do saloonu zavítal jako poslední. Místo už bylo jenom u funebráka Saxona. Zeptal jsem se, jestli můžu přisednout. Smekl klobouk a horlivě přikývl.
„Už jste tu nebyl dlouho, reverende.“
Možná pro vzácnost tý chvíle mi nabídl doutník.
„Vypadáte ustaraně,“ řekl.
Do druhý pinty jsem mlčel a hleděl k protějšímu stolu.
Mladej Jones zase tančil na stoličce a předváděl nový boty. Frankie Dlouhán srkal tequillu přímo z pupíku Liberty Loly. Jejich smích byl tak... bezprostřední. Bolel.
„Někdy jim závidím,“ přiznal jsem.
„Těmhle? Ti si jen užívají, dokud můžou.“
„Jenže oni můžou.“
„Zatím, reverende. Zatím. Frankiemu už jsem vzal míry.“

„Tady bydlel drogista, ten byl tak línej, když mu jeho řekla, že nejde pračka, tak jí vopravoval v posteli, žencká řvala, jak to vypadaj duchny po nebožce a von je vyhodil z vokna. A tendle drogista jednou nechal v krámě týct vodu, natekla do pracích prášků, do saponátů, na ulici řeka pěny, chlapi se v tom brodili cestou do šichty, žencký vybíhaly v nočních košilích a děcka blbly s těma vobrovskejma bublinama, ve kterejch hrály všecky barvy duhy, bubliny lítaly až do nebe, do toho zrůžovělýho nebe časně ráno, a ten drogista, když to viděl, vytáh housle a začal hrát.“

Ušlí výletníci zajásali, konečně hospoda.
S vidinou orosených napěněných sklenic a něčeho k zakousnutí vpadnou dovnitř.
Jediná volná místa zbývají u stolu, kde osamělý chlapík zachmuřeně zírá do půllitru.
Sotva si však přisednou a objednají, jako zázrakem ožije.
„Z daleka, z daleka? Jo vy jste na vandru. Taky jsem rajzoval, zamlada. Já vám toho prošel a všechno pěšourem. Co já jsem viděl, to už se dneska nezažije. Tak schválně, slyšeli jste někdy…“
Štamgast u vedlejšího stolu zvedne oči v sloup. Požádá o zesílení televizoru. Hostinský se chápavě ušklíbne.
Jožka zas ulovil. Za hodinku mu s hlavou jako střep zatáhnou útratu.